Hranice Evropy. Oslava Svátku práce v kině
„Můžu si odskočit na záchod?“
„Ne. Teď ne.“
Zaslechnu mimoděk při procházení samoobslužnými pokladnami jednoho ze smíchovských supermarketů. Automatizace tu zatím nepokročila natolik, aby zaměstnanci dostali pětiminutovou pauzu na základní biologické potřeby. Od natočení dokumentu Hranice práce se toho zas tolik nezměnilo, proběhne mi hlavou.
Před několika lety se novinářka Saša Uhlová nechala zaměstnat na špatně placených pozicích a ve zmíněném dokumentárním filmu a sérii článků ukázala, že osmihodinová pracovní doba je v Česku výsadou lidí z korporátních kanclů.
Ještě před rokem…
Letos se Saša Uhlová vrací na plátno ve snímku Hranice Evropy. Tentokrát se rozhodla hledat práci na západ od Česka. Pracovala na německé farmě, v irském hotelu a jako pečovatelka ve Francii. Tři místa, tři různé náplně práce. Všechny spojují firmy a podnikatelé těžící z existence těch, kteří jsou ochotni snášet mizerné pracovní podmínky.
A tak jsem Svátek práce oslavila sledováním filmu o životě levné pracovní síly v Evropě. Publikum se v kině Atlas sešlo různorodé, od skupinky expatů mluvících anglicky až po partu mladíků a jednoho osamělého muže sedícího hned v první řadě.
Všichni jsme sledovali útrapy žen pracujících na německém poli od rána do noci, nekonečnou dřinu v hotelu a také ukázku toho, jak francouzský sociální systém stojí na dobrovolné pomoci už tak mizerně placených pracovnic. Ještě před rokem by mě tento film překvapil. Vážně jsem doufala, že se v Evropě stírají rozdíly mezi migranty, protože zákony přece platí pro všechny.
Vyřeší osobní angažovanost všechny problémy světa?
Když jsem poprvé viděla film The True Cost o nelidských pracovních podmínkách v továrnách vyrábějících oblečení pro módní řetězce, rozhodla jsem změnit nákupní strategii a odmítnout nakupování podle módních trendů. Jenže co dělat po zhlédnutí snímků Hranice práce nebo Hranice Evropy? Jak nerealisticky se jeví tvrzení, že všechny etické problémy dnešního světa můžeme vyřešit osobní angažovaností či změnou nákupních zvyků.
„Musíme začít každý u sebe,“ krčí rameny členky spolku Anonymous for the Voiceless u Cube of Truth, které občas zahlédnu v dolní části Václavského náměstí. A já sice přikyvuji, ale současně nevěřím.
Zřejmě málokdo někdy přemýšlel například nad tím, jaké pracovní podmínky panují v jeho oblíbené restauraci nabízející výhodná polední meníčka. Nepracují právě tady zaměstnanci 14 hodin denně šest dní v týdnu? A dalo by se to vůbec nějak vyřešit?