Ztracená propiska

Naše loďka se na klidné zelené hladině mírně houpe a za mnou se ozývá pravidelné pleskání vesel. Na turisticky oblíbené místo je tu až nevídané ticho. Krajinná oblast Tràng An je od roku 2014 zapsaná na seznam přírodního dědictví UNESCO a ročně ji zřejmě navštíví tisíce turistů. V polovině listopadu je tu však prázdno, a tak si můžeme užít projížďku po řece, výhledy na vrcholky stoupající z jinak ploché krajiny a procházky okolo buddhistických chrámů zasazených ve svazích kopců.

K některým musíme vystoupat nekonečně dlouhé kamenné schodiště, jiné chrámy na nás čekají hned nedaleko vodní hladiny a stanoviště turistických loděk.

Když veslují holky…

Většina veslařek jsou ženy a některé zvládají držet vesla chodidly a loď pohánějí relativně pohodlně nohama. Můžou si tak během téměř tříhodinové plavby mezi kopci, jeskyněmi a kláštery alespoň na chvíli odpočinout. Už na začátku výpravy jsme však vyfasovali vesla, a tak můžeme naší veslařce trochu pomoct. Anglicky se s ní sice nedomluvíme, ale horečnatě na nás mává, když během procházky okolo jeskyň a buddhistických klášterů zamíříme špatnou cestou.

Snažím se veslovat, rozhlížím se okolo sebe a jsem trochu naměkko. Krásnější přírodu jsem asi nikdy neviděla, říkám si, když vystupujeme u posledního ze třech klášterů postavených v okolních skalách. Když k němu pomalu vystoupám po kluzkých kamenných schodech, uslyším klidné tóny hudby a najednou mi nevadí parné horko, rozcuchané vlasy ani cokoliv jiného, co se náhodou dotýká mé komfortní hranice. Jsem tady, abych mohla vnímat vnitřní pohodu a spokojenost, abych se mohla smát a objevovat všechno nové.

Hang Múa, to je romantika

K Trang An jsme se dostali na kolech, která jsme si půjčili v našem hotelu v Ninh Binh, malé obci nedaleko téhle přírodní oblasti. Deset kilometrů jsme ujeli volným tempem za necelých 30 minut, přičemž mám dojem, že jsme asi víc sledovali okolní krajinu než provoz na silnici. Ulice byly naštěstí prázdné a kraj rovinatý, a tak ani přehazovačka nebyla třeba. Vzhledem k tomu, že moje kolo hlasitě skřípalo, byla jsem vcelku ráda, že se bez ní obejdu.

Od Trang An jsme dál pokračovali k vyhlídce Hang Múa, Tančící jeskyni, kam jsme vyšplhali v turistických průvodcích avizovaných 500 schodů těsně před západem slunce. Na vrcholu se nám pak naskytl výhled na kopce vystupující z vodní plochy a řeky Ngo Dong, tmavě žlutá rýžová pole a lekníny.

BBQ na jídelním stole

Dole pod vyhlídkou se pak nachází malý park s jezírky, restauracemi a lampiony. Ještě chvíli po západu slunce jsme seděli na houpačce a sledovali okolní krajinu. A pak jsme se za tmy vydali zpátky.

Nebylo to ideální rozhodnutí, protože ani jedno z našich kol nemělo osvětlení, ale čirou náhodou jsme dojeli ke stylové restauraci, kde nás celé upocené a špinavé přivítali. A stálo to za to. Můžete si tu totiž ogrilovat maso přímo na stole a mimo jiné tu podávají výborné skleněné nudle s krevetami. Pokud tedy zavítáte do Ninh Binh, zajděte do restaurace Bbq hải sản.

Někdy v říjnu padl nápad, že bychom mohli vyrazit na dovolenou. Nejlépe někam daleko. Stačí hodit do batohu dvě trička, jedny kraťasy a vyrazit. Jen tak, bez velkého plánování. Jenže takhle to obvykle nefunguje.

„Jedete na 14 dní a chceš se zabalit do 30 litrů? To pojedeš docela na prasáka, ne?“ divil se mi kolega. Ve skutečnosti můj batoh o objemu 30 litrů vážil něco okolo sedmi kilogramů. Ale kdybych si zabalila o polovinu všech těch krámů méně, udělala bych lépe.

Kraťasy? Příště je možná nechám doma

Nejčastěji jsem ve Vietnamu nosila dlouhé legíny, které obvykle beru na lezení nebo na jógu. Jsou původně určené pro běžkyně a koupila jsem je v H&M. Někdy mi v nich bylo sice horko, ale na bocích větraly prostřednictvím síťované vrstvy a ani po několika dnech úporného nošení nezačaly páchnout. Na tento švédský řetězec jde o překvapivě dobrou kvalitu.

Kraťasy by se sice do horkého a vlhkého počasí hodily více, ale pokud chcete navštívit pagody, zapomeňte na ně. Do většiny z nich vás v kraťasech nepustí. Stejné pravidlo platí pro tílka. Valná většina buddhistických klášterů trvá na tom, aby návštěvníci zakryli kolena a oblast ramen. A protože nikdy nevíte, kdy na pagodu natrefíte, přišlo mi jednodušší nosit hlavně dlouhé legíny a trička s krátkým rukávem.

Pro jistotu připomínám, že asi v polovině cesty jsme si nechali veškeré oblečení vyprat. Tuto službu nabízí ve Vietnamu valná většina hotelů a ubytovacích zařízení.

Léky

Na cestu do Asie jsem se balila v podstatě stejně jako bych se balila na cestu po Evropě, jen jsem vzala větší množství léků proti alergii, protože jeden nikdy neví, a taky nějaký ten Coldrex a Ibalgin navíc.

Kromě toho jsem vzala také Endiaron, kdyby si zažívání nevědělo rady s vietnamským jídlem. Podle doporučení na internetu jsem si měla koupit i antimalarika, ale nakonec jsem cestovala bez nich.

Nechala jsem se očkovat s rýmou a takhle to dopadlo

Pro cestu do Vietnamu se doporučuje očkování proti tetanu, žloutence typu A a B a břišnímu tyfu.

V mém případě bylo třeba doplnit jen očkování proti břišnímu tyfu. To jsem podstupovala s rýmou a možná i lehkou teplotou. Lékařka mi řekla, že to rozhodně nevadí, internet také radil spíš očkovat, ale pro příště se očkování během i lehké nemoci raději vyhnu. Dva dny po očkování jsem dostala horečky a několik dní jsem nemohla vůbec jíst. Těžko říct, jestli za to mohlo jen samotné očkování, ale domnívám se, že svůj podíl rozhodně neslo.

Tampóny ve Vietnamu

Nikde jsem ve Vietnamu neviděla prodávat tampóny, a tak myslím, že tam nejsou tak rozšířené. Proto bych doporučovala vzít více než nutnou zásobu s sebou. Naopak kondomy měli snad v každém lépe zásobeném obchodě ve Vietnamu.

Nainstalujte si Grab

Grab je mezinárodní firma se sídlem v Singapuru a také stejnojmenná aplikace, jejíž pomocí si můžete objednat odvoz ve větších vietnamských městech. Funguje na stejném principu jako u nás známý Uber. Grab jsme sice nepoužívali často, ale pomohl nám třeba dostat se téměř za šera z džungle zpět do civilizace v přepočtu za méně než tři stovky korun.

Nebudeš krásná, varovala mě kamarádka

Ještě před odjezdem mi radila kamarádka s nákupem funkčního oblečení. „Nebudeš ale krásná,“ varovala mě. Nakonec to nebylo tak hrozné. Nebyla jsem sice dokonale učesaná a voňavá, ale cítila jsem se pohodlně. A to bylo hlavní. Člověk si nakonec vystačí s málem.

Jednoho lednového odpoledne jsme s kamarádkou vyrazily bruslit a pak jsme si během upíjení podezřele silných piv povídaly o vztazích. „O vztazích a sexualitě jsem se toho spoustu dozvěděla v jednom německém filmu,“ vysvětlila mi. Tou dobou se poměrně horlivě učila německy, a tak není divu, že dávala přednost německé kinematografii. „Nezapomeň, že se zamilováváme tady a tady,“ ukázala na srdce a hlavu. Tehdy jsem ještě netušila, jak to myslí, ale po zhlédnutí německého snímku 303 to chápu zas o trochu víc.

Jsou Němci známí svou oblibou ke karavanům, nebo si je pletu s Holanďany? Měli byste však vědět, že 303 není jen označení chybové hlášky nebo typ Mercedesu, ale taky název podle mě celkem povedené německé roadmovie.

Snímek sleduje cestu studentky biologie Julie, která se vydává z Berlína do Portugalska. Usedne za volant starého obytné dodávky a cestou s sebou vezme Jana.

Z Berlína až úplně na západ

Společně vyjíždějí z Berlína a na dlouhé cestě povídají o vztazích a berou je vskutku vědecky, když se snaží zjistit, jestli v mileneckých a partnerských vztazích hraje hlavní roli chemie, nebo srdce a mozek, jestli jsou tři sekundy předcházejících polibku skutečně silnější než polibek samotný, případně jak si poradit s tím, že lidé prostě nejsou stavění na dlouhodobé svazky?

Kromě dilemat, která spolu řeší, se filmem táhne další linka. Julie je těhotná, její přítel dítě nechce a matka ji přesvědčuje, že by už měla konečně spolknout potratovou pilulku, než bude pozdě. A do toho všeho je tu Jan, se kterým si jsou čím dál bližší.

Děj filmu je prostý a snadno odhadnutelný. Pokud něco zaujme, tak jsou to dialogy dvou hlavních a víceméně jediných hrdinů, kteří řeší otázky napadající kdekoho.