Ztracená propiska

Jak dlouho by vám trvalo zabalit všechny své věci a připravit je tak na stěhování? Dva tři dny? Nebo dva týdny? Mně to velmi rozvláčným tempem trvalo týden. A během toho dlouhého maratonu ukládání, třídění a přenášení jsem přemýšlela, zda vlastně tolik věcí potřebuji.

Zatímco jsem se roky hrdě považovala za minimalistku, začaly se mi doma hromadit věci. Stala jsem se tak majitelkou předmětů, z nichž valnou část jsem nepoužila i více než rok. Rok je přitom mnohými považován za dostatečně vypovídající časový úsek. Pokud to po celý rok nepoužijete, zbavte se toho, napovídají poučky i kamarádi.

S podobným problémem se potýkal i Petri, dokumentarista a hlavní hrdina finského snímku Mý věci (My Stuff, Tavarataivas). Dosud jsem žila v tom, že Finové přece musí být minimalisté až na dřeň, ale Petri mě z tohoto přesvědčení svým filmem vyvedl z omylu.

Kabát místo přikrývky i ručníku

Po rozchodu s přítelkyní začal nakupovat spoustu věcí. Nakonec, jak to bývá, trávil víc času staráním se o předměty okolo sebe než o vlastní život. A tak se rozhodl podniknout experiment, totiž vystěhovat všechny předměty, nábytek i oblečení z bytu do nedalekého skladu. Během následujícího roku si bude moct vyzvednout ze skladiště jednu věc denně.

V prvních okamžicích filmu tak sledujete nahého Petriho běžícího po zasněžené ulici. Podařilo se mu zakrýt se novinami, které obratně vzal z kontejneru na odpadky. Rychle doběhl do skladu, odkud si vyzvedl svou první věc. Kabát. Zahřeje na ulici i ve spánku na podlaze bytu, kde nenajdete postel ani přikrývku. Ručník byste taky hledali marně. I po koupeli Petri použije kabát, tentokrát místo ručníku.

Zvládnete žít bez lednice?

Protože nemá mobilní telefon, přátelé se s Petrim domlouvají pomocí lístků vhozených do poštovní schránky. Na sociální sítě musel Petri také zapomenout. Film ukazuje také krátký a otevřený rozhovor s Petriho babičkou, která vzpomíná, jak po válce neměla téměř nic. Jenže současný životní styl je jiný, a tak se vzápětí diví, jak vlastně Petri zvládne žít bez chladničky.

Vyprávění se postupem času přesunuje od experimentu k novému vztahu, který se Petrimu podaří navázat. Film začleňuje do vyprávění přítelkyni a současně slevuje z detailnosti popisu života skutečného minimalisty.

Kolik věcí tedy potřebuje moderní člověk k životu? Petri svou odpověď prozrazuje v závěru dokumentu, ale toto zjištění pro něj zřejmě nebylo tím nejdůležitějším.

Někdy před dvěma lety se v Česku hojně prodávaly knihy o dánském a norském hygge a švédském lagom. Letošní rok je jiný, většina z nás strávila jaro uvnitř nebo na procházkách v parcích.

Léto bylo volnější, ale pokud jste si chtěli užít dovolenou co nejbezpečněji, příroda byla jasná volba. Ještě teď si pamatuji, jak obtížné bylo sehnat volné místo v jakémkoliv rakouském kempu. Podobně tomu bylo zřejmě i v Norsku, kde tradiční hygge doprovází friluftsliv, což bychom mohli přeložit jako život v přírodě nebo venku či prostě outdoor život.

Friluftsliv není chalupářství

Friluftsliv v jednom slovu popisuje spojení s přírodou, touhu trávit čas venku a užít si okolní svět. Asi trochu chybou by bylo představovat si běžného Nora spěchajícího v pátek odpoledne z práce, aby vyzvedl manželku a děti, nasedl s nimi do auta a uháněl po nejbližší dálnici z Osla na chatu, kde se chystá celý víkend pracovat na zahradě. Nic není vzdálenější pravdě. Ve skutečnosti je friluftsliv uvědomění si sebe sama, k němuž dochází při pobytu v přírodě.

Vyloučila jsem podobnost s českým chalupářstvím, jenže je však také třeba dodat, že friluftsliv není ani druhý extrém. Nemusíte šplhat po fjordech nebo lézt po ledovcích, abyste naplnili tento kulturní fenomén. Friluftsliv může být i něco tak jednoduchého jako nedělní vycházka s rodinou po lese, lyžování s kamarády nebo třeba rybaření u opuštěného jezera daleko od civilizace.

Špatné počasí neexistuje

Tento životní styl podpořila nejen letošní pandemie, ale také zákon z roku 1957 známý jako allemannsretten. Ten dává každému v Norsku právo chodit nebo projet na lyžích kdekoliv, pokud se nenacházíte na oploceném pozemku, obdělaném poli a podobně. V zimních měsících pak máte právo procházet se i po polích. Můžete si také kdekoliv postavit stan, pokud budete chtít přespat jen jednu noc a přístřešek postavíte více než 150 metrů od nejbližšího domu.

Podle všeho se zdá, že Norové se své záliby ve friluftsliv nevzdají ani v zimě. Vždyť, jak se říká, není špatné počasí, jen špatně zvolené oblečení.

Rakousko, to je pro mě Vídeň a pak taky vzpomínky na brzké ranní postávání u benzinky, nedílnou součást letních autobusových zájezdů do Itálie, které jsem podnikla ještě jako dítě s mamkou. Jindy jsem se do Rakouska nepodívala.

Leto se to změnilo. Sice se v létě dalo létat relativně bez omezení, ale nikdo si během cestování nemohl být jistý, kdy na něj nedopadnou opatření a nebude k návratu potřeba test na koronavirus nebo čtrnáctidenní karanténa. Rakousko navíc oplývá přírodou, kde hravě udržíte rozestupy od dalších turistů.

Vyrazili jsme k jezeru Wolfgangsee, které byste na mapě našli nedaleko Salcburku, města Wolfganga Amadea Mozarta, Mozartkugeln a, jak jsem během cesty nazpět zjistila, taky malebného centra.

Vzhledem k tomu, že šlo o moje vůbec první dlouhodobé stanování a také o první pořádnou návštěvu hor s chozením po vysokých kopcích, sepsala jsem pár začátečnických poznatků.

Stezka pro cyklisty? To ještě nic neznamená

Nikdy si nevybírejte trasu pochodu podle toho, že se vám na mapě zdá jednoduchá a navíc je přece pro cyklisty, takže chodci ji zvládnou jakbysmet. Nemusí to být pravda. S podobným přístupem jsme zvládli vybrat trasu, kterou jsme od stolu považovali za jednoduchou a odpočinkovou, ale nakonec šlo o pořádný výšlap, během kterého jsme za letního horského dne propotili trička a po kterém mě pořádně bolely hamstringy.

Všude samé krávy

V Rakousku je hodně krav. A jsou všude. Pohodově se procházejí po horách, bez kravínů a omezených ploch. Ve 100 procentech vypadaly spokojeně. Aby ne. Vždyť můžou přežvykovat trávu skoro nonstop! Dokonce i v noci. Za stanem se nám nonstop líně procházelo stádečko krav, které se po nocích páslo, pilo a vydávalo různé zvuky, na které z městského života rozhodně nejste zvyklí.

Hledání řádu tam, kde není

Během stanování jsem narazila na řadu problémů, ze kterých jsem šílela. Třeba fakt, že si nejsem schopná zabalit krosnu tak, abych nemusela neustále něco hledat a přebalovat pořád dokola. Tento problém by nejspíš vyřešila krosna s dolní a horní komorou, protože počet věcí, které jsem si s sebou vzala, jsem snížila na hraniční únosné minimum.

Jídlo! Klobásy a trhanec

Když si budete snažit vybavit chutnou a oblíbenou kuchyni, asi vám na mysli vytane ta italská, někomu španělská nebo třeba asijská. Jenže Rakousko, to je taky dobré jídlo, vynikající maso, domácí chleba, teplé klobásky plněné tajícím sýrem a trhanec, dezert, který se objemem většinou podobá spíš hlavnímu jídlu i s přílohou než menší dezertní porci.

Předem doporučuji prozkoumat ceny v restauraci ještě před usednutím ke stolu. Rakousko mi totiž přišlo o dost dražší než Německo.

Dovolená v Rakousku však může být velmi osvěžující cestou za hranice všedního dne, přitom se můžete vydat i jen malý kus od hranic Česka. Rakušané jsou hlasití, poměrně přátelští a rozumí anglicky, i když mně zásadně odpovídali německy :)