Pisa. Nejbezpečnější město pro samostatnou turistku

13. 4. 2020

Kromě Vietnamu jsem se minulý rok podívala také do Itálie. Na dvě noci a tři slunné dny plné zmrzliny a kavárenského povalečství.

Začalo to jako vždy. Hledala jsem nejlevnější možnou letenku do jakékoliv evropské destinace a do oka mi padla italská Pisa. Sice jsem se po návštěvě Bruselu zařekla, že s Ryanairem už nikdy neletím, ale odolejte svůdné tisícovce za zpáteční letenku!

Zabalila jsem do batohu veškeré zbytnosti, které člověk potřebuje pro strávení víkendu v metropoli Toskánska, zabookovala dobře hodnocený pokoj v hotelu Relais Centro Storico Residenza D’Epoca, který se na Booking.com chlubí křišťálovým lustrem a milým personálem, a udusila v sobě pochybnosti. Zas jsem někam jela sama, protože jsem potřebovala utéct z Prahy. A nejlépe na poslední chvíli.

A co tam budeš dělat?

Zatím nevím, odpovídala jsem a krčila rameny. Ne, že bych nerada plánovala dovolené, ale tentokrát jsem na to neměla čas.

Dva dny před odletem jsem si našla, jak se dostat z letiště do centra. Ukázalo se, že velmi jednoduše. Stačí si koupit jízdenku na Pisamover, což je automatizovaný vlak bez řidiče, který pendluje mezi letištěm a hlavním vlakovým nádražím v Pise. Za zpáteční jízdenku jsem v automatu na letišti zaplatila 6 euro, a tak nebylo co řešit.

Samotné hlavní nádraží, kam vás vlak zaveze se nachází téměř v centru. Eura si můžete vybrat hned na nádraží. Nejbližší bankomat najdete v místní lékárně.

Lelkování pod šikmou věží

Pak se můžete vydat směrem ke Corso Italia, pěší zóně vedoucí centrem města až k řece Arno. Po jejím překročení jen následujete bistra a krámky se zmrzlinou, pak zahnete vlevo a tam na vás nečekaně vykoukne šikmá věž. Kromě spousty turistů tu najdete Palazzo dell’Opera del Duomo, ve kterém se nachází muzeum umění.

Na věž jsem vystoupala hned první večer, druhý den jsem prošla muzea a chodila dlouhou procházkou po hradbách. Odpoledne jsem si pak jen lehla na trávu v parku před šikmou věží a nic nedělala. Turistická sezóna teprve začínala, a tak jsem tu mohla nerušeně odpočívat se zmrzlinou v ruce a výhledem do modré oblohy.

Samotné centrum Pisy je malé a kompaktní, projdete ho za jedno odpoledne a ještě budete mít čas na kafe. Současně je velmi bezpečné, byť místní můžou být jiného názoru. Na ulicích jsem potkala jen pár bezdomovců, jinak je život v Pise mimo turistickou sezónu poklidný.

Až budete mít všech těch památek dost…

Dorazte na Piazzettu Keitha Haringa. A nebo se dá městským autobusem dojet až k moři. Nejbližší pláž se nazývá Marina di Pisa.

Místní se podle ohlasů, kterých se mi dostalo, diví, proč všichni turisté jezdí do Pisy. Přitom existuje tolik krásnějších měst v Toskánsku, vysvětlovala mi servírka v místním bistru. A tak dám na její rady a Toskánsko mám pořád v hlavě jako další vysněnou evropskou destinaci. Snad se tam podívám.

No Comments

Dovolená ve Vietnamu III. Jak jsme v Hanoji navštívili Ho Či Mina

4. 4. 2020

Všude jezdí motorky. Proudy řidičů míří tím i oním směrem, navzájem se kříží, nikdo ale nezastavuje. Na semafory se tu hraje jen minimálně. Když hrozí srážka, stačí přece přibrzdit. Při procházce centrem mám pocit, že jsem nikdy nebyla v rušnějším městě. Přitom všichni vypadají relativně spokojeně a nikdo nepospíchá výrazně rychleji než ostatní. Stačí jen udržovat tempo a zapadne tu i pěší turista.

Motáme se dokola v uličkách a já si tu koupím pravou vietnamskou mast omamně vonící esenciálními oleji. Podle vietnamských doporučení se hodí snad proti všem potížím.

Návštěvu mauzolea jsme neplánovali, ale šli jsme okolo…

Čím blíž jsme však vládním budovám, tím je okolí uklizenější a působí čistějším dojmem. O tom, že Vietnamci ovládají organizaci na špičkové úrovni, se přesvědčujeme v mauzoleu.

Původně jsme nezamýšleli podívat se na navoskovaného Ho Či Mina, ale když jsme viděli, jak krátká fronta se před areálem vine a navíc jak rychle plyne, rozhodli jsme se využít situace. Když už jsme tady, pokrčili jsme rameny a seřadili se ve frontě.

Pro návštěvu mauzolea platí povinnost zakrytých kolen a ramen, zákaz žvýkání či pokrývek hlavy. Moje obligátní legíny neurážely mnichy v pagodách a, jak se ukázalo, nakonec byly dobré i pro návštěvu Ho Či Mina.

To je on!

Byla to krátká návštěva. Stráž nedovoluje u Ho Či Mina zastavit nebo se dlouho rozhlížet. Celá fronta musí být neustále v pohybu. Příbuzní a skupiny jsou před vstupem k Ho Či Minovi rozděleni. Asi aby se nezastavovali a nedávali do řeči. Mobilní telefony jsou tu zakázané. Foťák mi zabavili už u vstupu do zahrady, kterou fronta postupovala.

Bylo zvláštní vidět muže, který zemřel už v roce 1969. Jeho tělo je zavřené ve vitríně a obličej mu ozařuje slabé oranžové světlo. Je to vůbec on? Nejprve vidím pravou stranu jeho obličeje. Až po pár krocích rozpoznávám obličej podobizny, kterou jsem tu viděla už tolikrát. Je to on. Vypadá trochu plastově, ale veřejnost smí k jeho tělu přistoupit jen ze vzdálenosti dvou tří metrů. Z takové dálky detaily nedoceníte.

Až po východu z místnosti si smím vyměnit dojmy se svým společníkem. V tu chvíli ani nevím, co si o celém zážitku myslet. Přijde mi to celé neskutečně bizarní. On tam jen tak leží a je mrtvý, divím se.

Vietnamcům však musím připsat body za skvělou organizaci. Nikde jsme dlouhé desítky minut nečekali a většinu času ve frontě jsme strávili pod klimatizovanou voliérou. V celém areálu je pak pečlivě uklizeno. A podívat se tu například můžete i na drobnou pagodu postavenou na jediném masivním sloupou. A nebo můžete navštívit muzeum věnované Ho Či Minovi.

Co jste se tu už o Vietnamu mohli dočíst?

Dovolená ve Vietnamu I. Co vzít s sebou a co nechat doma?
Dovolená ve Vietnamu II. Trang An, takhle nějak to musí vypadat v ráji
Dovolená ve Vietnamu III. Jak jsme v Hanoji navštívili Ho Či Mina

No Comments

Dovolená ve Vietnamu II. Trang An, takhle nějak to musí vypadat v ráji

16. 12. 2019

Naše loďka se na klidné zelené hladině mírně houpe a za mnou se ozývá pravidelné pleskání vesel. Na turisticky oblíbené místo je tu až nevídané ticho. Krajinná oblast Tràng An je od roku 2014 zapsaná na seznam přírodního dědictví UNESCO a ročně ji zřejmě navštíví tisíce turistů. V polovině listopadu je tu však prázdno, a tak si můžeme užít projížďku po řece, výhledy na vrcholky stoupající z jinak ploché krajiny a procházky okolo buddhistických chrámů zasazených ve svazích kopců.

K některým musíme vystoupat nekonečně dlouhé kamenné schodiště, jiné chrámy na nás čekají hned nedaleko vodní hladiny a stanoviště turistických loděk.

Když veslují holky…

Většina veslařek jsou ženy a některé zvládají držet vesla chodidly a loď pohánějí relativně pohodlně nohama. Můžou si tak během téměř tříhodinové plavby mezi kopci, jeskyněmi a kláštery alespoň na chvíli odpočinout. Už na začátku výpravy jsme však vyfasovali vesla, a tak můžeme naší veslařce trochu pomoct. Anglicky se s ní sice nedomluvíme, ale horečnatě na nás mává, když během procházky okolo jeskyň a buddhistických klášterů zamíříme špatnou cestou.

Snažím se veslovat, rozhlížím se okolo sebe a jsem trochu naměkko. Krásnější přírodu jsem asi nikdy neviděla, říkám si, když vystupujeme u posledního ze třech klášterů postavených v okolních skalách. Když k němu pomalu vystoupám po kluzkých kamenných schodech, uslyším klidné tóny hudby a najednou mi nevadí parné horko, rozcuchané vlasy ani cokoliv jiného, co se náhodou dotýká mé komfortní hranice. Jsem tady, abych mohla vnímat vnitřní pohodu a spokojenost, abych se mohla smát a objevovat všechno nové.

Hang Múa, to je romantika

K Trang An jsme se dostali na kolech, která jsme si půjčili v našem hotelu v Ninh Binh, malé obci nedaleko téhle přírodní oblasti. Deset kilometrů jsme ujeli volným tempem za necelých 30 minut, přičemž mám dojem, že jsme asi víc sledovali okolní krajinu než provoz na silnici. Ulice byly naštěstí prázdné a kraj rovinatý, a tak ani přehazovačka nebyla třeba. Vzhledem k tomu, že moje kolo hlasitě skřípalo, byla jsem vcelku ráda, že se bez ní obejdu.

Od Trang An jsme dál pokračovali k vyhlídce Hang Múa, Tančící jeskyni, kam jsme vyšplhali v turistických průvodcích avizovaných 500 schodů těsně před západem slunce. Na vrcholu se nám pak naskytl výhled na kopce vystupující z vodní plochy a řeky Ngo Dong, tmavě žlutá rýžová pole a lekníny.

BBQ na jídelním stole

Dole pod vyhlídkou se pak nachází malý park s jezírky, restauracemi a lampiony. Ještě chvíli po západu slunce jsme seděli na houpačce a sledovali okolní krajinu. A pak jsme se za tmy vydali zpátky.

Krevety se skleněnými nudlemi a grilování hovězího přímo na stole v restauraci

Nebylo to ideální rozhodnutí, protože ani jedno z našich kol nemělo osvětlení, ale čirou náhodou jsme dojeli ke stylové restauraci, kde nás celé upocené a špinavé přivítali. A stálo to za to. Můžete si tu totiž ogrilovat maso přímo na stole a mimo jiné tu podávají výborné skleněné nudle s krevetami. Pokud tedy zavítáte do Ninh Binh, zajděte do restaurace Bbq hải sản.

Co jste se tu už o Vietnamu dočetli?

Dovolená ve Vietnamu I. Co vzít s sebou a co nechat doma?
Dovolená ve Vietnamu II. Trang An, takhle nějak to musí vypadat v ráji
Dovolená ve Vietnamu III. Jak jsme v Hanoji navštívili Ho Či Mina

No Comments