Made in Turkey. Neplánovaný výlet do Istanbulu nejen s vodní dýmkou

03/29/2017

Oblíbila jsem si rychlé nápady, neplánované dovolené nebo alespoň prodloužené víkendy. Jeden spontánní výlet jsme podnikli začátkem března, kdy jsme vyrazili do Istanbulu, města s více než 14 miliony obyvatel.

Tohle obrovské číslo se projevuje všude – množstvím lidí na chodnících, spoustou aut a autobusů v ulicích, ale také rozvojem města. Cestou z letiště Sabihy Gökçen, mimochodem pojmenovaného podle první vojenské pilotky historie, uvidíte spoustu rozestavěných obytných budov a mrakodrapů, budoucích kanceláří.

Když přiletíte do Asie, abyste se vydali do Evropy

Za autobusovou dopravu z letiště, která vás může hodně zdržet, jsem byla vděčná, protože do asijské části Istanbulu, kde se staví nejvíc, jsme se během výletu už nedostali. Zato jsme prošli historickou část města na evropském kontinentu.

Na cestu jsem si kromě nějakého toho oblečení a kosmetických miniatur přibalila už tradičně Ricoh 500G, Ilford Pan 400 a Fuji Superia 200. Jak se ukázalo, vyšší ISO nebylo třeba. Stačí zaletět o trochu jižněji a slunce svítí i na přelomu zimy a jara mnohem silněji než v Česku.

A protože ještě nezačala hlavní turistická sezona, čas jsme trávili užitečněji než postáváním ve frontách. Během jednoho dne jsme stihli navštívili mešitu sultána Ahmeda (Modrou mešitu), palác Topkapı s úchvatným výhledem a prohlédli si kdysi řecký kostel Hagia Sophia, který byl přestavěn na mešitu a později se z něj stalo muzeum.

Odpoledne jsme se prošli okolo Grand Bazaaru, který ovšem bývá k mé lítosti v neděli zavřený, ale prohlédli jsme si přilehlé ulice a došli k bazaru s kořením, kde se prodávající předbíhají v nabídce pro nás exotických chutí. Turecké sladkosti známe i v Česku, patří mezi ně baklava nebo pečivo baklavě velmi podobné a pak také turkish delights, turecké pochoutky, které český turecký med připomínají maximálně svým tvarem.

Introvert mezi lidmi

Jako člověk vážící si dostatečného osobního prostoru bych v Istanbulu nepochodila, lidé jsou tu všude, jsou různí a je jich spousta, ale jsou slušní a samotné město vyniká orientální vintage atmosférou. Vidíte tu spoustu kdysi honosných domů, zatímco v jiné části města se ambiciozně staví. Na každém rohu připravují kebab nebo cosi, co bych označila za tureckou pizzu. Na falafel jsme zašli do Falafel House, kde nabízí i skvělý humus a nepřekonatelné tabouleh.

Chutnal mi hodně silný turecký čaj, který se téměř zasekává v krku. Jedno balení jsem si koupila domů, ale až následně zjistila, že pro jeho přípravu potřebuji speciální konvice. Improvizaci v podobě dvou hrnců jsem zatím nevyzkoušela.

A samozřejmě jsme museli zajít na vodní dýmku, která se nedá srovnat se službou, kterou nabízejí čajovny v Česku. V istanbulských kavárnách a barech totiž mívají zaměstnance přímo vyhrazeného na přípravu dýmky a péči o uhlíky. Stačí kouřit a tato osoba vám pravidelně přináší nové uhlíky a odnáší ohořelé doutnající zbytky, aby prach nepadal do tabáku.

Made in Turkey

Poměrně zarážející bylo vidět žebrající děti, někdy oblečené v hadrech a často špinavé nebo usínající na schodech do metra. Mnohé z nich jsou zřejmě uprchlíci, syrské děti, kterým sice turecká vláda umožnila vzdělávání v arabštině, ale samotná školní docházka vyžaduje zázemí, které těmto dětem chybí. Proto se často stávají levnou pracovní silou textilního průmyslu.

No Comments

4 tipy, kam se vydat v Berlíně. A jeden bonusový navíc

04/2/2016

V Berlíně jsem byla dvakrát. Jednou v létě, podruhé o Velikonocích. Jednou bylo teplo, podruhé nám jeden den propršelo.

Berlín

Známý mi kdysi napsal, že existují dva Berlíny, pro začátečníky a pro pokročilé. Připadám si mírně pokročilá. A protože mi v hlavě uvízlo několik míst, mám potřebu se o ně podělit.

Alexanderplatz

Alfred Döblin napsal novelu pod stejným jménem a západoněmecká televize pak podle ní natočila poměrně známou minisérii Berlin Alexanderplatz. Alexanderplatz je náměstí a je všechno jen ne komorní. Uvidíte tu spoustu stánků, budov, lidí, zvuků, chutí a vůní. Místo je to fotogenické a pořád se tu trochu střetávají nám známé architektonické kontrasty východní Evropy.

Tränenpalast

Palác slz výborně dokumentuje nesmyslnost rozdělení Berlína na východ a západ. Prosklený vestibul, součást stanice Friedrichstraße, vznikl spolu s Berlínskou zdí. Fungoval tu důmyslný hraniční přechod, který dnes připomíná expozice. Vstup je zdarma, neváhejte si půjčit audio guide.

Postdamer Platz

Po pádu Berlínské zdi tu zbyl kilometr široký pruh, pláň, na které se začalo stavět. Vznikly tu zajímavé budovy (škoda, že se podobné nestaví u nás), většinou kanceláře. Ale liduprázdno tu není. Doporučuji navštívit Sony Center a projít se po filmovém chodníku slávy.

Bauhaus Archiv

Nemůžete si udělat ani jedinou fotku, téměř nic si tu nelze vyzkoušet ani osahat a na dodržování pevného řádu tohoto designového muzea dohlíží spousta nepříliš příjemných dam. Jenže tohle muzeum stojí za návštěvu. Uvidíte tu stěžejní ukázky Bauhausu, kusy nábytku, celé sety, fotografie, grafiky a také oblečení.

Část expozice se věnuje udržitelnosti módy a alternativním materiálům. Překvapilo mě, jak skvěle můžou vypadat látky obarvené přírodninami. Asi nejvíc mě však zaujal Qmilk, látka vyrobená z mléčného proteinu.

+ Deutsches Currywurst Museum

Komu by nechutnal wurst bohatě zalitý rajčatovou omáčkou s kari a křupavou houstičkou! Currywurst je berlínský fenomén, gastronomický i sociální. V muzeu currywurstu se dozvíte vše důležité o přísadách, stylech i způsobech servírování.

Currywurst navíc může napomoci hledání vlastního já, ukázuje Američanka Grace Lee v krátkometrážním snímku Best of the Wurst. Má toho v Los Angeles dost. Vydá se proto do Berlína za kamarádem, který ji seznámí s kulturou currywurstu. Grace se chce v Německu usadit a říká si, že by si mohla vydělávat prodáváním currywurstu… Kdo nikdy neměl podobný nápad, jako by nebyl.

No Comments

Dovolená bez make-upu aneb ještě to zvládám

12/7/2015

„O půlnoci přiletíme, vyreklamujeme kufry a zamíříme na autobus,“ dozvěděla jsem se před cestou do Finska zahajovací část programu. Reagovala jsem pousmáním a doufala, že k ničemu podobnému nedojde.

Když jsme v noci dorazili do Helsinek, stáli v letištní hale a uvědomili si, že další kufr se na pásu neobjeví, podali jsme „podle plánu“ reklamaci, vyzvedli si od Finnairu zatuchlý balíček s tričkem, ponožkami a skládacím kartáčem na vlasy a zamířili do supermarketu pořídit si šampon, zubní kartáčky a balík jednorázových holítek.

Krátkou dovolenou v Turku a v Helsinkách jsem zvládla se šamponem, s kartáčem na vlasy, holítky, tubou zubní pasty a s tím nejlevnějším kartáčkem na zuby. Ano, já, která na sebe denně nanáší spoustu „patlátek“, jak souhrnně označuji make-up, oční stíny a řasenku.

Jsou pupínky a tmavé skvrny problém?

Potřeba malovat se je spíš zvyk než co jiného. Jakmile si uvyknete nanášet na sebe jednu vrstvu za druhou, špatně se ho zbavujete. Ne, že bych snad s malováním nikdy nepřestala, vždycky se čas od času objevilo kosmeticky minimalističtější období, ale obvykle netrvalo příliš dlouho, protože se mi dělají tmavé kruhy pod očima, na čele mi raší pupínky a moje póry jsou tak velké, že je můžete zahlédnou na metry daleko.

Každá jsme jiná a častý předpoklad, že občas se malovat je normální, vnímáme různě. Znám ženy, které se téměř nikdy nemalují, ale znám i ty, které vstanou o půl hodiny dřív a hned pospíchají do koupelny, aby je partner náhodou nezahlédl bez make-upu. Pak jsou tu také ženy, které se malovaly a ze dne na den přestaly, protože je to tak přirozené.

Proč se stále dozvídáme, že velké póry, pupínky nebo tmavé skvrny znamenají problém? Po Finsku jsem chodila bez make-upu, pleť se mi leskla, pupínky rašily a já nad tím vším mávla rukou. Doma už mávnutí nefunguje, zvyk vítězí.

 

No Comments