Jak nezmrznout v Barceloně
Na konci března mi končila výpovědní doba, což jsem se rozhodla oslavit dovolenou v teplejších krajinách než těch českých. Moje představa byla poměrně jednoduchá. Jediné, o čem jsem během dlouhé upracované zimy snila, bylo povalování se u moře, pití kafe a vína a užívání si plodů moře na talíři. Degustační zážitky však můžete klidně vytěsnit a brát je jako cosi extra. Kdybych u moře okusovala suchý chleba, bylo by mo to jedno. Hlavní touhou se stalo slunce, teplo, moře a především nicnedělání.
Optimisticky jsem vykoupila v Praze zbytky zásob barevných negativů Kodak UltraMax 400, toho času snad jediný dostupný barevný film za rozumnou cenu. Zaplatila jsem za tyhle negativy majlant a posléze si to krutě vyčítala. Proč nefotím černobíle, jako spousta spořivějších lidí?
Předpovědi se (někdy) nemýlí
A tak jsme koncem březny odlétali z prosluněné Prahy do Barcelony, kde se teplota držela někde okolo 13 stupňů a často klesala pod magickou desítku. Předpověď byla neúprosná a já jsem s úlevou vybalovala z kufru zimní boty. Jarní trenčkot však nebyla dobrá volba. Během pochodování Barcelonou jsem proto drkotala zuby a při každé příležitosti se snažila najít restauraci či obchod s fungujícím vytápěním. Marně. V restauracích byla často větší zima než venku.
Po několika dnech jsem to vzdala, zašla do El Corte Inglés a pořídila si vlněnou šálu a dva páry lokálně vyrobených vlněných ponožek. Nerada nakupuji bez předchozího plánu, ale tentokrát bych zaplatila cokoliv za pořádnou čepici. Kalendářní příchod jarní sezóny mi bohužel nepřál. Čepice nebyly k sehnání už ani ve výprodejích.
Prosluněná botanická zahrada
Nejmilejší vzpomínku jsem si tak odvezla z barcelonské botanické zahrady, kterou jsme navštívili v den, kdy svítilo sluníčku a kdy jsem mohla svléct jednu ze svých vlněných vrstev.
Procházky mezi rozrostlými křovinami a obdivování exotických rostlin je aktivita, které jsem přišla na chuť během pandemie. A byť obvykle nejsem schopná určit jméno či původ, pořád mě baví rostliny obdivovat, fotit a všímat si detailů i sebemenší struktury.
Tapas mimo sezónu
Těšilo mě, že pandemie ruku v ruce s březnovým studeným počasím zapříčinila malý počet turistů v samotném centru i mimo něj. Do liduprázdného Říma, kde jsem prožila krátkou letní dovolenou v roce 2021, to mělo sice daleko, přesto jsme si Barcelonu užili bez dlouhých front. I v barech s nejchutněji vypadajícími tapas v Carrer de Blai jsme se pohodlně usadili.
V mexické restauraci Chilango’s jsem pak poprvé ochutnala horchatu, sladký nápoj ze zemních mandlí. Ani jedno jsem však nevyfotila natolik úspěšně, abych fotky mohla prezentovat na tomhle blogu.
Na cestu zpět jsem si do kufru zabalila pár balení šunky a choriza, které jsem doma jedla jen tak, bez chleba. Doma jsem si pak dala horkou sprchu a vyndala ze skříně dávno uložený zimní kabát.