Do Prčice! O 14 dní později

07/7/2017

Minulý rok jsem se vydali na pochod do Prčice z Týnce nad Sázavou. Trasa Zdeňka Hájka, jak je cesta nazvaná, měří 42 kilometrů a vede překvapivě strmými úseky. Občas narazíte i na prudká klesání, což na pohodě pochodníka nepřidá. Pro velký úspěch jsme si jednoho slunného víkendového dne poslední část zopakovali, tedy etapu z Kosovy Hory do Prčice o příjemné vycházkové délce 14 kilometrů.

Některé kopce jsem už ale vytěsnila z paměti, a tak jsem byla překvapená, s čím vším se musíme potýkat. Bylo asi 14 dní po oficiálním termínu oblíbeného pochodu, což s sebou neslo řadu výhod. Třeba občas pozapomenuté značení P-P nebo stále ještě vysekané cesty v polích.

Cestou jsme potkali asi dva lidi, zřejmě místní, což byla oproti třeba letošnímu pochodu příjemná změna. Jinak nikde nikdo, všude ticho, jen cvrkot cvrčků a bečení ovcí.

Byli byste překvapeni, jak i několik dní dělá s přírodou divy. Hned na startu v Kosově Hoře mi bylo jasné, že za podobného počasí by se nejdelší 70kilometrová trasa změnila v potní lázeň, a tak jsem pochopila, proč se start koná v době ještě nestálého jarního počasí. Kromě přírody se odehrávají divy i na polích, řepka odkvetla, a tak jsem konečně zahlédla růst i jiné zemědělské plodiny.

Jak jsem si nevšimla křížové cesty

Během samotného pochodu člověk často nemá čas ani sílu na rozhlížení se po okolí nebo focení, proto jsem teď dostala šanci si tohle všechno vynahradit. S překvapením jsem zjistila, že trasa z Kosovy Hory vede částečně po křížové cestě. I na působivou cestu okolo křížů jsem po roce zapomněla. Naučná stezka spojuje Jesenici s vrchem Kalvárie a seznamuje s historií kostela v obci a farářem, jenž tu působil. Okolní příroda je kopcovitá, ale malebná, a tak stojí za návštěvu.

Liduprázdná Prčice a legendární hospoda U Škrpálu

Příchod do Prčice byl zvláštní. Kromě nás dorazili na náměstí ve stejnou dobu ještě cyklisté a pár dalších bloudících turistů, takže tu bylo celkem živo, i když do doby konání prčického pochodu to mělo skutečně daleko. Náměstí, které bývá zastavěno stánky s občerstvením a výdejnou plastových botiček a Horalek, bylo tentokrát prázdné.

Konečně došlo také na návštěvu místní hospody s příhodným názvem U Škrpálu, která splní vše, co od podobné hospody čekáte. Na čepu to mají kromě piva i malinovku a v jídelním lístku smažák nebo smažený hermelín s hranolkama, jídlo, které vás nezklame. Roky jsem ho nejedla, tak jsem se k němu výjimečně vrátila.

Ze samotné Prčice nejede během víkendu použitelný autobus, a tak se musíte vydat na vlak do nedalekých Heřmaniček (buď po silnici, nebo po turistické trase, která je sice delší, ale vede voňavým lesem).

No Comments

Made in Turkey. Neplánovaný výlet do Istanbulu nejen s vodní dýmkou

03/29/2017

Oblíbila jsem si rychlé nápady, neplánované dovolené nebo alespoň prodloužené víkendy. Jeden spontánní výlet jsme podnikli začátkem března, kdy jsme vyrazili do Istanbulu, města s více než 14 miliony obyvatel.

Tohle obrovské číslo se projevuje všude – množstvím lidí na chodnících, spoustou aut a autobusů v ulicích, ale také rozvojem města. Cestou z letiště Sabihy Gökçen, mimochodem pojmenovaného podle první vojenské pilotky historie, uvidíte spoustu rozestavěných obytných budov a mrakodrapů, budoucích kanceláří.

Když přiletíte do Asie, abyste se vydali do Evropy

Za autobusovou dopravu z letiště, která vás může hodně zdržet, jsem byla vděčná, protože do asijské části Istanbulu, kde se staví nejvíc, jsme se během výletu už nedostali. Zato jsme prošli historickou část města na evropském kontinentu.

Na cestu jsem si kromě nějakého toho oblečení a kosmetických miniatur přibalila už tradičně Ricoh 500G, Ilford Pan 400 a Fuji Superia 200. Jak se ukázalo, vyšší ISO nebylo třeba. Stačí zaletět o trochu jižněji a slunce svítí i na přelomu zimy a jara mnohem silněji než v Česku.

A protože ještě nezačala hlavní turistická sezona, čas jsme trávili užitečněji než postáváním ve frontách. Během jednoho dne jsme stihli navštívili mešitu sultána Ahmeda (Modrou mešitu), palác Topkapı s úchvatným výhledem a prohlédli si kdysi řecký kostel Hagia Sophia, který byl přestavěn na mešitu a později se z něj stalo muzeum.

Odpoledne jsme se prošli okolo Grand Bazaaru, který ovšem bývá k mé lítosti v neděli zavřený, ale prohlédli jsme si přilehlé ulice a došli k bazaru s kořením, kde se prodávající předbíhají v nabídce pro nás exotických chutí. Turecké sladkosti známe i v Česku, patří mezi ně baklava nebo pečivo baklavě velmi podobné a pak také turkish delights, turecké pochoutky, které český turecký med připomínají maximálně svým tvarem.

Introvert mezi lidmi

Jako člověk vážící si dostatečného osobního prostoru bych v Istanbulu nepochodila, lidé jsou tu všude, jsou různí a je jich spousta, ale jsou slušní a samotné město vyniká orientální vintage atmosférou. Vidíte tu spoustu kdysi honosných domů, zatímco v jiné části města se ambiciozně staví. Na každém rohu připravují kebab nebo cosi, co bych označila za tureckou pizzu. Na falafel jsme zašli do Falafel House, kde nabízí i skvělý humus a nepřekonatelné tabouleh.

Chutnal mi hodně silný turecký čaj, který se téměř zasekává v krku. Jedno balení jsem si koupila domů, ale až následně zjistila, že pro jeho přípravu potřebuji speciální konvice. Improvizaci v podobě dvou hrnců jsem zatím nevyzkoušela.

A samozřejmě jsme museli zajít na vodní dýmku, která se nedá srovnat se službou, kterou nabízejí čajovny v Česku. V istanbulských kavárnách a barech totiž mívají zaměstnance přímo vyhrazeného na přípravu dýmky a péči o uhlíky. Stačí kouřit a tato osoba vám pravidelně přináší nové uhlíky a odnáší ohořelé doutnající zbytky, aby prach nepadal do tabáku.

Made in Turkey

Poměrně zarážející bylo vidět žebrající děti, někdy oblečené v hadrech a často špinavé nebo usínající na schodech do metra. Mnohé z nich jsou zřejmě uprchlíci, syrské děti, kterým sice turecká vláda umožnila vzdělávání v arabštině, ale samotná školní docházka vyžaduje zázemí, které těmto dětem chybí. Proto se často stávají levnou pracovní silou textilního průmyslu.

No Comments

4 tipy, kam se vydat v Berlíně. A jeden bonusový navíc

04/2/2016

V Berlíně jsem byla dvakrát. Jednou v létě, podruhé o Velikonocích. Jednou bylo teplo, podruhé nám jeden den propršelo.

Berlín

Známý mi kdysi napsal, že existují dva Berlíny, pro začátečníky a pro pokročilé. Připadám si mírně pokročilá. A protože mi v hlavě uvízlo několik míst, mám potřebu se o ně podělit.

Alexanderplatz

Alfred Döblin napsal novelu pod stejným jménem a západoněmecká televize pak podle ní natočila poměrně známou minisérii Berlin Alexanderplatz. Alexanderplatz je náměstí a je všechno jen ne komorní. Uvidíte tu spoustu stánků, budov, lidí, zvuků, chutí a vůní. Místo je to fotogenické a pořád se tu trochu střetávají nám známé architektonické kontrasty východní Evropy.

Tränenpalast

Palác slz výborně dokumentuje nesmyslnost rozdělení Berlína na východ a západ. Prosklený vestibul, součást stanice Friedrichstraße, vznikl spolu s Berlínskou zdí. Fungoval tu důmyslný hraniční přechod, který dnes připomíná expozice. Vstup je zdarma, neváhejte si půjčit audio guide.

Postdamer Platz

Po pádu Berlínské zdi tu zbyl kilometr široký pruh, pláň, na které se začalo stavět. Vznikly tu zajímavé budovy (škoda, že se podobné nestaví u nás), většinou kanceláře. Ale liduprázdno tu není. Doporučuji navštívit Sony Center a projít se po filmovém chodníku slávy.

Bauhaus Archiv

Nemůžete si udělat ani jedinou fotku, téměř nic si tu nelze vyzkoušet ani osahat a na dodržování pevného řádu tohoto designového muzea dohlíží spousta nepříliš příjemných dam. Jenže tohle muzeum stojí za návštěvu. Uvidíte tu stěžejní ukázky Bauhausu, kusy nábytku, celé sety, fotografie, grafiky a také oblečení.

Část expozice se věnuje udržitelnosti módy a alternativním materiálům. Překvapilo mě, jak skvěle můžou vypadat látky obarvené přírodninami. Asi nejvíc mě však zaujal Qmilk, látka vyrobená z mléčného proteinu.

+ Deutsches Currywurst Museum

Komu by nechutnal wurst bohatě zalitý rajčatovou omáčkou s kari a křupavou houstičkou! Currywurst je berlínský fenomén, gastronomický i sociální. V muzeu currywurstu se dozvíte vše důležité o přísadách, stylech i způsobech servírování.

Currywurst navíc může napomoci hledání vlastního já, ukázuje Američanka Grace Lee v krátkometrážním snímku Best of the Wurst. Má toho v Los Angeles dost. Vydá se proto do Berlína za kamarádem, který ji seznámí s kulturou currywurstu. Grace se chce v Německu usadit a říká si, že by si mohla vydělávat prodáváním currywurstu… Kdo nikdy neměl podobný nápad, jako by nebyl.

No Comments