Stanování v Rakousku. Taková byla dovolená v době koronavirové

09/24/2020
Rakousko. Koláž s běžící krávou a horami

Rakousko, to je pro mě Vídeň a pak taky vzpomínky na brzké ranní postávání u benzinky, nedílnou součást letních autobusových zájezdů do Itálie, které jsem podnikla ještě jako dítě s mamkou. Jindy jsem se do Rakouska nepodívala.

Leto se to změnilo. Sice se v létě dalo létat relativně bez omezení, ale nikdo si během cestování nemohl být jistý, kdy na něj nedopadnou opatření a nebude k návratu potřeba test na koronavirus nebo čtrnáctidenní karanténa. Rakousko navíc oplývá přírodou, kde hravě udržíte rozestupy od dalších turistů.

Vyrazili jsme k jezeru Wolfgangsee, které byste na mapě našli nedaleko Salcburku, města Wolfganga Amadea Mozarta, Mozartkugeln a, jak jsem během cesty nazpět zjistila, taky malebného centra.

Vzhledem k tomu, že šlo o moje vůbec první dlouhodobé stanování a také o první pořádnou návštěvu hor s chozením po vysokých kopcích, sepsala jsem pár začátečnických poznatků.

Stezka pro cyklisty? To ještě nic neznamená

Nikdy si nevybírejte trasu pochodu podle toho, že se vám na mapě zdá jednoduchá a navíc je přece pro cyklisty, takže chodci ji zvládnou jakbysmet. Nemusí to být pravda. S podobným přístupem jsme zvládli vybrat trasu, kterou jsme od stolu považovali za jednoduchou a odpočinkovou, ale nakonec šlo o pořádný výšlap, během kterého jsme za letního horského dne propotili trička a po kterém mě pořádně bolely hamstringy.

Vrchol Schafbergspitze v Rakousku. A za horou letní modrá obloha

Všude samé krávy

V Rakousku je hodně krav. A jsou všude. Pohodově se procházejí po horách, bez kravínů a omezených ploch. Ve 100 procentech vypadaly spokojeně. Aby ne. Vždyť můžou přežvykovat trávu skoro nonstop! Dokonce i v noci. Za stanem se nám nonstop líně procházelo stádečko krav, které se po nocích páslo, pilo a vydávalo různé zvuky, na které z městského života rozhodně nejste zvyklí.

Kráva uprostřed lesa v Alpách

Hledání řádu tam, kde není

Během stanování jsem narazila na řadu problémů, ze kterých jsem šílela. Třeba fakt, že si nejsem schopná zabalit krosnu tak, abych nemusela neustále něco hledat a přebalovat pořád dokola. Tento problém by nejspíš vyřešila krosna s dolní a horní komorou, protože počet věcí, které jsem si s sebou vzala, jsem snížila na hraniční únosné minimum.

Jídlo! Klobásy a trhanec

Když si budete snažit vybavit chutnou a oblíbenou kuchyni, asi vám na mysli vytane ta italská, někomu španělská nebo třeba asijská. Jenže Rakousko, to je taky dobré jídlo, vynikající maso, domácí chleba, teplé klobásky plněné tajícím sýrem a trhanec, dezert, který se objemem většinou podobá spíš hlavnímu jídlu i s přílohou než menší dezertní porci.

Předem doporučuji prozkoumat ceny v restauraci ještě před usednutím ke stolu. Rakousko mi totiž přišlo o dost dražší než Německo.

Dovolená v Rakousku však může být velmi osvěžující cestou za hranice všedního dne, přitom se můžete vydat i jen malý kus od hranic Česka. Rakušané jsou hlasití, poměrně přátelští a rozumí anglicky, i když mně zásadně odpovídali německy :)

No Comments

Pisa. Nejbezpečnější město pro samostatnou turistku

04/13/2020

Kromě Vietnamu jsem se minulý rok podívala také do Itálie. Na dvě noci a tři slunné dny plné zmrzliny a kavárenského povalečství.

Začalo to jako vždy. Hledala jsem nejlevnější možnou letenku do jakékoliv evropské destinace a do oka mi padla italská Pisa. Sice jsem se po návštěvě Bruselu zařekla, že s Ryanairem už nikdy neletím, ale odolejte svůdné tisícovce za zpáteční letenku!

Zabalila jsem do batohu veškeré zbytnosti, které člověk potřebuje pro strávení víkendu v metropoli Toskánska, zabookovala dobře hodnocený pokoj v hotelu Relais Centro Storico Residenza D’Epoca, který se na Booking.com chlubí křišťálovým lustrem a milým personálem, a udusila v sobě pochybnosti. Zas jsem někam jela sama, protože jsem potřebovala utéct z Prahy. A nejlépe na poslední chvíli.

A co tam budeš dělat?

Zatím nevím, odpovídala jsem a krčila rameny. Ne, že bych nerada plánovala dovolené, ale tentokrát jsem na to neměla čas.

Dva dny před odletem jsem si našla, jak se dostat z letiště do centra. Ukázalo se, že velmi jednoduše. Stačí si koupit jízdenku na Pisamover, což je automatizovaný vlak bez řidiče, který pendluje mezi letištěm a hlavním vlakovým nádražím v Pise. Za zpáteční jízdenku jsem v automatu na letišti zaplatila 6 euro, a tak nebylo co řešit.

Samotné hlavní nádraží, kam vás vlak zaveze se nachází téměř v centru. Eura si můžete vybrat hned na nádraží. Nejbližší bankomat najdete v místní lékárně.

Lelkování pod šikmou věží

Pak se můžete vydat směrem ke Corso Italia, pěší zóně vedoucí centrem města až k řece Arno. Po jejím překročení jen následujete bistra a krámky se zmrzlinou, pak zahnete vlevo a tam na vás nečekaně vykoukne šikmá věž. Kromě spousty turistů tu najdete Palazzo dell’Opera del Duomo, ve kterém se nachází muzeum umění.

Na věž jsem vystoupala hned první večer, druhý den jsem prošla muzea a chodila dlouhou procházkou po hradbách. Odpoledne jsem si pak jen lehla na trávu v parku před šikmou věží a nic nedělala. Turistická sezóna teprve začínala, a tak jsem tu mohla nerušeně odpočívat se zmrzlinou v ruce a výhledem do modré oblohy.

Samotné centrum Pisy je malé a kompaktní, projdete ho za jedno odpoledne a ještě budete mít čas na kafe. Současně je velmi bezpečné, byť místní můžou být jiného názoru. Na ulicích jsem potkala jen pár bezdomovců, jinak je život v Pise mimo turistickou sezónu poklidný.

Až budete mít všech těch památek dost…

Dorazte na Piazzettu Keitha Haringa. A nebo se dá městským autobusem dojet až k moři. Nejbližší pláž se nazývá Marina di Pisa.

Místní se podle ohlasů, kterých se mi dostalo, diví, proč všichni turisté jezdí do Pisy. Přitom existuje tolik krásnějších měst v Toskánsku, vysvětlovala mi servírka v místním bistru. A tak dám na její rady a Toskánsko mám pořád v hlavě jako další vysněnou evropskou destinaci. Snad se tam podívám.

No Comments

Dovolená ve Vietnamu III. Jak jsme v Hanoji navštívili Ho Či Mina

04/4/2020

Všude jezdí motorky. Proudy řidičů míří tím i oním směrem, navzájem se kříží, nikdo ale nezastavuje. Na semafory se tu hraje jen minimálně. Když hrozí srážka, stačí přece přibrzdit. Při procházce centrem mám pocit, že jsem nikdy nebyla v rušnějším městě. Přitom všichni vypadají relativně spokojeně a nikdo nepospíchá výrazně rychleji než ostatní. Stačí jen udržovat tempo a zapadne tu i pěší turista.

Motáme se dokola v uličkách a já si tu koupím pravou vietnamskou mast omamně vonící esenciálními oleji. Podle vietnamských doporučení se hodí snad proti všem potížím.

Návštěvu mauzolea jsme neplánovali, ale šli jsme okolo…

Čím blíž jsme však vládním budovám, tím je okolí uklizenější a působí čistějším dojmem. O tom, že Vietnamci ovládají organizaci na špičkové úrovni, se přesvědčujeme v mauzoleu.

Původně jsme nezamýšleli podívat se na navoskovaného Ho Či Mina, ale když jsme viděli, jak krátká fronta se před areálem vine a navíc jak rychle plyne, rozhodli jsme se využít situace. Když už jsme tady, pokrčili jsme rameny a seřadili se ve frontě.

Pro návštěvu mauzolea platí povinnost zakrytých kolen a ramen, zákaz žvýkání či pokrývek hlavy. Moje obligátní legíny neurážely mnichy v pagodách a, jak se ukázalo, nakonec byly dobré i pro návštěvu Ho Či Mina.

To je on!

Byla to krátká návštěva. Stráž nedovoluje u Ho Či Mina zastavit nebo se dlouho rozhlížet. Celá fronta musí být neustále v pohybu. Příbuzní a skupiny jsou před vstupem k Ho Či Minovi rozděleni. Asi aby se nezastavovali a nedávali do řeči. Mobilní telefony jsou tu zakázané. Foťák mi zabavili už u vstupu do zahrady, kterou fronta postupovala.

Bylo zvláštní vidět muže, který zemřel už v roce 1969. Jeho tělo je zavřené ve vitríně a obličej mu ozařuje slabé oranžové světlo. Je to vůbec on? Nejprve vidím pravou stranu jeho obličeje. Až po pár krocích rozpoznávám obličej podobizny, kterou jsem tu viděla už tolikrát. Je to on. Vypadá trochu plastově, ale veřejnost smí k jeho tělu přistoupit jen ze vzdálenosti dvou tří metrů. Z takové dálky detaily nedoceníte.

Až po východu z místnosti si smím vyměnit dojmy se svým společníkem. V tu chvíli ani nevím, co si o celém zážitku myslet. Přijde mi to celé neskutečně bizarní. On tam jen tak leží a je mrtvý, divím se.

Vietnamcům však musím připsat body za skvělou organizaci. Nikde jsme dlouhé desítky minut nečekali a většinu času ve frontě jsme strávili pod klimatizovanou voliérou. V celém areálu je pak pečlivě uklizeno. A podívat se tu například můžete i na drobnou pagodu postavenou na jediném masivním sloupou. A nebo můžete navštívit muzeum věnované Ho Či Minovi.

Co jste se tu už o Vietnamu mohli dočíst?

Dovolená ve Vietnamu I. Co vzít s sebou a co nechat doma?
Dovolená ve Vietnamu II. Trang An, takhle nějak to musí vypadat v ráji
Dovolená ve Vietnamu III. Jak jsme v Hanoji navštívili Ho Či Mina

No Comments