Ztracená propiska

Dánský snímek Tísňové volání (Den skyldige) jsem v roce 2018 viděla v kině a tehdy na mě silně zapůsobil svým minimalismem. Včera jsem si během líného večera u filmu ověřila, že působí stále napínavě, byť jsem tentokrát byla s dějovými zvraty obeznámena.

Asger Holm je policista, který byl z terénu převelen na službu na tísňové lince. Dovolá se mu Iben, unesená žena. Když je hovor přerušen, Asger neváhá a pustí se s pomocí telefonu do pátrání.

Kamera zabírá většinu času jen obličej Asgera, jehož si zahrál švédsko-dánský herec Jakob Cedergren. Sledovat děj se daří díky telefonickým rozhovorům. Nečekejte žádné dramatické honičky a přestřelky. Tenhle film se odehrává mezi čtyřmi stěnami call centra a dal by se bez zaváhání a ztráty naléhavosti natočit jako rozhlasová hra.

Tenhle film nemá jediné hluché místo

Spolu s odkrýváním pravdy o tom, co se stalo s Iben, se dozvídáme, proč se Asgerovi hroutí pracovní i soukromý život. Zanícenost této postavy však nepřestane ani na chvíli bavit a film tak nemá jediné hluché místo.

Jakob Cedergen se sice rozhodně nemůže chlubit výraznou mimikou a jeho obličej tak zůstává i ve vypjatých momentech stoicky klidný, ale přesto to stačí natolik, abyste ho se závěrečnými titulky alespoň sami pro sebe ocenili za výborný herecký výkon.

Opětovné sledování filmu s odstupem několika let může být problematické, protože z vámi opěvovaného snímků se nakonec může vyklubat tuctovka. To ovšem není případ Tísnňového volání, byť opakované zhlédnutí mě trochu přinutilo přemýšlet nad lehkými nesrovnalostmi či pozapomenutelnými detaily, na které během sledování narazíte. I přesto tento film doporučuji všem milovníkům severské kinematografie.

Začalo to filmem, který si odbyl svou premiéru už v roce 2010. Před pár lety jsem ho zhlédla a líbil se mi tehdy natolik, že jsem si neváhala ze švédského e-shopu objednat všechny tři knižní předlohy. Kvůli téhle objednávce jsem musela rozbít prasátko, protože kurz švédské koruny je neměnný a proklatě vysoký. Jestli existuje v našem pandemickém světě jedna jistota, pak ta, že pro našince je ve Švédsku všechno trojnásobně dražší.

A za co jsem tehdy utratila nehoráznou částku peněz? Za trilogii Snabba Cash, Aldrig Fucka Upp a Livet Deluxe. Jejím autorem je švédský právník a autor zmíněné trilogie, o níž se mluví jako o Stockholm Noir a která dala jméno fenoménu drsných severských kriminálek.

Za vším hledej Jense Lapiduse

Po letech se Snabba Cash, v překladu Rychlý prachy, vrací, byť v seriálovém provedení na Netflixu. Kvůli tomuhle comebacku jsem se znovu plácla přes kapsu a zaplatila dvě stovky za měsíční předplatné. Příběh se však liší a s původní trilogií nemá moc co dočinění, snad kromě spoluautora, kterým je Jens Lapidus.

Zatímco původní film pojednával především o obchodu, krvy, zbraních a sem tam nějakém vztahu, nový Snabba Cash nabírá tempo pomaleji a snaží se ukázat motivace jednotlivých postav.

Hlavní postavou je Leya, svobodná máma malého syna, která se snaží stíhat rodičovství, občasnou práci v restauraci a proplouvání start-upovým pozlátkem, v němž rozvíjí svou začínající firmu. A tak je doslova v poklusu nucena ke kompromisům, z nichž se snaží vytěžit maximum.

Jenom žádná melodramata

Do života se jí však připlete Salim, člen gangu obchodujícího s drogami. A její osud nepřímo ovlivní i kluk, který si chce poslíčkováním přivydělat. Všechny tři hlavní hrdiny tak spojuje touha po penězích a jejich naléhavá potřeba. Za rychlý prachy se platí a ukázat tohle všechno v šesti dílech se ukazuje jako výzva.

Severská kinematografie si navíc nepotrpí na žádná melodramata, což nezměnila ani americká produkce Netflixu. Na druhou stranu jde snad o první sérii svého druhu, která otevřeně ukazuje soukromý život a osobní motivace těch, kteří se z nějakého důvodu zapletou s gangy.

Neubránila jsem se sice srovnání s prvním filmovým zpracováním Snabba Cash, které si u mě pořád vede o dost lépe, ale i tak jde o vcelku dobrý seriálový zážitek.

S přetrvávajícím lockdownem byste možná čekali, že jsem doma zahájila maraton sledování severských snímků a mám tak zhlédnutou snad většinu stěžejních děl severské či alespoň švédské kinematografie. Tahle představa je však bohužel hodně vzdálená pravdě. Od začátku roku jsem zhlédla zatím jen jediný švédský seriál a pak také dánský snímek v hlavní roli se snad vždy výborným Madsem Mikkelsenem. A tenhle film mi pořád trochu leží v hlavě.

Zápletka snímku Druk (Chlast, Another Round) je jednoduchá a divákovi se odhaluje v pomalém tempu připomínajícím rozvláčné konverzační filmy.

Norský psychiatr Finn Skårderud měl údajně zveřejnit teorii, v níž tvrdí, že se lidé rodí s 0,05 % alkoholu v krvi. Abychom tedy mohli v životě dosáhnout spokojenosti, úspěchu a rozvinout svou kreativitu, měli bychom zřejmě udržovat jistou hladinu alkoholu v krvi.

Alkoholismus pouze v pracovní době

O této teorii se dozví také jeden dánský učitel, kterého zaujme natolik, že s ní obeznámí své přátele, tři vyhořelé čtyřicátníky, učitele, kteří cítí, že se jim v životě nedaří tak, jak by mohlo. Na oslavě narozenin jednoho z nich se dohodnou na dalším postupu, přičemž k celému alkoholickému projektu přistupují vědecky.

Všichni čtyři se dohodnou, že budou pít pouze v pracovní době, během níž by měli ověřit zmíněnou teorii. Zpočátku se ukazuje, že strategie popíjení v práci může fungovat. Na příkladu Martina, kterého ztělesnil Mads Mikkelsen, divák vidí, jak se zakřiknutý učitel mění v žáky oblíbeného přednášejícího, který se přestává bát svého okolí. A to jen proto, že si občas v práci na záchodcích lokne z placatky vodky. Jenže celý pokus se zvrtne a přátelé začnou pít i mimo pracovní dobu. Alkohol se stává především elementem, který přispívá k eskalaci osobních vztahů.

Když nemůžeš, tak přidej?

Pro čtyři hlavní postavy však pokus nekončí udržováním určité hladiny alkoholu v krvi. Dalším krokem má být pití za hranicí únosnosti. Heslo Když nemůžeš, tak přidej tito Dánové aplikují na pití alkoholu.

Jenže dosažení únosnosti s sebou přináší mnohé problémy, a to nejen pracovní. Život totiž můžeme proměnit v nekončící mejdan jen v omezené míře a nekdy je lepší vystřízlivět.

Pití alkoholu mi pomáhá odbourat bariéry, osobně jsem tak došla k závěru, že s jeho pomocí dokážu samu sebe překvapovat zábavnými titulky bulvárního rázu či myslí otevřenou různorodým nápadům. Jenže alkohol s sebou nese i tu odvrácenou stranu, jíž se tvůrci filmu také dotkli. Po nějaké době od zhlédnutí si říkám, že mohli hlavní postavy trochu víc potýrat v závislosti na alkoholu, ale to by pak vznikl docela jiný film.