Ztracená propiska

Na smrti je po počátečním smutku nejhorší uvědomění si, jak se svět nepříjemně mění. To, s čím jste mohli včera počítat, dnes není, ke vzpomínkám už další nepřibudou a ty staré blednou.

Škoda, že lidská paměť nefunguje jako kamera, ze které si později můžete pustit přesně to, co potřebujete. Hodilo by se mi to třeba ve chvíli, když se mi před očima objevilo parte člověka, kterého jsem měla ráda, i když jsem ho roky neviděla.

Při našem prvním setkání mi nalil pálenku, žádné argumenty proti neměly smysl. Nervozita ze seznamování se s rodiči se rychle rozplynula. Byl to typ, který se dal s kýmkoliv snadno do řeči. A když mluvil, nad jeho rty se rytmicky pohyboval hustý knír.

Pravidelně jednou týdně usedl v obýváku k televizi, kterou sledoval jen jedním okem. To dopoledne míval na práci něco jiného – krájení a strouhání brambor. V téhle domácnosti měli jednou týdně brynzové halušky.

S přibližujícím se důchodem měl paradoxně spoustu plánů. Člověk se může pustit do ledasčeho, myslel si, zatímco nedaleko města stavěl domek. Na pozemku ve svahu u lesa trávil snad každý víkend a já jsem tam poprvé a naposled sekala trávu kosou.

Z ostatních vzpomínek se stal pocit, krátké záblesky připomínající rozlehlou Americkou triedu s polorozpadlými zastávkami, zarostlé okolí sídliště s výhledem na centrum města, které vytvářelo iluzi, jak skvěle se tu žije.

RIP

Venku právě zuřilo tropické počasí, horko pražských ulic dusilo snad všechny, zatímco politici z magistrátu tvrdili, že za pár let bude v ulicích více zeleně a fontán. Jenže sliby neosvěží. A tak mi nezbylo nic jiného, než si pustit islandský seriál Ófærð (Trapped, V pasti).

Uklidňující je, že se děj odehrává v zimě, což na Islandu znamená sníh, mráz nebo lavinu, jež odřízne obec od civilizace. První záběry seriálu vyzněly trochu exoticky i proto, že v bytě jsme tou dobou naměřili 32 stupňů. Jenže ten nejvhodnější čas na seriály odehrávající se v létě přijde v zimě, usoudila jsem.

Za všechno může loď, podvodníci z východní Evropy, drogy…

Vraťme se zpátky k seriálu, který začíná ponuře. Loď mířící z Dánska připlouvá k islandským břehům právě ve chvíli, kdy místní vyloví z vody torzo těla zavražděného muže. Na lodi se muselo něco stát, usoudí poměrně logicky policisté a odhodlaně se pustí do vyšetřování.

To jim však komplikuje nejen kapitán lodi, ale také ambiciózní policista z Reykjavíku. Nechybí ani obchodníci s bílým masem původem z východní Evropy a trocha těch drog, protože manžel místní policistky Hinriky si v islandském podnebí zvládne vypěstovat každodenní dávku marihuany.

Druhá série a méně sněhu

Hlavní postavy mi nepřirostly k srdci hned, ale díl od dílu se to zlepšovalo. V určité chvíli totiž jako by seriál ztratil rytmus. Vše se začalo komplikovat, když se ukázalo, že případ je složitější než se původně zdálo. Pak přišlo pár šokujících záběrů a seriál zas nabral dech. Desátý díl pak končí velmi reálně, ale u severské krimi byste velkolepý závěr asi čekali marně.

Kdesi jsem se dočetla, že Ófærð je zatím nejdražší islandský seriál vůbec (o norském nejdražším seriálu jsem psala jinde) a že ho odvysílala i BBC. Podle všeho je navíc připravena druhá řada, kterou by měla islandská televize vysílat na podzim 2018. Tvůrci toho zatím příliš neprozradili, ale tentokrát by nemělo policistům znepříjemňovat vyšetřování zimní počasí, což znamená, že se nám blíží premiéra seriálu vhodného i pro podzimní plískanice.

Když jsem se dočetla, že seriál Okkupert/ Okupace bude pokračovat druhou sérií, trochu jsem se začala bát. Pokračování úspěšných seriálů a filmů bývá někdy oříšek. Podaří se tvůrcům dobře navázat?

Až teď jsem se k Okkupert vrátila a po posledním díle můžu s klidným srdcem říct, že se to podařilo. Jde koneckonců o dosud nejdražší seriál norské historie. Byla by škoda utratit 90 milionů norských korun za další utahaný thriller. Tvůrci ve druhé sérii nemohli počítat s divákovým překvapením z nově nastolené evropské reality, a tak se zaměřili na politická jednání a křehké vztahy mezi Nory a Rusy.

Premiér hraje, premiérka vyjednává

Ministerský předseda Jesper Berg utíká z Norska a po nějaké době se mu podaří dorazit do Paříže, kde vyjednává o budoucnosti své země s evropskými představiteli. Jeho cíl je jasný. Chce přimět Evropskou unii, aby zatlačila na Rusko, které by se tak mělo z Norska definitivně stáhnout. Stejný cíl prosazuje i skupina Fritt Norge (Svobodné Norsko), jež je během okupace považována za extremistickou jednotku.

Není bez zajímavosti, že sesazený premiér komunikuje se členy Fritt Norge prostřednictvím LAN party, veškerý svůj volný čas tráví hraním DayZ na PS4. DayZ se tak stává virtuálním místem pro předávání tajných kódů. Product placement je asi až příliš okatý a z tohoto důvodu je také kritizován, ale mně přišel podobný způsob komunikace poměrně inovativní.

Jespera Berga nahradila v premiérském křesle nejmladší premiérka v historii Norska. Ostřílení politici si myslí, že si ji Rusové doslova naservírují na stříbrném podnose. V tom se však naprosto mýlí a mladá premiérka všechny překvapí politickou obratností.

Pocit bezpečí je jen iluze

Zajímavé je sledovat, jak rychle se v seriálu posunuly hodnotové orientace mnoha postav. Seriál ukazuje, že stačí několik měsíců a demokratická společnost koroduje v základech, rozpadá se i kvůli mnoha vynuceným ústupkům, které si prosadila okupující mocnost.

Obyvatelé Norska se mění v pouhé diváky, tiše přihlížejí, případně trochu protestují proti těm, kteří se s Rusy přátelí nebo s nimi obchodují. To možná paradoxně podrývá demokracii ještě víc. Norsko je tak v seriálu Okkupert paralyzované, většina vyčkává a politici se dostávají do slepých uliček.

K natočení seriálu přispěl svým námětem v současnosti asi nejpopulárnější norský spisovatel Jo Nesbø. Pocit, že jsme v bezpečí a že se věci nemůžou změnit, je jen iluze, řekl v rozhovoru pro britský Guardian krátce po anexi Krymu. Mimoděk tak shrnul i podstatu seriálu.