Dokument Coronation se táhne jako pandemie. A ukazuje postapokalyptický Wu-chan

26. 12. 2020

Kamera připevněná k dronu snímá šedou nádražní budovu. Vlaky před ní klidně stojí, ale celá scéna z nějakého důvodu působí nepřirozeně, hrozivě. Pak vám to dojde. Pasažéři tu nečekají, personál nikde. Dron tedy pokračuje dál, míří k centru města, které bylo ještě před několika týdny majestátně osvětlené. Teď je všude tma. Lidé zůstávají v izolaci, snaží se vyhnout nákaze.

Liduprázdnými ulicemi projíždí kurýr na kole vezoucí zásilky obyvatelům jednoho z domů. Ti, kterým předem zatelefonuje, přicházejí bázlivě k plotu. Všichni mají ústenky nebo repirátory a dodržují rozestupy. Jeden muž si dokonce obalil horní polovinu těla igelitem, který mu však během zvedání doručeného balíku spadne.

Pomalé sledování

Jestli je na letošním roce něco zajímavého, pak to, jak podobné zkušenosti prožili lidé z různých částí světa. Snad všichni z nás do jisté míry zažili zavřené obchody, omezenou dopravu, ústenky, dezinfekci a také bohužel strach o své blízké, nemoc, přeplněné nemocnice a smrt. Svou zkušenost si tak může divák porovnat třeba s tou čínskou v dokumentárním filmu Coronation, za kterým stojí umělec a aktivista Aj Wej-wej. A protože žije v Evropě, snímek, který se odehrává na přelomu let 2019 a 2020, natočili jeho spolupracovníci a řada dobrovolníků.

Z 500 hodin nasbíraného materiálu sestříhal autor téměř dvouhodinový dokument. Pro některé diváky to bude i tak dlouhé a pomalé sledování, protože mnozí kameramané se vyžívají v dlouhých minimalistických záběrech, jež v dokumentárním filmu možná ani nečekáte. Mně však přišlo, že dokonale podtrhují apokalyptickou atmosféru od světa odříznutného Wu-chanu a jeho obyvatel, kteří se snaží přežít, jak nejlépe dovedou.

Coronation je tak freskou několika na sobě nezávislých okamžiků a příběhů. Ukazuje třeba muže, který se z oslav čínského nového roku vrací domů, do Wu-chanu. Jeden z kameramanů zaznamenává i dění v nemocnici a ukazuje, jak funguje oddělení, na němž je pečováno o pacienty s koronavirem. Současně pak poodhaluje procedury, které musejí lékaři podstoupit.

Jak nezastavit čínský kolos

Dost možná vás nic z toho nepřekvapí, ale pro lidi, kteří získávají informace především čtením článků, fungování nemocnice poměrně překvapilo a osobně ho považuji za informačně nejhodnotnější část celého snímku. Podobně to totiž prý funguje i v českých nemocnicích.

Téměř nepochopitelná scéna ukazuje, jak pověřený úředník nakládá se zpopelněnými ostatky zesnulých. Deziluzi pak dokládá příběh starší Číňanky, která odhodlaně věří v systém a následně nedokáže pochopit nařízení vlády, podle něhož pacineti s koronavirem musejí platit léčebné výlohy ve výši 10 tisíc jüanů (průměrná mzda však podle všeho činí něco málo přes 6 tisíc jüanů měsíčně).

Dokument ja nejen dokladem pandemie v Číně, ale i kritikou tamního systému. Ukazuje se totiž, že zatímco lékaři bojují o život nemocných pacientů, čínský kolos se odmítá podřídit i pandemii. Bohužel zatímco některé příběhy snímku ukazují otevřeně tragédie společnosti, v jiných momentech sklouzává dokument po povrchu. I tak je to ovšem zajímavá podívaná.

Snímek nakonec z nějakého důvodu nenajdete na Netflixu ani na Amazonu, ale můžete si ho za 5 dolarů půjčit nebo koupit na Vimeu.

No Comments

Kolik věcí potřebujeme k životu? Fin Petri se na to snaží přijít odvážným experimentem

19. 10. 2020

Jak dlouho by vám trvalo zabalit všechny své věci a připravit je tak na stěhování? Dva tři dny? Nebo dva týdny? Mně to velmi rozvláčným tempem trvalo týden. A během toho dlouhého maratonu ukládání, třídění a přenášení jsem přemýšlela, zda vlastně tolik věcí potřebuji.

Zatímco jsem se roky hrdě považovala za minimalistku, začaly se mi doma hromadit věci. Stala jsem se tak majitelkou předmětů, z nichž valnou část jsem nepoužila i více než rok. Rok je přitom mnohými považován za dostatečně vypovídající časový úsek. Pokud to po celý rok nepoužijete, zbavte se toho, napovídají poučky i kamarádi.

S podobným problémem se potýkal i Petri, dokumentarista a hlavní hrdina finského snímku Mý věci (My Stuff, Tavarataivas). Dosud jsem žila v tom, že Finové přece musí být minimalisté až na dřeň, ale Petri mě z tohoto přesvědčení svým filmem vyvedl z omylu.

Kabát místo přikrývky i ručníku

Po rozchodu s přítelkyní začal nakupovat spoustu věcí. Nakonec, jak to bývá, trávil víc času staráním se o předměty okolo sebe než o vlastní život. A tak se rozhodl podniknout experiment, totiž vystěhovat všechny předměty, nábytek i oblečení z bytu do nedalekého skladu. Během následujícího roku si bude moct vyzvednout ze skladiště jednu věc denně.

V prvních okamžicích filmu tak sledujete nahého Petriho běžícího po zasněžené ulici. Podařilo se mu zakrýt se novinami, které obratně vzal z kontejneru na odpadky. Rychle doběhl do skladu, odkud si vyzvedl svou první věc. Kabát. Zahřeje na ulici i ve spánku na podlaze bytu, kde nenajdete postel ani přikrývku. Ručník byste taky hledali marně. I po koupeli Petri použije kabát, tentokrát místo ručníku.

Zvládnete žít bez lednice?

Protože nemá mobilní telefon, přátelé se s Petrim domlouvají pomocí lístků vhozených do poštovní schránky. Na sociální sítě musel Petri také zapomenout. Film ukazuje také krátký a otevřený rozhovor s Petriho babičkou, která vzpomíná, jak po válce neměla téměř nic. Jenže současný životní styl je jiný, a tak se vzápětí diví, jak vlastně Petri zvládne žít bez chladničky.

Vyprávění se postupem času přesunuje od experimentu k novému vztahu, který se Petrimu podaří navázat. Film začleňuje do vyprávění přítelkyni a současně slevuje z detailnosti popisu života skutečného minimalisty.

Kolik věcí tedy potřebuje moderní člověk k životu? Petri svou odpověď prozrazuje v závěru dokumentu, ale toto zjištění pro něj zřejmě nebylo tím nejdůležitějším.

No Comments

Zapomeňte na hygge. Letos frčí friluftsliv

26. 9. 2020

Někdy před dvěma lety se v Česku hojně prodávaly knihy o dánském a norském hygge a švédském lagom. Letošní rok je jiný, většina z nás strávila jaro uvnitř nebo na procházkách v parcích.

Léto bylo volnější, ale pokud jste si chtěli užít dovolenou co nejbezpečněji, příroda byla jasná volba. Ještě teď si pamatuji, jak obtížné bylo sehnat volné místo v jakémkoliv rakouském kempu. Podobně tomu bylo zřejmě i v Norsku, kde tradiční hygge doprovází friluftsliv, což bychom mohli přeložit jako život v přírodě nebo venku či prostě outdoor život.

Friluftsliv není chalupářství

Friluftsliv v jednom slovu popisuje spojení s přírodou, touhu trávit čas venku a užít si okolní svět. Asi trochu chybou by bylo představovat si běžného Nora spěchajícího v pátek odpoledne z práce, aby vyzvedl manželku a děti, nasedl s nimi do auta a uháněl po nejbližší dálnici z Osla na chatu, kde se chystá celý víkend pracovat na zahradě. Nic není vzdálenější pravdě. Ve skutečnosti je friluftsliv uvědomění si sebe sama, k němuž dochází při pobytu v přírodě.

Vyloučila jsem podobnost s českým chalupářstvím, jenže je však také třeba dodat, že friluftsliv není ani druhý extrém. Nemusíte šplhat po fjordech nebo lézt po ledovcích, abyste naplnili tento kulturní fenomén. Friluftsliv může být i něco tak jednoduchého jako nedělní vycházka s rodinou po lese, lyžování s kamarády nebo třeba rybaření u opuštěného jezera daleko od civilizace.

Špatné počasí neexistuje

Tento životní styl podpořila nejen letošní pandemie, ale také zákon z roku 1957 známý jako allemannsretten. Ten dává každému v Norsku právo chodit nebo projet na lyžích kdekoliv, pokud se nenacházíte na oploceném pozemku, obdělaném poli a podobně. V zimních měsících pak máte právo procházet se i po polích. Můžete si také kdekoliv postavit stan, pokud budete chtít přespat jen jednu noc a přístřešek postavíte více než 150 metrů od nejbližšího domu.

Podle všeho se zdá, že Norové se své záliby ve friluftsliv nevzdají ani v zimě. Vždyť, jak se říká, není špatné počasí, jen špatně zvolené oblečení.

No Comments