Cesta z Prahy. Jak jsem se vydala do adventního Bruselu

26. 12. 2018

Někdy koncem listopadu mě popadla nutkavá potřeba utéct z Prahy. Hledala jsem letenky do nějakého poklidného a turisty nezaneřáděného přímořského města. Jenže, jak se ukázalo, v listopadu a prosinci se do podobných míst nelétá. A  když jo, tak za sumy, které jsem nebyla před Vánoci ochotná obětovat.

Nakonec jsem koupila ty nejlevnější letenky někam, kam letos kvůli nízké ceně létal před Vánoci snad každý. Taky jste letos viděli na instagramech a faceboocích tolik předvánočních fotek z Bruselu? To proto, že Ryanair nabízel levné letenky do Charleroi, odkud jezdí každou půlhodinu autobus téměř do centra belgické metropole.

První dojmy z Bruselu však v mém případě nebyly pozitivní. Hned po příjezdu jsem trochu bloudila na nádraží a v metru a pak jsem se dostala kamsi, kde to vypadalo jako v pařížských čtvrtích okolo Sacré-Cœur. Je to tu jako ve Francii, zhrozila jsem se v tu chvíli. Nakonec jsem svůj názor trochu poopravila a překřtila Brusel na Francii Light. Už proto, že  místní byli mnohem přátelštější a komunikativnější než Francouzi. A taky občas mluvili anglicky.

Obloha je tu modřejší a tráva zelenější

Za bonus považuji vydařené počasí. Před odletem jsem sice byla varovaná, že Brusel je město, kde není nikdy pěkné počasí, protože tu neustále poprchává, ale mám dojem, že tohle rčení by se dalo uplatnit spíš na Prahu. Zatímco nad Prahou se rozpínala šedivá masa, v Bruselu mě přivítala modrá obloha, zelenající se trávníky a příjemných 15 stupňů.

Nutno dodat, že Brusel není typické turistické město. Všechny hlavní zajímavosti tu projdete během víkendu. Já jsem navíc stihla ještě jedno muzeum a dlouhý spánek s línou snídaní.

Zážitků z Bruselu mám víc než na jeden článek, proto bych měla zdůraznit to hlavní:

Čurající chlapeček je malý

Slavná socha čurajícího chlapečka, o kterém jsme si povídali i ve škole, je prťavá. A velmi často ji převlékají do nějakého slušivého či méně slušivého oblečku. Nejspíš jde tak trochu o bruselskou obsesi, protože kromě chlapečka tu mají taky čurající holčičku Jeanneke Pis a čurajícího psa Zinneke Pis.

Všechno smažené, prosím. A čokoládu k tomu

V Bruselu jsem snad každý den jedla něco smaženého. Když jste turista, přijde vám, že se tu smaží hodně a skoro všechno. Proslulé jsou belgické hranolky, kterým jsem na chuť nepřišla. Kromě nich tu taky prodávají smažené sýrové kousky, smažené kuřecí, klobásy a podobný streetfood. Potěšitelné je, že si můžete vybrat z nepřeberného množství dipů, takže kromě obvyklé majonézy a kečupu si můžete objednat třeba i kari kečup nebo BBQ omáčku.

Čokoláda je taky všude. V centru pak najdete jeden voňavý obchod vedle druhého. Často si tu můžete koupit čokoládové bonbony na váhu. A pokud jste na tom podobně jako já, utratíte za ně spoustu peněz. Ty nejnaleštěnější obchody s čokoládou jsem našla v nákupní pasáži Galeries Royales Saint-Hubert.

Kdybych tu byla na romantickém výletě, asi bych se plácla přes kapsu a zašla na slávky, abych je srovnala s těmi, které servírují v Bruxxu.

Atomium!

Kromě Grand Place/ Grote Markt a okolních uliček v centru města jsem zajela k Atomiu. Dá se tu strávit hodně času, protože součástí vstupenky do téhle připomínky Expa 58 je taky vstup do blízkého muzea designu ADAM.

Evropský parlament

Evropský parlament byl pro mě jeden z taháků. Stejně jako jsem se podívala do Poslanecké sněmovny, Senátu, na Pražský hrad, řekla jsem si, že je dobré se podívat i sem. Mají tu audio průvodce ve všech jazycích členských zemí Evropské unie.

Belgian Comic Strip Center. Tady se potkávají šmoulové s Tintinem

Šmoulové jsou belgický vynález. Tyhle modrý podivíny jsem sledovala ještě jako dítě a vždycky přemýšlela, s kým chodí šmoulinka. Zato Tintin se mě nikdy nedotýkal, protože se mi popravdě ani nelíbí, jak je nakreslený, byť některá jeho dobrodružství znám.

V Belgii se proslavili komiksy a mají tady muzeum, které najdete asi 20 minut chůze od centra a jezdí sem i metro. Veškeré popisky tu mají v angličtině, ale některé komiksy jsou jen s francouzskými texty.

To belgické pivo je nějaké silnější

Jako fakt.

No Comments

Když se ze vzpomínek stávají pocity

29. 9. 2018

Na smrti je po počátečním smutku nejhorší uvědomění si, jak se svět nepříjemně mění. To, s čím jste mohli včera počítat, dnes není, ke vzpomínkám už další nepřibudou a ty staré blednou.

Škoda, že lidská paměť nefunguje jako kamera, ze které si později můžete pustit přesně to, co potřebujete. Hodilo by se mi to třeba ve chvíli, když se mi před očima objevilo parte člověka, kterého jsem měla ráda, i když jsem ho roky neviděla.

Při našem prvním setkání mi nalil pálenku, žádné argumenty proti neměly smysl. Nervozita ze seznamování se s rodiči se rychle rozplynula. Byl to typ, který se dal s kýmkoliv snadno do řeči. A když mluvil, nad jeho rty se rytmicky pohyboval hustý knír.

Pravidelně jednou týdně usedl v obýváku k televizi, kterou sledoval jen jedním okem. To dopoledne míval na práci něco jiného – krájení a strouhání brambor. V téhle domácnosti měli jednou týdně brynzové halušky.

S přibližujícím se důchodem měl paradoxně spoustu plánů. Člověk se může pustit do ledasčeho, myslel si, zatímco nedaleko města stavěl domek. Na pozemku ve svahu u lesa trávil snad každý víkend a já jsem tam poprvé a naposled sekala trávu kosou.

Z ostatních vzpomínek se stal pocit, krátké záblesky připomínající rozlehlou Americkou triedu s polorozpadlými zastávkami, zarostlé okolí sídliště s výhledem na centrum města, které vytvářelo iluzi, jak skvěle se tu žije.

RIP

No Comments

Islandský seriál V pasti. Ideální volba pro tropický večer

15. 8. 2018

Venku právě zuřilo tropické počasí, horko pražských ulic dusilo snad všechny, zatímco politici z magistrátu tvrdili, že za pár let bude v ulicích více zeleně a fontán. Jenže sliby neosvěží. A tak mi nezbylo nic jiného, než si pustit islandský seriál Ófærð (Trapped, V pasti).

Uklidňující je, že se děj odehrává v zimě, což na Islandu znamená sníh, mráz nebo lavinu, jež odřízne obec od civilizace. První záběry seriálu vyzněly trochu exoticky i proto, že v bytě jsme tou dobou naměřili 32 stupňů. Jenže ten nejvhodnější čas na seriály odehrávající se v létě přijde v zimě, usoudila jsem.

Za všechno může loď, podvodníci z východní Evropy, drogy…

Vraťme se zpátky k seriálu, který začíná ponuře. Loď mířící z Dánska připlouvá k islandským břehům právě ve chvíli, kdy místní vyloví z vody torzo těla zavražděného muže. Na lodi se muselo něco stát, usoudí poměrně logicky policisté a odhodlaně se pustí do vyšetřování.

To jim však komplikuje nejen kapitán lodi, ale také ambiciózní policista z Reykjavíku. Nechybí ani obchodníci s bílým masem původem z východní Evropy a trocha těch drog, protože manžel místní policistky Hinriky si v islandském podnebí zvládne vypěstovat každodenní dávku marihuany.

Druhá série a méně sněhu

Hlavní postavy mi nepřirostly k srdci hned, ale díl od dílu se to zlepšovalo. V určité chvíli totiž jako by seriál ztratil rytmus. Vše se začalo komplikovat, když se ukázalo, že případ je složitější než se původně zdálo. Pak přišlo pár šokujících záběrů a seriál zas nabral dech. Desátý díl pak končí velmi reálně, ale u severské krimi byste velkolepý závěr asi čekali marně.

Kdesi jsem se dočetla, že Ófærð je zatím nejdražší islandský seriál vůbec (o norském nejdražším seriálu jsem psala jinde) a že ho odvysílala i BBC. Podle všeho je navíc připravena druhá řada, kterou by měla islandská televize vysílat na podzim 2018. Tvůrci toho zatím příliš neprozradili, ale tentokrát by nemělo policistům znepříjemňovat vyšetřování zimní počasí, což znamená, že se nám blíží premiéra seriálu vhodného i pro podzimní plískanice.

No Comments