Ztracená propiska

Někdy v říjnu padl nápad, že bychom mohli vyrazit na dovolenou. Nejlépe někam daleko. Stačí hodit do batohu dvě trička, jedny kraťasy a vyrazit. Jen tak, bez velkého plánování. Jenže takhle to obvykle nefunguje.

„Jedete na 14 dní a chceš se zabalit do 30 litrů? To pojedeš docela na prasáka, ne?“ divil se mi kolega. Ve skutečnosti můj batoh o objemu 30 litrů vážil něco okolo sedmi kilogramů. Ale kdybych si zabalila o polovinu všech těch krámů méně, udělala bych lépe.

Kraťasy? Příště je možná nechám doma

Nejčastěji jsem ve Vietnamu nosila dlouhé legíny, které obvykle beru na lezení nebo na jógu. Jsou původně určené pro běžkyně a koupila jsem je v H&M. Někdy mi v nich bylo sice horko, ale na bocích větraly prostřednictvím síťované vrstvy a ani po několika dnech úporného nošení nezačaly páchnout. Na tento švédský řetězec jde o překvapivě dobrou kvalitu.

Kraťasy by se sice do horkého a vlhkého počasí hodily více, ale pokud chcete navštívit pagody, zapomeňte na ně. Do většiny z nich vás v kraťasech nepustí. Stejné pravidlo platí pro tílka. Valná většina buddhistických klášterů trvá na tom, aby návštěvníci zakryli kolena a oblast ramen. A protože nikdy nevíte, kdy na pagodu natrefíte, přišlo mi jednodušší nosit hlavně dlouhé legíny a trička s krátkým rukávem.

Pro jistotu připomínám, že asi v polovině cesty jsme si nechali veškeré oblečení vyprat. Tuto službu nabízí ve Vietnamu valná většina hotelů a ubytovacích zařízení.

Léky

Na cestu do Asie jsem se balila v podstatě stejně jako bych se balila na cestu po Evropě, jen jsem vzala větší množství léků proti alergii, protože jeden nikdy neví, a taky nějaký ten Coldrex a Ibalgin navíc.

Kromě toho jsem vzala také Endiaron, kdyby si zažívání nevědělo rady s vietnamským jídlem. Podle doporučení na internetu jsem si měla koupit i antimalarika, ale nakonec jsem cestovala bez nich.

Nechala jsem se očkovat s rýmou a takhle to dopadlo

Pro cestu do Vietnamu se doporučuje očkování proti tetanu, žloutence typu A a B a břišnímu tyfu.

V mém případě bylo třeba doplnit jen očkování proti břišnímu tyfu. To jsem podstupovala s rýmou a možná i lehkou teplotou. Lékařka mi řekla, že to rozhodně nevadí, internet také radil spíš očkovat, ale pro příště se očkování během i lehké nemoci raději vyhnu. Dva dny po očkování jsem dostala horečky a několik dní jsem nemohla vůbec jíst. Těžko říct, jestli za to mohlo jen samotné očkování, ale domnívám se, že svůj podíl rozhodně neslo.

Tampóny ve Vietnamu

Nikde jsem ve Vietnamu neviděla prodávat tampóny, a tak myslím, že tam nejsou tak rozšířené. Proto bych doporučovala vzít více než nutnou zásobu s sebou. Naopak kondomy měli snad v každém lépe zásobeném obchodě ve Vietnamu.

Nainstalujte si Grab

Grab je mezinárodní firma se sídlem v Singapuru a také stejnojmenná aplikace, jejíž pomocí si můžete objednat odvoz ve větších vietnamských městech. Funguje na stejném principu jako u nás známý Uber. Grab jsme sice nepoužívali často, ale pomohl nám třeba dostat se téměř za šera z džungle zpět do civilizace v přepočtu za méně než tři stovky korun.

Nebudeš krásná, varovala mě kamarádka

Ještě před odjezdem mi radila kamarádka s nákupem funkčního oblečení. „Nebudeš ale krásná,“ varovala mě. Nakonec to nebylo tak hrozné. Nebyla jsem sice dokonale učesaná a voňavá, ale cítila jsem se pohodlně. A to bylo hlavní. Člověk si nakonec vystačí s málem.

Jednoho lednového odpoledne jsme s kamarádkou vyrazily bruslit a pak jsme si během upíjení podezřele silných piv povídaly o vztazích. „O vztazích a sexualitě jsem se toho spoustu dozvěděla v jednom německém filmu,“ vysvětlila mi. Tou dobou se poměrně horlivě učila německy, a tak není divu, že dávala přednost německé kinematografii. „Nezapomeň, že se zamilováváme tady a tady,“ ukázala na srdce a hlavu. Tehdy jsem ještě netušila, jak to myslí, ale po zhlédnutí německého snímku 303 to chápu zas o trochu víc.

Jsou Němci známí svou oblibou ke karavanům, nebo si je pletu s Holanďany? Měli byste však vědět, že 303 není jen označení chybové hlášky nebo typ Mercedesu, ale taky název podle mě celkem povedené německé roadmovie.

Snímek sleduje cestu studentky biologie Julie, která se vydává z Berlína do Portugalska. Usedne za volant starého obytné dodávky a cestou s sebou vezme Jana.

Z Berlína až úplně na západ

Společně vyjíždějí z Berlína a na dlouhé cestě povídají o vztazích a berou je vskutku vědecky, když se snaží zjistit, jestli v mileneckých a partnerských vztazích hraje hlavní roli chemie, nebo srdce a mozek, jestli jsou tři sekundy předcházejících polibku skutečně silnější než polibek samotný, případně jak si poradit s tím, že lidé prostě nejsou stavění na dlouhodobé svazky?

Kromě dilemat, která spolu řeší, se filmem táhne další linka. Julie je těhotná, její přítel dítě nechce a matka ji přesvědčuje, že by už měla konečně spolknout potratovou pilulku, než bude pozdě. A do toho všeho je tu Jan, se kterým si jsou čím dál bližší.

Děj filmu je prostý a snadno odhadnutelný. Pokud něco zaujme, tak jsou to dialogy dvou hlavních a víceméně jediných hrdinů, kteří řeší otázky napadající kdekoho.

Proč jít na film, ke kterému vám prozradí spoilery už v dětství? Hudba kapely, o které tenhle film je, zní všude už roky a s premiérou filmu jako by se už poněkolikáté vzkřísila legenda. Dokonce i na kluzišti na Letné vyměnili anonymní hity z koupališť za We Are The Champions. A je úplně jedno, že se právě v té chvíli marně snažíte balancovat a připadáte si jako cokoliv jiného, jen ne šampioni z hitu kapely Queen.

Bohemian Rhapsody podle všeho trhá rekordy v českých kinech a například paní, která vedle mě seděla v zaplněném kině, šla na film už podruhé. Přitom se můžeme dohadovat, jestli snímek není spíš jen o Freddiem Mercurym.

Jenže o jeho dětství nebo partnerech není ve snímku ani zmínka, s výjimkou snoubenky a přítele, s nímž žil až do své smrti v roce 1991. Drogy se tu objeví jen jako kulisy pohozené na stole v obýváku a zmínky o bouřlivém sexuálním životě Mercuryho zůstanou skutečně jen zmínkami. Film si navíc bohužel trochu pohrává s realitou.

Pozor na spoilery ;)

Nejvíc asi v okamžiku, kdy ještě před velkým dobročinným koncertem Live Aid Freddie oznamuje přátelům z kapely, že je nemocný. Ve skutečnosti však prý tehdy ještě Mercury o své nemoci nevěděl a ani média o ní nespekulovala.

Podobných nepřesností najdete ve filmu spoustu a na internetu jich najdete celé dlouhé seznamy, a tak zmíním spíš jednu kuriozitu, totiž vyprávění kolegy, který byl překvapen faktem, že jeho přítelkyně sice znala skupinu Queen z rádií, ale netušila o životním osudu Mercuryho. „On je homosexuál?“ ptala se v kině. „On umře na AIDS, že jo,“ ujišťovala se vzápětí vyděšeně.

Trochu mě mrzí, že pro mě nebyl snímek překvapivý jako pro ni, ale to je úděl všech těch, kteří si sem tam přečtou něco o hudbě a také dětí 90. let, které prožily éru návratu kapely Queen po smrti Mercuryho.

To však neznamená, že by film nefungoval, protože všechny ty velkolepé scény mě položily na lopatky, byť tu jde o jednoduchou dějovou linku, totiž polepšení zlého hocha Freddieho, který nakonec najde cestu ke spokojenosti, i když cena je vysoká. A do toho všeho přijde léto 85 s dobročinným galakoncertem Live Aid… Komu by neukápla alespoň jedna slza?