O přemýšlení. A taky o tom, jak zlevnili Tinder Gold

29. 5. 2019

„A jak se s ním cítíš?“ ptá se mě ten dlouhovlasej zrzek u oběda. Ne na novou známost, nýbrž na nového nadřízeného. V tu chvíli mě napadlo, že se mě už dlouho nikdo nezeptal na pocity, většinou se lidi ptají na rozumové zhodnocení situace.

„Jsi příliš emocionální,“ vytýkal mi naopak ještě před několika měsíci kolega, který si sice tou dobou balil kufry před svou životní cestou na Nový Zéland, ale na poslední chvíli se ještě stihl nepromyšleně zamilovat do jiné své kolegyně. A teď nejspíš tráví volné chvíle přikovaný k internetu, aby si mohl psát se svou milou. Ta se za ním možná chystá. Ale možná taky ne.

„Víš, když jsem doma sama, pořád přemýšlím,“ svěřuje se mi kamarádka s nekonečným proudem myšlenek, kterým neumí ukázat stopku. Snad ani nemusím dodávat, že nejde o právě pozitivní myšlenky. „Zajímám se o hodně specifické věci, často bývám sama doma a nemůžu za to, že jsem okolo sebe nenašla ty správné lidi,“ stěžuje si, zatímco si dává pohov od toho depresivního kolotoče přemýšlení.

Pocity můžou pohnout horou, přestěhovat někoho klidně i na druhý konec světa, zatímco mozek to všechno někdy příliš komplikuje, vhání nás do pastí, ze kterých se nedostaneme snadno ven. Přílišné přemýšlení může přinést do našich životů všechny ty strachy ze samoty, obavy a komplikace.

Co na tom, že vás třeba lajkoval na Tinderu a vy o tom padoušsky víte, protože Tinder Gold byl tou dobou právě ve slevě. Stejně marně přemýšlíte, jestli se mu fakt líbíte a jestli jste dostatečně kompatibilní. V takových okamžicích je mozek ten, který se vzpírá a celou situaci komplikuje. „Hodíme se k sobě? Není moc malej? Hubenej? Divnej? Nemáme jiný zájmy? A úplně jiný příjmy? Necestuje příliš? Není náhodou tak trochu workoholik?“ ptá se mozek.

A je to všechno vlastně důležitý ve světě, kde se přemýšlí o některých věcech až příliš a o jiných naopak skoro vůbec?

No Comments

Roadmovie 303 hledá odpovědi na otázky, o kterých někdy přemýšlel snad každý

10. 2. 2019

Jednoho lednového odpoledne jsme s kamarádkou vyrazily bruslit a pak jsme si během upíjení podezřele silných piv povídaly o vztazích. „O vztazích a sexualitě jsem se toho spoustu dozvěděla v jednom německém filmu,“ vysvětlila mi. Tou dobou se poměrně horlivě učila německy, a tak není divu, že dávala přednost německé kinematografii. „Nezapomeň, že se zamilováváme tady a tady,“ ukázala na srdce a hlavu. Tehdy jsem ještě netušila, jak to myslí, ale po zhlédnutí německého snímku 303 to chápu zas o trochu víc.

Jsou Němci známí svou oblibou ke karavanům, nebo si je pletu s Holanďany? Měli byste však vědět, že 303 není jen označení chybové hlášky nebo typ Mercedesu, ale taky název podle mě celkem povedené německé roadmovie.

Snímek sleduje cestu studentky biologie Julie, která se vydává z Berlína do Portugalska. Usedne za volant starého obytné dodávky a cestou s sebou vezme Jana.

Z Berlína až úplně na západ

Společně vyjíždějí z Berlína a na dlouhé cestě povídají o vztazích a berou je vskutku vědecky, když se snaží zjistit, jestli v mileneckých a partnerských vztazích hraje hlavní roli chemie, nebo srdce a mozek, jestli jsou tři sekundy předcházejících polibku skutečně silnější než polibek samotný, případně jak si poradit s tím, že lidé prostě nejsou stavění na dlouhodobé svazky?

Kromě dilemat, která spolu řeší, se filmem táhne další linka. Julie je těhotná, její přítel dítě nechce a matka ji přesvědčuje, že by už měla konečně spolknout potratovou pilulku, než bude pozdě. A do toho všeho je tu Jan, se kterým si jsou čím dál bližší.

Děj filmu je prostý a snadno odhadnutelný. Pokud něco zaujme, tak jsou to dialogy dvou hlavních a víceméně jediných hrdinů, kteří řeší otázky napadající kdekoho.

No Comments

Bohemian Rhapsody. Když hrají hudbu skupiny Queen i na kluzišti, je to znamení, že musíte zajít na film

1. 1. 2019

Proč jít na film, ke kterému vám prozradí spoilery už v dětství? Hudba kapely, o které tenhle film je, zní všude už roky a s premiérou filmu jako by se už poněkolikáté vzkřísila legenda. Dokonce i na kluzišti na Letné vyměnili anonymní hity z koupališť za We Are The Champions. A je úplně jedno, že se právě v té chvíli marně snažíte balancovat a připadáte si jako cokoliv jiného, jen ne šampioni z hitu kapely Queen.

Bohemian Rhapsody podle všeho trhá rekordy v českých kinech a například paní, která vedle mě seděla v zaplněném kině, šla na film už podruhé. Přitom se můžeme dohadovat, jestli snímek není spíš jen o Freddiem Mercurym.

Jenže o jeho dětství nebo partnerech není ve snímku ani zmínka, s výjimkou snoubenky a přítele, s nímž žil až do své smrti v roce 1991. Drogy se tu objeví jen jako kulisy pohozené na stole v obýváku a zmínky o bouřlivém sexuálním životě Mercuryho zůstanou skutečně jen zmínkami. Film si navíc bohužel trochu pohrává s realitou.

Pozor na spoilery ;)

Nejvíc asi v okamžiku, kdy ještě před velkým dobročinným koncertem Live Aid Freddie oznamuje přátelům z kapely, že je nemocný. Ve skutečnosti však prý tehdy ještě Mercury o své nemoci nevěděl a ani média o ní nespekulovala.

Podobných nepřesností najdete ve filmu spoustu a na internetu jich najdete celé dlouhé seznamy, a tak zmíním spíš jednu kuriozitu, totiž vyprávění kolegy, který byl překvapen faktem, že jeho přítelkyně sice znala skupinu Queen z rádií, ale netušila o životním osudu Mercuryho. „On je homosexuál?“ ptala se v kině. „On umře na AIDS, že jo,“ ujišťovala se vzápětí vyděšeně.

Trochu mě mrzí, že pro mě nebyl snímek překvapivý jako pro ni, ale to je úděl všech těch, kteří si sem tam přečtou něco o hudbě a také dětí 90. let, které prožily éru návratu kapely Queen po smrti Mercuryho.

To však neznamená, že by film nefungoval, protože všechny ty velkolepé scény mě položily na lopatky, byť tu jde o jednoduchou dějovou linku, totiž polepšení zlého hocha Freddieho, který nakonec najde cestu ke spokojenosti, i když cena je vysoká. A do toho všeho přijde léto 85 s dobročinným galakoncertem Live Aid… Komu by neukápla alespoň jedna slza?

1 Comment