Momenty, které nevidíte, jsou ve filmu Tísňovém volání nejsilnější

07/17/2021

Dánský snímek Tísňové volání (Den skyldige) jsem v roce 2018 viděla v kině a tehdy na mě silně zapůsobil svým minimalismem. Včera jsem si během líného večera u filmu ověřila, že působí stále napínavě, byť jsem tentokrát byla s dějovými zvraty obeznámena.

Asger Holm je policista, který byl z terénu převelen na službu na tísňové lince. Dovolá se mu Iben, unesená žena. Když je hovor přerušen, Asger neváhá a pustí se s pomocí telefonu do pátrání.

Kamera zabírá většinu času jen obličej Asgera, jehož si zahrál švédsko-dánský herec Jakob Cedergren. Sledovat děj se daří díky telefonickým rozhovorům. Nečekejte žádné dramatické honičky a přestřelky. Tenhle film se odehrává mezi čtyřmi stěnami call centra a dal by se bez zaváhání a ztráty naléhavosti natočit jako rozhlasová hra.

Tenhle film nemá jediné hluché místo

Spolu s odkrýváním pravdy o tom, co se stalo s Iben, se dozvídáme, proč se Asgerovi hroutí pracovní i soukromý život. Zanícenost této postavy však nepřestane ani na chvíli bavit a film tak nemá jediné hluché místo.

Jakob Cedergen se sice rozhodně nemůže chlubit výraznou mimikou a jeho obličej tak zůstává i ve vypjatých momentech stoicky klidný, ale přesto to stačí natolik, abyste ho se závěrečnými titulky alespoň sami pro sebe ocenili za výborný herecký výkon.

Opětovné sledování filmu s odstupem několika let může být problematické, protože z vámi opěvovaného snímků se nakonec může vyklubat tuctovka. To ovšem není případ Tísnňového volání, byť opakované zhlédnutí mě trochu přinutilo přemýšlet nad lehkými nesrovnalostmi či pozapomenutelnými detaily, na které během sledování narazíte. I přesto tento film doporučuji všem milovníkům severské kinematografie.

No Comments

Druk. Když se z chlastu stane vědecký výzkum

03/7/2021

S přetrvávajícím lockdownem byste možná čekali, že jsem doma zahájila maraton sledování severských snímků a mám tak zhlédnutou snad většinu stěžejních děl severské či alespoň švédské kinematografie. Tahle představa je však bohužel hodně vzdálená pravdě. Od začátku roku jsem zhlédla zatím jen jediný švédský seriál a pak také dánský snímek v hlavní roli se snad vždy výborným Madsem Mikkelsenem. A tenhle film mi pořád trochu leží v hlavě.

Zápletka snímku Druk (Chlast, Another Round) je jednoduchá a divákovi se odhaluje v pomalém tempu připomínajícím rozvláčné konverzační filmy.

Norský psychiatr Finn Skårderud měl údajně zveřejnit teorii, v níž tvrdí, že se lidé rodí s 0,05 % alkoholu v krvi. Abychom tedy mohli v životě dosáhnout spokojenosti, úspěchu a rozvinout svou kreativitu, měli bychom zřejmě udržovat jistou hladinu alkoholu v krvi.

Alkoholismus pouze v pracovní době

O této teorii se dozví také jeden dánský učitel, kterého zaujme natolik, že s ní obeznámí své přátele, tři vyhořelé čtyřicátníky, učitele, kteří cítí, že se jim v životě nedaří tak, jak by mohlo. Na oslavě narozenin jednoho z nich se dohodnou na dalším postupu, přičemž k celému alkoholickému projektu přistupují vědecky.

Všichni čtyři se dohodnou, že budou pít pouze v pracovní době, během níž by měli ověřit zmíněnou teorii. Zpočátku se ukazuje, že strategie popíjení v práci může fungovat. Na příkladu Martina, kterého ztělesnil Mads Mikkelsen, divák vidí, jak se zakřiknutý učitel mění v žáky oblíbeného přednášejícího, který se přestává bát svého okolí. A to jen proto, že si občas v práci na záchodcích lokne z placatky vodky. Jenže celý pokus se zvrtne a přátelé začnou pít i mimo pracovní dobu. Alkohol se stává především elementem, který přispívá k eskalaci osobních vztahů.

Když nemůžeš, tak přidej?

Pro čtyři hlavní postavy však pokus nekončí udržováním určité hladiny alkoholu v krvi. Dalším krokem má být pití za hranicí únosnosti. Heslo Když nemůžeš, tak přidej tito Dánové aplikují na pití alkoholu.

Jenže dosažení únosnosti s sebou přináší mnohé problémy, a to nejen pracovní. Život totiž můžeme proměnit v nekončící mejdan jen v omezené míře a nekdy je lepší vystřízlivět.

Pití alkoholu mi pomáhá odbourat bariéry, osobně jsem tak došla k závěru, že s jeho pomocí dokážu samu sebe překvapovat zábavnými titulky bulvárního rázu či myslí otevřenou různorodým nápadům. Jenže alkohol s sebou nese i tu odvrácenou stranu, jíž se tvůrci filmu také dotkli. Po nějaké době od zhlédnutí si říkám, že mohli hlavní postavy trochu víc potýrat v závislosti na alkoholu, ale to by pak vznikl docela jiný film.

No Comments

Dokument Coronation se táhne jako pandemie. A ukazuje postapokalyptický Wu-chan

12/26/2020

Kamera připevněná k dronu snímá šedou nádražní budovu. Vlaky před ní klidně stojí, ale celá scéna z nějakého důvodu působí nepřirozeně, hrozivě. Pak vám to dojde. Pasažéři tu nečekají, personál nikde. Dron tedy pokračuje dál, míří k centru města, které bylo ještě před několika týdny majestátně osvětlené. Teď je všude tma. Lidé zůstávají v izolaci, snaží se vyhnout nákaze.

Liduprázdnými ulicemi projíždí kurýr na kole vezoucí zásilky obyvatelům jednoho z domů. Ti, kterým předem zatelefonuje, přicházejí bázlivě k plotu. Všichni mají ústenky nebo repirátory a dodržují rozestupy. Jeden muž si dokonce obalil horní polovinu těla igelitem, který mu však během zvedání doručeného balíku spadne.

Pomalé sledování

Jestli je na letošním roce něco zajímavého, pak to, jak podobné zkušenosti prožili lidé z různých částí světa. Snad všichni z nás do jisté míry zažili zavřené obchody, omezenou dopravu, ústenky, dezinfekci a také bohužel strach o své blízké, nemoc, přeplněné nemocnice a smrt. Svou zkušenost si tak může divák porovnat třeba s tou čínskou v dokumentárním filmu Coronation, za kterým stojí umělec a aktivista Aj Wej-wej. A protože žije v Evropě, snímek, který se odehrává na přelomu let 2019 a 2020, natočili jeho spolupracovníci a řada dobrovolníků.

Z 500 hodin nasbíraného materiálu sestříhal autor téměř dvouhodinový dokument. Pro některé diváky to bude i tak dlouhé a pomalé sledování, protože mnozí kameramané se vyžívají v dlouhých minimalistických záběrech, jež v dokumentárním filmu možná ani nečekáte. Mně však přišlo, že dokonale podtrhují apokalyptickou atmosféru od světa odříznutného Wu-chanu a jeho obyvatel, kteří se snaží přežít, jak nejlépe dovedou.

Coronation je tak freskou několika na sobě nezávislých okamžiků a příběhů. Ukazuje třeba muže, který se z oslav čínského nového roku vrací domů, do Wu-chanu. Jeden z kameramanů zaznamenává i dění v nemocnici a ukazuje, jak funguje oddělení, na němž je pečováno o pacienty s koronavirem. Současně pak poodhaluje procedury, které musejí lékaři podstoupit.

Jak nezastavit čínský kolos

Dost možná vás nic z toho nepřekvapí, ale pro lidi, kteří získávají informace především čtením článků, fungování nemocnice poměrně překvapilo a osobně ho považuji za informačně nejhodnotnější část celého snímku. Podobně to totiž prý funguje i v českých nemocnicích.

Téměř nepochopitelná scéna ukazuje, jak pověřený úředník nakládá se zpopelněnými ostatky zesnulých. Deziluzi pak dokládá příběh starší Číňanky, která odhodlaně věří v systém a následně nedokáže pochopit nařízení vlády, podle něhož pacineti s koronavirem musejí platit léčebné výlohy ve výši 10 tisíc jüanů (průměrná mzda však podle všeho činí něco málo přes 6 tisíc jüanů měsíčně).

Dokument ja nejen dokladem pandemie v Číně, ale i kritikou tamního systému. Ukazuje se totiž, že zatímco lékaři bojují o život nemocných pacientů, čínský kolos se odmítá podřídit i pandemii. Bohužel zatímco některé příběhy snímku ukazují otevřeně tragédie společnosti, v jiných momentech sklouzává dokument po povrchu. I tak je to ovšem zajímavá podívaná.

Snímek nakonec z nějakého důvodu nenajdete na Netflixu ani na Amazonu, ale můžete si ho za 5 dolarů půjčit nebo koupit na Vimeu.

No Comments