Druk. Když se z chlastu stane vědecký výzkum

7. 3. 2021

S přetrvávajícím lockdownem byste možná čekali, že jsem doma zahájila maraton sledování severských snímků a mám tak zhlédnutou snad většinu stěžejních děl severské či alespoň švédské kinematografie. Tahle představa je však bohužel hodně vzdálená pravdě. Od začátku roku jsem zhlédla zatím jen jediný švédský seriál a pak také dánský snímek v hlavní roli se snad vždy výborným Madsem Mikkelsenem. A tenhle film mi pořád trochu leží v hlavě.

Zápletka snímku Druk (Chlast, Another Round) je jednoduchá a divákovi se odhaluje v pomalém tempu připomínajícím rozvláčné konverzační filmy.

Norský psychiatr Finn Skårderud měl údajně zveřejnit teorii, v níž tvrdí, že se lidé rodí s 0,05 % alkoholu v krvi. Abychom tedy mohli v životě dosáhnout spokojenosti, úspěchu a rozvinout svou kreativitu, měli bychom zřejmě udržovat jistou hladinu alkoholu v krvi.

Alkoholismus pouze v pracovní době

O této teorii se dozví také jeden dánský učitel, kterého zaujme natolik, že s ní obeznámí své přátele, tři vyhořelé čtyřicátníky, učitele, kteří cítí, že se jim v životě nedaří tak, jak by mohlo. Na oslavě narozenin jednoho z nich se dohodnou na dalším postupu, přičemž k celému alkoholickému projektu přistupují vědecky.

Všichni čtyři se dohodnou, že budou pít pouze v pracovní době, během níž by měli ověřit zmíněnou teorii. Zpočátku se ukazuje, že strategie popíjení v práci může fungovat. Na příkladu Martina, kterého ztělesnil Mads Mikkelsen, divák vidí, jak se zakřiknutý učitel mění v žáky oblíbeného přednášejícího, který se přestává bát svého okolí. A to jen proto, že si občas v práci na záchodcích lokne z placatky vodky. Jenže celý pokus se zvrtne a přátelé začnou pít i mimo pracovní dobu. Alkohol se stává především elementem, který přispívá k eskalaci osobních vztahů.

Když nemůžeš, tak přidej?

Pro čtyři hlavní postavy však pokus nekončí udržováním určité hladiny alkoholu v krvi. Dalším krokem má být pití za hranicí únosnosti. Heslo Když nemůžeš, tak přidej tito Dánové aplikují na pití alkoholu.

Jenže dosažení únosnosti s sebou přináší mnohé problémy, a to nejen pracovní. Život totiž můžeme proměnit v nekončící mejdan jen v omezené míře a nekdy je lepší vystřízlivět.

Pití alkoholu mi pomáhá odbourat bariéry, osobně jsem tak došla k závěru, že s jeho pomocí dokážu samu sebe překvapovat zábavnými titulky bulvárního rázu či myslí otevřenou různorodým nápadům. Jenže alkohol s sebou nese i tu odvrácenou stranu, jíž se tvůrci filmu také dotkli. Po nějaké době od zhlédnutí si říkám, že mohli hlavní postavy trochu víc potýrat v závislosti na alkoholu, ale to by pak vznikl docela jiný film.

No Comments

Rok 2020. Od lockdownu k lockdownu

2. 1. 2021

Najdu v prohlížeči stránku svého blogu, přihlásím se, otevřu editor a začnu psát. Po kolikáté už? Prsty mi poskakují po klávesách a mozek se přepíná do stavu proudění. Dostávám se ke druhému odstavci, abych po několika minutách text bez mrknutí oka smazala. Takhle to dopadá, když chci uzavírat neuzavřené. Zase jsem chtěla shrnout rok 2020 ještě před jeho koncem. Jenže tenhle rok se dramaticky mění, z měsíce na měsíc, z týdne na týden.

Figurína s rouškou a pomlázkou

Sedím na parketové podlaze a zády se opírám o rozžhavené topení. Nedá mi to. Stejně chci rok 2020 zaškatulkovat a zasunout ho do té nejvzdálenější přihrádky.

Trendy odpadky. Ale ne ve Vietnamu

Rok 2020 byl obdobím, kdy se ústenky vyráběné například i severokorejskými politickými vězni staly nejvíc trendy odpadky.

Ve Vietnamu, kde se ústenky používají běžně jako ochrana před viry a znečištěním, se tak často na ulicích rozhodně neválely. A to ani v ulicích Ho Či Minova města, které se s čistotou evropských metropolí rozhodně nedá srovnávat. Lidé tu na ulicích jedí, jezdí na motorkách, spí. A v noci se po nich kromě lidí procházejí obrovští švábi.

Švédská udržitelnost a selhání

Stejně jako nehygienicky pohozené ústenky ve mně budí nervozitu jakékoliv nepochopení švédské cesty, o které se mluví jako o životě bez zavírání podníků a omezování společenského života. Bájný mýtus o roku 2020 bez omezení fascinuje řadu Čechů. Jenže po chvíli googlování by možná zjistili, že kolektivní imunita nebyla švédskou strategií, na což upozorňoval i sám švédský epidemiolog Anders Tegnell už na jaře.

Strategií bylo přežití pandemie s udržitelnými pravidly platnými po celý rok i déle. Tato udržitelnost má však své mantinely a opírá se o řadu nařízení a restrikcí. O životě ve Švédsku během pandemie se můžete dozvědět v jedné z epizod podcastu Vinohradská 12.

Sám král Karl XVI. Gustaf ve svém ohlédnutí za uplynulými měsíci přiznal, jak hrozný letošní rok byl, protože většina z obyvatel jeho země trpí a spousta lidí zemřela, což on sám považuje za selhání. Nutno dodat, že švédská královská rodina se běžně k aktuálnímu dění nevyjadřuje. Pokud se tak stalo, musel k tomu být vážný důvod. A tím více než 8 tisíc obětí koronaviru jistě je (jo, fakt zemřeli na koronavirus, ne s koronavirem).

Odpovědnost ve společnosti individualistů

Pomozte zdravotníkům, nechoďte mezi lidi a nešiřte nákazu, četla jsem často. Zůstaňte doma, nešiřte nákazu mezi ohroženými skupinami, dočetla jsem se jinde.

Tlak na odpovědnost za druhé a společnost jako celek ale podle mě nefunguje tam, kde se lidé cítí spíš jako samostatná individua. Motivace by měla být proto i jiná. Z individualistického hlediska je třeba chtít přežít tuhle pandemii ve zdraví a bez poškozených plic nebo srdce, protože zdraví je to jediné, co skutečně máme (nebo bohužel také nemáme) na celý zbytek života.

I proto byl rok 2020 zajímavý a náročný. Dostala jsem příležitost naučit se spoustu nového nejen o sobě, ale i o svých přátelích, rodině i společnosti a jejích hodnotách či absenci hodnot. Tenhle rok obrátil život naruby spoustě lidem. Ale pořád si myslím, že taky znamená dobrou šanci chovat se tak, abych tuhle krizi zvládla s čistým štítem a nemusela se za sebe stydět.

No Comments

Dokument Coronation se táhne jako pandemie. A ukazuje postapokalyptický Wu-chan

26. 12. 2020

Kamera připevněná k dronu snímá šedou nádražní budovu. Vlaky před ní klidně stojí, ale celá scéna z nějakého důvodu působí nepřirozeně, hrozivě. Pak vám to dojde. Pasažéři tu nečekají, personál nikde. Dron tedy pokračuje dál, míří k centru města, které bylo ještě před několika týdny majestátně osvětlené. Teď je všude tma. Lidé zůstávají v izolaci, snaží se vyhnout nákaze.

Liduprázdnými ulicemi projíždí kurýr na kole vezoucí zásilky obyvatelům jednoho z domů. Ti, kterým předem zatelefonuje, přicházejí bázlivě k plotu. Všichni mají ústenky nebo repirátory a dodržují rozestupy. Jeden muž si dokonce obalil horní polovinu těla igelitem, který mu však během zvedání doručeného balíku spadne.

Pomalé sledování

Jestli je na letošním roce něco zajímavého, pak to, jak podobné zkušenosti prožili lidé z různých částí světa. Snad všichni z nás do jisté míry zažili zavřené obchody, omezenou dopravu, ústenky, dezinfekci a také bohužel strach o své blízké, nemoc, přeplněné nemocnice a smrt. Svou zkušenost si tak může divák porovnat třeba s tou čínskou v dokumentárním filmu Coronation, za kterým stojí umělec a aktivista Aj Wej-wej. A protože žije v Evropě, snímek, který se odehrává na přelomu let 2019 a 2020, natočili jeho spolupracovníci a řada dobrovolníků.

Z 500 hodin nasbíraného materiálu sestříhal autor téměř dvouhodinový dokument. Pro některé diváky to bude i tak dlouhé a pomalé sledování, protože mnozí kameramané se vyžívají v dlouhých minimalistických záběrech, jež v dokumentárním filmu možná ani nečekáte. Mně však přišlo, že dokonale podtrhují apokalyptickou atmosféru od světa odříznutného Wu-chanu a jeho obyvatel, kteří se snaží přežít, jak nejlépe dovedou.

Coronation je tak freskou několika na sobě nezávislých okamžiků a příběhů. Ukazuje třeba muže, který se z oslav čínského nového roku vrací domů, do Wu-chanu. Jeden z kameramanů zaznamenává i dění v nemocnici a ukazuje, jak funguje oddělení, na němž je pečováno o pacienty s koronavirem. Současně pak poodhaluje procedury, které musejí lékaři podstoupit.

Jak nezastavit čínský kolos

Dost možná vás nic z toho nepřekvapí, ale pro lidi, kteří získávají informace především čtením článků, fungování nemocnice poměrně překvapilo a osobně ho považuji za informačně nejhodnotnější část celého snímku. Podobně to totiž prý funguje i v českých nemocnicích.

Téměř nepochopitelná scéna ukazuje, jak pověřený úředník nakládá se zpopelněnými ostatky zesnulých. Deziluzi pak dokládá příběh starší Číňanky, která odhodlaně věří v systém a následně nedokáže pochopit nařízení vlády, podle něhož pacineti s koronavirem musejí platit léčebné výlohy ve výši 10 tisíc jüanů (průměrná mzda však podle všeho činí něco málo přes 6 tisíc jüanů měsíčně).

Dokument ja nejen dokladem pandemie v Číně, ale i kritikou tamního systému. Ukazuje se totiž, že zatímco lékaři bojují o život nemocných pacientů, čínský kolos se odmítá podřídit i pandemii. Bohužel zatímco některé příběhy snímku ukazují otevřeně tragédie společnosti, v jiných momentech sklouzává dokument po povrchu. I tak je to ovšem zajímavá podívaná.

Snímek nakonec z nějakého důvodu nenajdete na Netflixu ani na Amazonu, ale můžete si ho za 5 dolarů půjčit nebo koupit na Vimeu.

No Comments