Stanování v Rakousku. Taková byla dovolená v době koronavirové

24. 9. 2020
Rakousko. Koláž s běžící krávou a horami

Rakousko, to je pro mě Vídeň a pak taky vzpomínky na brzké ranní postávání u benzinky, nedílnou součást letních autobusových zájezdů do Itálie, které jsem podnikla ještě jako dítě s mamkou. Jindy jsem se do Rakouska nepodívala.

Leto se to změnilo. Sice se v létě dalo létat relativně bez omezení, ale nikdo si během cestování nemohl být jistý, kdy na něj nedopadnou opatření a nebude k návratu potřeba test na koronavirus nebo čtrnáctidenní karanténa. Rakousko navíc oplývá přírodou, kde hravě udržíte rozestupy od dalších turistů.

Vyrazili jsme k jezeru Wolfgangsee, které byste na mapě našli nedaleko Salcburku, města Wolfganga Amadea Mozarta, Mozartkugeln a, jak jsem během cesty nazpět zjistila, taky malebného centra.

Vzhledem k tomu, že šlo o moje vůbec první dlouhodobé stanování a také o první pořádnou návštěvu hor s chozením po vysokých kopcích, sepsala jsem pár začátečnických poznatků.

Stezka pro cyklisty? To ještě nic neznamená

Nikdy si nevybírejte trasu pochodu podle toho, že se vám na mapě zdá jednoduchá a navíc je přece pro cyklisty, takže chodci ji zvládnou jakbysmet. Nemusí to být pravda. S podobným přístupem jsme zvládli vybrat trasu, kterou jsme od stolu považovali za jednoduchou a odpočinkovou, ale nakonec šlo o pořádný výšlap, během kterého jsme za letního horského dne propotili trička a po kterém mě pořádně bolely hamstringy.

Vrchol Schafbergspitze v Rakousku. A za horou letní modrá obloha

Všude samé krávy

V Rakousku je hodně krav. A jsou všude. Pohodově se procházejí po horách, bez kravínů a omezených ploch. Ve 100 procentech vypadaly spokojeně. Aby ne. Vždyť můžou přežvykovat trávu skoro nonstop! Dokonce i v noci. Za stanem se nám nonstop líně procházelo stádečko krav, které se po nocích páslo, pilo a vydávalo různé zvuky, na které z městského života rozhodně nejste zvyklí.

Kráva uprostřed lesa v Alpách

Hledání řádu tam, kde není

Během stanování jsem narazila na řadu problémů, ze kterých jsem šílela. Třeba fakt, že si nejsem schopná zabalit krosnu tak, abych nemusela neustále něco hledat a přebalovat pořád dokola. Tento problém by nejspíš vyřešila krosna s dolní a horní komorou, protože počet věcí, které jsem si s sebou vzala, jsem snížila na hraniční únosné minimum.

Jídlo! Klobásy a trhanec

Když si budete snažit vybavit chutnou a oblíbenou kuchyni, asi vám na mysli vytane ta italská, někomu španělská nebo třeba asijská. Jenže Rakousko, to je taky dobré jídlo, vynikající maso, domácí chleba, teplé klobásky plněné tajícím sýrem a trhanec, dezert, který se objemem většinou podobá spíš hlavnímu jídlu i s přílohou než menší dezertní porci.

Předem doporučuji prozkoumat ceny v restauraci ještě před usednutím ke stolu. Rakousko mi totiž přišlo o dost dražší než Německo.

Dovolená v Rakousku však může být velmi osvěžující cestou za hranice všedního dne, přitom se můžete vydat i jen malý kus od hranic Česka. Rakušané jsou hlasití, poměrně přátelští a rozumí anglicky, i když mně zásadně odpovídali německy :)

No Comments

Z Olbramovic až do Prčice. A pak ještě dál

14. 7. 2020

Moje oblíbená studia jógy zůstala až do května zavřená, a tak jednou z mála jarních aktivit, jak si během a po období karantény protáhnout tělo, byla pěší chůze. Zatímco v Praze většina lidí vyrazila na Náplavku, kudy pravidelně projížděly policejní vozy, já jsem se víceméně pravidelně vydávala za hranice Prahy.

Nejednou jsem si musela přivstat, abychom ráno stihli třeba vlak do Benešova. Odtud jsme plánovali jet autobusem do Neveklova a následně dojít až do Prčice. Plány jsou spíš jen odhady, tvrdí moje učitelka jógy a já jí musela dát opakovaně za pravdu.

Osud a osoba odpovědná za aktualizaci jízdních řádů na IDOSu selhali. Na stanici se ukázalo, že nám autobus ujel. A kdybychom ho stihli, stejně by nám byl k ničemu. Toho dne totiž do Neveklova nezajížděl. A tak jsme se vrátili na nádraží a následujícím osobákem se vydali do Olbramovic.

Karanténa mě připravila o svaly a asertivitu

V osobáku, kterým jsme se vezli asi 10 minut, nás ještě stačila doslova seřvat průvodčí, protože jsme se dovolili zeptat, zda si u ní můžeme koupit jízdenky. V pokladně nebo přes e-shop Českých drah bychom to přece měli levnější, to dá rozum. Jenže ne všichni se můžou chlubit neomezenými daty a dostatečnou časovou rezervou před příchodem na nástupiště. Komunikace s lidmi je dovednost, kterou je třeba trénovat. A během karantény se nenašly vhodné příležitosti k tréninku asertivního přístupu. Paní průvodčí trénovala naopak přespříliš.

Z Olbramovic jsme se vydali poměrně klidnou chůzí směrem do Prčice. Už v polovině cesty jsem cítila stehenní svaly a konečně jsem pochopila, co znamená mít oslabené hamstringy.

Krajina na jih od Prahy mi to však vynahrazovala. Mám ráda malé kopce a mezi nimi ještě menší vesnice, krátké lesy a sem tam zelenající se louky nebo pole. Zřejmě i proto, že mi tato krajina připomíná léta strávená na chalupě u Tábora. Jen škoda, že tráva nepůsobila jarně šťavnatě. Sucho, které prý v novodobé historii Česko ještě nepostihlo, bylo znát na každém kroku, prach neustále poletoval okolo cest.

Nikde nikdo

Během cesty jsme nepotkali snad jediného pochodníka nebo cyklistu, a to ani na turistických stezkách, kterých jsme se drželi. Sem tam jsme zahlédli místní na polích nebo zahrádkách. Příroda za městem je úplně jiná než přeplněné pražské parky, kde to v posledních měsících bylo spíš jako na Václaváku. Jediná, koho jsem za celý den mohla pozdravit, byla tahle koza.

Do Prčice jsme došli upocení a na náměstí jsme vypili každý pivo v plechovce, které jsme si koupili cestou u místního vietnamského obchodníka. Měl kupodivu otevřeno. Otevřená byla i legendární hospoda U Škrpálu, kde vydávali jídlo z okýnka.

Legendární pochod z Prahy do Prčice byl letos zrušen a já jsem se na cestu vydala hlavně proto, abych dostála už každoročnímu zvyku. Trasu doporučuji jen s výhradami, neboť sami organizátoři později prosili aby se lidé do Prčice nevydávali. Nejspíš toto vyjádření vydali spíš z preventivních důvodů, protože na cestě do Prčice i v samotné obci by člověk o pochodníka nezavadil.

No Comments

Chalífát. Tenhle seriál mi nedal usnout

5. 5. 2020

Půjdu kvůli tobě do války, budu tam pro tebe. A až příště padneš, vezmu tě do náruče. Nech mě stát se tvým vojákem… Po letech zas rozeznávám melodii hitu Din soldat, který ve Švédsku frčel někdy před šesti lety. Nečekala bych, že tuhle rádiovou hudbu uslyším znovu, natož v seriálu, k němuž se v současné době můžete doklikat na Netflixu, totiž ke švédské osmidílné sérii Chalífát (Kalifat).

Seriál od tvůrců v Česku už doslova legendárního Mostu (kdykoliv řeknu, že mám ráda Švédsko, všichni se mě ptají na Most) se snaží o vhled do světa islamistických teroristů, ale na rozdíl od mnoha jiných seriálů je svižný a v některých momentech se mění v psychologické drama. Třeba ve chvílích, kdy sledujeme osud Pervin, která uvízla v Sýrii spolu se svým manželem, jenž se přidal na stranu teroristů.

Pervin se však podaří získat mobilní telefon, věc, která je v Sýrii ženám doslova zapovězená, a kontaktuje policistku ve Stockholmu. Ta se z ní snaží dostat informace, které by mohly vést k odhalení teroristů. A mimo jiné je také muslimka.

Z muslimských rodin jsou i děti, které jsou lákány na stranu extremismu, a to třeba asistenty učitelů ve škole. Vidíme tak, jak je starší generace muslimů ve Švédsku umírněná, zatímco mladí podléhají svůdnosti fake news a kritizují západoevropskou společnost.

Jak dokonale jde zmanipulovat lidi…

Do toho všechno je plánován rozsáhlý teroristický útok ve Švédsku. Jde o smyšlený čin, a tak podobu s reálnými událostmi nečekejte. Stejně tak trochu nedotažená je dějová linie policistky, která je na stopě teroristů a na útěku před svými kolegy.

Děsivě pak působí ukázka, jak zřejmě dokonale jde zmanipulovat lidi tak, aby uvěřili, že válka proti společnosti, jíž jsou součástí, má smysl a přinese světu lepší realitu.

Poslední záběry seriálu jsou pak překvapivé a šokující, protože se ukáže, že nic neskončilo. A já doufám, že brzy narazím na druhou sérii. Ta původně nebyla plánovaná, ale tvůrci seriálu ji podle svých slov neodmítají.

No Comments