Ztracená propiska

Moje oblíbená studia jógy zůstala až do května zavřená, a tak jednou z mála jarních aktivit, jak si během a po období karantény protáhnout tělo, byla pěší chůze. Zatímco v Praze většina lidí vyrazila na Náplavku, kudy pravidelně projížděly policejní vozy, já jsem se víceméně pravidelně vydávala za hranice Prahy.

Nejednou jsem si musela přivstat, abychom ráno stihli třeba vlak do Benešova. Odtud jsme plánovali jet autobusem do Neveklova a následně dojít až do Prčice. Plány jsou spíš jen odhady, tvrdí moje učitelka jógy a já jí musela dát opakovaně za pravdu.

Osud a osoba odpovědná za aktualizaci jízdních řádů na IDOSu selhali. Na stanici se ukázalo, že nám autobus ujel. A kdybychom ho stihli, stejně by nám byl k ničemu. Toho dne totiž do Neveklova nezajížděl. A tak jsme se vrátili na nádraží a následujícím osobákem se vydali do Olbramovic.

Karanténa mě připravila o svaly a asertivitu

V osobáku, kterým jsme se vezli asi 10 minut, nás ještě stačila doslova seřvat průvodčí, protože jsme se dovolili zeptat, zda si u ní můžeme koupit jízdenky. V pokladně nebo přes e-shop Českých drah bychom to přece měli levnější, to dá rozum. Jenže ne všichni se můžou chlubit neomezenými daty a dostatečnou časovou rezervou před příchodem na nástupiště. Komunikace s lidmi je dovednost, kterou je třeba trénovat. A během karantény se nenašly vhodné příležitosti k tréninku asertivního přístupu. Paní průvodčí trénovala naopak přespříliš.

Z Olbramovic jsme se vydali poměrně klidnou chůzí směrem do Prčice. Už v polovině cesty jsem cítila stehenní svaly a konečně jsem pochopila, co znamená mít oslabené hamstringy.

Krajina na jih od Prahy mi to však vynahrazovala. Mám ráda malé kopce a mezi nimi ještě menší vesnice, krátké lesy a sem tam zelenající se louky nebo pole. Zřejmě i proto, že mi tato krajina připomíná léta strávená na chalupě u Tábora. Jen škoda, že tráva nepůsobila jarně šťavnatě. Sucho, které prý v novodobé historii Česko ještě nepostihlo, bylo znát na každém kroku, prach neustále poletoval okolo cest.

Nikde nikdo

Během cesty jsme nepotkali snad jediného pochodníka nebo cyklistu, a to ani na turistických stezkách, kterých jsme se drželi. Sem tam jsme zahlédli místní na polích nebo zahrádkách. Příroda za městem je úplně jiná než přeplněné pražské parky, kde to v posledních měsících bylo spíš jako na Václaváku. Jediná, koho jsem za celý den mohla pozdravit, byla tahle koza.

Do Prčice jsme došli upocení a na náměstí jsme vypili každý pivo v plechovce, které jsme si koupili cestou u místního vietnamského obchodníka. Měl kupodivu otevřeno. Otevřená byla i legendární hospoda U Škrpálu, kde vydávali jídlo z okýnka.

Legendární pochod z Prahy do Prčice byl letos zrušen a já jsem se na cestu vydala hlavně proto, abych dostála už každoročnímu zvyku. Trasu doporučuji jen s výhradami, neboť sami organizátoři později prosili aby se lidé do Prčice nevydávali. Nejspíš toto vyjádření vydali spíš z preventivních důvodů, protože na cestě do Prčice i v samotné obci by člověk o pochodníka nezavadil.

Půjdu kvůli tobě do války, budu tam pro tebe. A až příště padneš, vezmu tě do náruče. Nech mě stát se tvým vojákem… Po letech zas rozeznávám melodii hitu Din soldat, který ve Švédsku frčel někdy před šesti lety. Nečekala bych, že tuhle rádiovou hudbu uslyším znovu, natož v seriálu, k němuž se v současné době můžete doklikat na Netflixu, totiž ke švédské osmidílné sérii Chalífát (Kalifat).

Seriál od tvůrců v Česku už doslova legendárního Mostu (kdykoliv řeknu, že mám ráda Švédsko, všichni se mě ptají na Most) se snaží o vhled do světa islamistických teroristů, ale na rozdíl od mnoha jiných seriálů je svižný a v některých momentech se mění v psychologické drama. Třeba ve chvílích, kdy sledujeme osud Pervin, která uvízla v Sýrii spolu se svým manželem, jenž se přidal na stranu teroristů.

Pervin se však podaří získat mobilní telefon, věc, která je v Sýrii ženám doslova zapovězená, a kontaktuje policistku ve Stockholmu. Ta se z ní snaží dostat informace, které by mohly vést k odhalení teroristů. A mimo jiné je také muslimka.

Z muslimských rodin jsou i děti, které jsou lákány na stranu extremismu, a to třeba asistenty učitelů ve škole. Vidíme tak, jak je starší generace muslimů ve Švédsku umírněná, zatímco mladí podléhají svůdnosti fake news a kritizují západoevropskou společnost.

Jak dokonale jde zmanipulovat lidi…

Do toho všechno je plánován rozsáhlý teroristický útok ve Švédsku. Jde o smyšlený čin, a tak podobu s reálnými událostmi nečekejte. Stejně tak trochu nedotažená je dějová linie policistky, která je na stopě teroristů a na útěku před svými kolegy.

Děsivě pak působí ukázka, jak zřejmě dokonale jde zmanipulovat lidi tak, aby uvěřili, že válka proti společnosti, jíž jsou součástí, má smysl a přinese světu lepší realitu.

Poslední záběry seriálu jsou pak překvapivé a šokující, protože se ukáže, že nic neskončilo. A já doufám, že brzy narazím na druhou sérii. Ta původně nebyla plánovaná, ale tvůrci seriálu ji podle svých slov neodmítají.

Po dlouhé době jsem se zas dívala na seriál, který jsem jedním dechem dokoukala do konce. Během karantény jsem zhlédla švédskou šestidílnou minisérii Störst av allt (nebo také Quicksand či Tekutý písek), na kterou jsem náhodou narazila při nekonečném brouzdání a hledání na Netflixu. Vracím se tak trochu ke švédštině, která poslední dobou ležela ladem. Díky karanténě znovu nacházím čas na učení tohoto germánského jazyka a navíc napjatě sleduji mrazivá dramata. Co jiného si pustit na vyléčení depresivních nálad vzniklých během karantény než severskou detektivku?

Produkce Netflixu možná trochu sázela na jistotu, když vyšla ze stejnojmenné knižní předlohy autorky a právničky Malin Persson Giolito. V roce 2016 byla její kniha Störst av allt prohlášena Švédskou akademií spisovatelů detektivek za nejlepší počin roku. A podle všeho bodovala i u čtenářů.

Jak vypadá švédská samotka?

Zápletka nepůsobí evropsky. O střílení ve školách slýcháváme spíš v souvislosti s děním ve Spojených státech. V budově gymnázia ve stockholmské čtvrti Djursholm došlo ke střelbě. Několik lidí zemřelo a zatčena je čerstvě osmnáctiletá Maja Norberg. Sedm měsíců tráví na samotce, kde čeká na soud. Pokud ji shledá vinnou, hrozí jí až 14 let vězení. Seriál tak logicky poodhaluje skleslost a depresi, kterou Maja prožívá v cele. Hlavně se však vrací k událostem, k nimž došlo před střelbou, a tak divák dostává šanci postupně odkrývat příběh střípek po střípku.

Je dobré připomenout, že příběh nebyl natočen podle skutečné události. Stejně tak kniha Störst av allt nereflektuje tragédii, která by se ve Švédsku stala. A jak sama autorka připomíná, její kniha nepojednává jen o střelbě a trestných činech či soudním jednání, ale také vykresluje současnou společnost.

V paneláku na předměstí Stockholmu

Maja v podstatě bydlí se Sebastianem, jehož otec je sice poměrně zámožný, ale o svého syna se nezajímá, Sebastian se stává závislejším a závislejším na drogách a současně se utápí v lítosti. Samir, další z klíčových postav seriálu, bydlí v paneláku na předměstí Stockholmu, po Maje touží, ale když za ním jednou přijede, zeptá se jí překvapeně: Co tu děláš? Přijela jsi metrem? Sem nepatříš. Jeho slova tak jen potvrzují sociální rozdíly, které seriál tematizuje.

Přijde mi, že většina švédských detektivek mívá podobnou atmosféru, a tak ani tato série znalého diváka nepřekvapí. Přesto funguje, protože nechává sledujícího občas na pochybách.