Ztracená propiska

Jednoho lednového odpoledne jsme s kamarádkou vyrazily bruslit a pak jsme si během upíjení podezřele silných piv povídaly o vztazích. „O vztazích a sexualitě jsem se toho spoustu dozvěděla v jednom německém filmu,“ vysvětlila mi. Tou dobou se poměrně horlivě učila německy, a tak není divu, že dávala přednost německé kinematografii. „Nezapomeň, že se zamilováváme tady a tady,“ ukázala na srdce a hlavu. Tehdy jsem ještě netušila, jak to myslí, ale po zhlédnutí německého snímku 303 to chápu zas o trochu víc.

Jsou Němci známí svou oblibou ke karavanům, nebo si je pletu s Holanďany? Měli byste však vědět, že 303 není jen označení chybové hlášky nebo typ Mercedesu, ale taky název podle mě celkem povedené německé roadmovie.

Snímek sleduje cestu studentky biologie Julie, která se vydává z Berlína do Portugalska. Usedne za volant starého obytné dodávky a cestou s sebou vezme Jana.

Z Berlína až úplně na západ

Společně vyjíždějí z Berlína a na dlouhé cestě povídají o vztazích a berou je vskutku vědecky, když se snaží zjistit, jestli v mileneckých a partnerských vztazích hraje hlavní roli chemie, nebo srdce a mozek, jestli jsou tři sekundy předcházejících polibku skutečně silnější než polibek samotný, případně jak si poradit s tím, že lidé prostě nejsou stavění na dlouhodobé svazky?

Kromě dilemat, která spolu řeší, se filmem táhne další linka. Julie je těhotná, její přítel dítě nechce a matka ji přesvědčuje, že by už měla konečně spolknout potratovou pilulku, než bude pozdě. A do toho všeho je tu Jan, se kterým si jsou čím dál bližší.

Děj filmu je prostý a snadno odhadnutelný. Pokud něco zaujme, tak jsou to dialogy dvou hlavních a víceméně jediných hrdinů, kteří řeší otázky napadající kdekoho.

Proč jít na film, ke kterému vám prozradí spoilery už v dětství? Hudba kapely, o které tenhle film je, zní všude už roky a s premiérou filmu jako by se už poněkolikáté vzkřísila legenda. Dokonce i na kluzišti na Letné vyměnili anonymní hity z koupališť za We Are The Champions. A je úplně jedno, že se právě v té chvíli marně snažíte balancovat a připadáte si jako cokoliv jiného, jen ne šampioni z hitu kapely Queen.

Bohemian Rhapsody podle všeho trhá rekordy v českých kinech a například paní, která vedle mě seděla v zaplněném kině, šla na film už podruhé. Přitom se můžeme dohadovat, jestli snímek není spíš jen o Freddiem Mercurym.

Jenže o jeho dětství nebo partnerech není ve snímku ani zmínka, s výjimkou snoubenky a přítele, s nímž žil až do své smrti v roce 1991. Drogy se tu objeví jen jako kulisy pohozené na stole v obýváku a zmínky o bouřlivém sexuálním životě Mercuryho zůstanou skutečně jen zmínkami. Film si navíc bohužel trochu pohrává s realitou.

Pozor na spoilery ;)

Nejvíc asi v okamžiku, kdy ještě před velkým dobročinným koncertem Live Aid Freddie oznamuje přátelům z kapely, že je nemocný. Ve skutečnosti však prý tehdy ještě Mercury o své nemoci nevěděl a ani média o ní nespekulovala.

Podobných nepřesností najdete ve filmu spoustu a na internetu jich najdete celé dlouhé seznamy, a tak zmíním spíš jednu kuriozitu, totiž vyprávění kolegy, který byl překvapen faktem, že jeho přítelkyně sice znala skupinu Queen z rádií, ale netušila o životním osudu Mercuryho. „On je homosexuál?“ ptala se v kině. „On umře na AIDS, že jo,“ ujišťovala se vzápětí vyděšeně.

Trochu mě mrzí, že pro mě nebyl snímek překvapivý jako pro ni, ale to je úděl všech těch, kteří si sem tam přečtou něco o hudbě a také dětí 90. let, které prožily éru návratu kapely Queen po smrti Mercuryho.

To však neznamená, že by film nefungoval, protože všechny ty velkolepé scény mě položily na lopatky, byť tu jde o jednoduchou dějovou linku, totiž polepšení zlého hocha Freddieho, který nakonec najde cestu ke spokojenosti, i když cena je vysoká. A do toho všeho přijde léto 85 s dobročinným galakoncertem Live Aid… Komu by neukápla alespoň jedna slza?

Někdy koncem listopadu mě popadla nutkavá potřeba utéct z Prahy. Hledala jsem letenky do nějakého poklidného a turisty nezaneřáděného přímořského města. Jenže, jak se ukázalo, v listopadu a prosinci se do podobných míst nelétá. A  když jo, tak za sumy, které jsem nebyla před Vánoci ochotná obětovat.

Nakonec jsem koupila ty nejlevnější letenky někam, kam letos kvůli nízké ceně létal před Vánoci snad každý. Taky jste letos viděli na instagramech a faceboocích tolik předvánočních fotek z Bruselu? To proto, že Ryanair nabízel levné letenky do Charleroi, odkud jezdí každou půlhodinu autobus téměř do centra belgické metropole.

První dojmy z Bruselu však v mém případě nebyly pozitivní. Hned po příjezdu jsem trochu bloudila na nádraží a v metru a pak jsem se dostala kamsi, kde to vypadalo jako v pařížských čtvrtích okolo Sacré-Cœur. Je to tu jako ve Francii, zhrozila jsem se v tu chvíli. Nakonec jsem svůj názor trochu poopravila a překřtila Brusel na Francii Light. Už proto, že  místní byli mnohem přátelštější a komunikativnější než Francouzi. A taky občas mluvili anglicky.

Obloha je tu modřejší a tráva zelenější

Za bonus považuji vydařené počasí. Před odletem jsem sice byla varovaná, že Brusel je město, kde není nikdy pěkné počasí, protože tu neustále poprchává, ale mám dojem, že tohle rčení by se dalo uplatnit spíš na Prahu. Zatímco nad Prahou se rozpínala šedivá masa, v Bruselu mě přivítala modrá obloha, zelenající se trávníky a příjemných 15 stupňů.

Nutno dodat, že Brusel není typické turistické město. Všechny hlavní zajímavosti tu projdete během víkendu. Já jsem navíc stihla ještě jedno muzeum a dlouhý spánek s línou snídaní.

Zážitků z Bruselu mám víc než na jeden článek, proto bych měla zdůraznit to hlavní:

Čurající chlapeček je malý

Slavná socha čurajícího chlapečka, o kterém jsme si povídali i ve škole, je prťavá. A velmi často ji převlékají do nějakého slušivého či méně slušivého oblečku. Nejspíš jde tak trochu o bruselskou obsesi, protože kromě chlapečka tu mají taky čurající holčičku Jeanneke Pis a čurajícího psa Zinneke Pis.

Všechno smažené, prosím. A čokoládu k tomu

V Bruselu jsem snad každý den jedla něco smaženého. Když jste turista, přijde vám, že se tu smaží hodně a skoro všechno. Proslulé jsou belgické hranolky, kterým jsem na chuť nepřišla. Kromě nich tu taky prodávají smažené sýrové kousky, smažené kuřecí, klobásy a podobný streetfood. Potěšitelné je, že si můžete vybrat z nepřeberného množství dipů, takže kromě obvyklé majonézy a kečupu si můžete objednat třeba i kari kečup nebo BBQ omáčku.

Čokoláda je taky všude. V centru pak najdete jeden voňavý obchod vedle druhého. Často si tu můžete koupit čokoládové bonbony na váhu. A pokud jste na tom podobně jako já, utratíte za ně spoustu peněz. Ty nejnaleštěnější obchody s čokoládou jsem našla v nákupní pasáži Galeries Royales Saint-Hubert.

Kdybych tu byla na romantickém výletě, asi bych se plácla přes kapsu a zašla na slávky, abych je srovnala s těmi, které servírují v Bruxxu.

Atomium!

Kromě Grand Place/ Grote Markt a okolních uliček v centru města jsem zajela k Atomiu. Dá se tu strávit hodně času, protože součástí vstupenky do téhle připomínky Expa 58 je taky vstup do blízkého muzea designu ADAM.

Evropský parlament

Evropský parlament byl pro mě jeden z taháků. Stejně jako jsem se podívala do Poslanecké sněmovny, Senátu, na Pražský hrad, řekla jsem si, že je dobré se podívat i sem. Mají tu audio průvodce ve všech jazycích členských zemí Evropské unie.

Belgian Comic Strip Center. Tady se potkávají šmoulové s Tintinem

Šmoulové jsou belgický vynález. Tyhle modrý podivíny jsem sledovala ještě jako dítě a vždycky přemýšlela, s kým chodí šmoulinka. Zato Tintin se mě nikdy nedotýkal, protože se mi popravdě ani nelíbí, jak je nakreslený, byť některá jeho dobrodružství znám.

V Belgii se proslavili komiksy a mají tady muzeum, které najdete asi 20 minut chůze od centra a jezdí sem i metro. Veškeré popisky tu mají v angličtině, ale některé komiksy jsou jen s francouzskými texty.

To belgické pivo je nějaké silnější

Jako fakt.