Druk. Když se z chlastu stane vědecký výzkum

03/7/2021

S přetrvávajícím lockdownem byste možná čekali, že jsem doma zahájila maraton sledování severských snímků a mám tak zhlédnutou snad většinu stěžejních děl severské či alespoň švédské kinematografie. Tahle představa je však bohužel hodně vzdálená pravdě. Od začátku roku jsem zhlédla zatím jen jediný švédský seriál a pak také dánský snímek v hlavní roli se snad vždy výborným Madsem Mikkelsenem. A tenhle film mi pořád trochu leží v hlavě.

Zápletka snímku Druk (Chlast, Another Round) je jednoduchá a divákovi se odhaluje v pomalém tempu připomínajícím rozvláčné konverzační filmy.

Norský psychiatr Finn Skårderud měl údajně zveřejnit teorii, v níž tvrdí, že se lidé rodí s 0,05 % alkoholu v krvi. Abychom tedy mohli v životě dosáhnout spokojenosti, úspěchu a rozvinout svou kreativitu, měli bychom zřejmě udržovat jistou hladinu alkoholu v krvi.

Alkoholismus pouze v pracovní době

O této teorii se dozví také jeden dánský učitel, kterého zaujme natolik, že s ní obeznámí své přátele, tři vyhořelé čtyřicátníky, učitele, kteří cítí, že se jim v životě nedaří tak, jak by mohlo. Na oslavě narozenin jednoho z nich se dohodnou na dalším postupu, přičemž k celému alkoholickému projektu přistupují vědecky.

Všichni čtyři se dohodnou, že budou pít pouze v pracovní době, během níž by měli ověřit zmíněnou teorii. Zpočátku se ukazuje, že strategie popíjení v práci může fungovat. Na příkladu Martina, kterého ztělesnil Mads Mikkelsen, divák vidí, jak se zakřiknutý učitel mění v žáky oblíbeného přednášejícího, který se přestává bát svého okolí. A to jen proto, že si občas v práci na záchodcích lokne z placatky vodky. Jenže celý pokus se zvrtne a přátelé začnou pít i mimo pracovní dobu. Alkohol se stává především elementem, který přispívá k eskalaci osobních vztahů.

Když nemůžeš, tak přidej?

Pro čtyři hlavní postavy však pokus nekončí udržováním určité hladiny alkoholu v krvi. Dalším krokem má být pití za hranicí únosnosti. Heslo Když nemůžeš, tak přidej tito Dánové aplikují na pití alkoholu.

Jenže dosažení únosnosti s sebou přináší mnohé problémy, a to nejen pracovní. Život totiž můžeme proměnit v nekončící mejdan jen v omezené míře a nekdy je lepší vystřízlivět.

Pití alkoholu mi pomáhá odbourat bariéry, osobně jsem tak došla k závěru, že s jeho pomocí dokážu samu sebe překvapovat zábavnými titulky bulvárního rázu či myslí otevřenou různorodým nápadům. Jenže alkohol s sebou nese i tu odvrácenou stranu, jíž se tvůrci filmu také dotkli. Po nějaké době od zhlédnutí si říkám, že mohli hlavní postavy trochu víc potýrat v závislosti na alkoholu, ale to by pak vznikl docela jiný film.

No Comments

Dokument Coronation se táhne jako pandemie. A ukazuje postapokalyptický Wu-chan

12/26/2020

Kamera připevněná k dronu snímá šedou nádražní budovu. Vlaky před ní klidně stojí, ale celá scéna z nějakého důvodu působí nepřirozeně, hrozivě. Pak vám to dojde. Pasažéři tu nečekají, personál nikde. Dron tedy pokračuje dál, míří k centru města, které bylo ještě před několika týdny majestátně osvětlené. Teď je všude tma. Lidé zůstávají v izolaci, snaží se vyhnout nákaze.

Liduprázdnými ulicemi projíždí kurýr na kole vezoucí zásilky obyvatelům jednoho z domů. Ti, kterým předem zatelefonuje, přicházejí bázlivě k plotu. Všichni mají ústenky nebo repirátory a dodržují rozestupy. Jeden muž si dokonce obalil horní polovinu těla igelitem, který mu však během zvedání doručeného balíku spadne.

Pomalé sledování

Jestli je na letošním roce něco zajímavého, pak to, jak podobné zkušenosti prožili lidé z různých částí světa. Snad všichni z nás do jisté míry zažili zavřené obchody, omezenou dopravu, ústenky, dezinfekci a také bohužel strach o své blízké, nemoc, přeplněné nemocnice a smrt. Svou zkušenost si tak může divák porovnat třeba s tou čínskou v dokumentárním filmu Coronation, za kterým stojí umělec a aktivista Aj Wej-wej. A protože žije v Evropě, snímek, který se odehrává na přelomu let 2019 a 2020, natočili jeho spolupracovníci a řada dobrovolníků.

Z 500 hodin nasbíraného materiálu sestříhal autor téměř dvouhodinový dokument. Pro některé diváky to bude i tak dlouhé a pomalé sledování, protože mnozí kameramané se vyžívají v dlouhých minimalistických záběrech, jež v dokumentárním filmu možná ani nečekáte. Mně však přišlo, že dokonale podtrhují apokalyptickou atmosféru od světa odříznutného Wu-chanu a jeho obyvatel, kteří se snaží přežít, jak nejlépe dovedou.

Coronation je tak freskou několika na sobě nezávislých okamžiků a příběhů. Ukazuje třeba muže, který se z oslav čínského nového roku vrací domů, do Wu-chanu. Jeden z kameramanů zaznamenává i dění v nemocnici a ukazuje, jak funguje oddělení, na němž je pečováno o pacienty s koronavirem. Současně pak poodhaluje procedury, které musejí lékaři podstoupit.

Jak nezastavit čínský kolos

Dost možná vás nic z toho nepřekvapí, ale pro lidi, kteří získávají informace především čtením článků, fungování nemocnice poměrně překvapilo a osobně ho považuji za informačně nejhodnotnější část celého snímku. Podobně to totiž prý funguje i v českých nemocnicích.

Téměř nepochopitelná scéna ukazuje, jak pověřený úředník nakládá se zpopelněnými ostatky zesnulých. Deziluzi pak dokládá příběh starší Číňanky, která odhodlaně věří v systém a následně nedokáže pochopit nařízení vlády, podle něhož pacineti s koronavirem musejí platit léčebné výlohy ve výši 10 tisíc jüanů (průměrná mzda však podle všeho činí něco málo přes 6 tisíc jüanů měsíčně).

Dokument ja nejen dokladem pandemie v Číně, ale i kritikou tamního systému. Ukazuje se totiž, že zatímco lékaři bojují o život nemocných pacientů, čínský kolos se odmítá podřídit i pandemii. Bohužel zatímco některé příběhy snímku ukazují otevřeně tragédie společnosti, v jiných momentech sklouzává dokument po povrchu. I tak je to ovšem zajímavá podívaná.

Snímek nakonec z nějakého důvodu nenajdete na Netflixu ani na Amazonu, ale můžete si ho za 5 dolarů půjčit nebo koupit na Vimeu.

No Comments

Kolik věcí potřebujeme k životu? Fin Petri se na to snaží přijít odvážným experimentem

10/19/2020

Jak dlouho by vám trvalo zabalit všechny své věci a připravit je tak na stěhování? Dva tři dny? Nebo dva týdny? Mně to velmi rozvláčným tempem trvalo týden. A během toho dlouhého maratonu ukládání, třídění a přenášení jsem přemýšlela, zda vlastně tolik věcí potřebuji.

Zatímco jsem se roky hrdě považovala za minimalistku, začaly se mi doma hromadit věci. Stala jsem se tak majitelkou předmětů, z nichž valnou část jsem nepoužila i více než rok. Rok je přitom mnohými považován za dostatečně vypovídající časový úsek. Pokud to po celý rok nepoužijete, zbavte se toho, napovídají poučky i kamarádi.

S podobným problémem se potýkal i Petri, dokumentarista a hlavní hrdina finského snímku Mý věci (My Stuff, Tavarataivas). Dosud jsem žila v tom, že Finové přece musí být minimalisté až na dřeň, ale Petri mě z tohoto přesvědčení svým filmem vyvedl z omylu.

Kabát místo přikrývky i ručníku

Po rozchodu s přítelkyní začal nakupovat spoustu věcí. Nakonec, jak to bývá, trávil víc času staráním se o předměty okolo sebe než o vlastní život. A tak se rozhodl podniknout experiment, totiž vystěhovat všechny předměty, nábytek i oblečení z bytu do nedalekého skladu. Během následujícího roku si bude moct vyzvednout ze skladiště jednu věc denně.

V prvních okamžicích filmu tak sledujete nahého Petriho běžícího po zasněžené ulici. Podařilo se mu zakrýt se novinami, které obratně vzal z kontejneru na odpadky. Rychle doběhl do skladu, odkud si vyzvedl svou první věc. Kabát. Zahřeje na ulici i ve spánku na podlaze bytu, kde nenajdete postel ani přikrývku. Ručník byste taky hledali marně. I po koupeli Petri použije kabát, tentokrát místo ručníku.

Zvládnete žít bez lednice?

Protože nemá mobilní telefon, přátelé se s Petrim domlouvají pomocí lístků vhozených do poštovní schránky. Na sociální sítě musel Petri také zapomenout. Film ukazuje také krátký a otevřený rozhovor s Petriho babičkou, která vzpomíná, jak po válce neměla téměř nic. Jenže současný životní styl je jiný, a tak se vzápětí diví, jak vlastně Petri zvládne žít bez chladničky.

Vyprávění se postupem času přesunuje od experimentu k novému vztahu, který se Petrimu podaří navázat. Film začleňuje do vyprávění přítelkyni a současně slevuje z detailnosti popisu života skutečného minimalisty.

Kolik věcí tedy potřebuje moderní člověk k životu? Petri svou odpověď prozrazuje v závěru dokumentu, ale toto zjištění pro něj zřejmě nebylo tím nejdůležitějším.

No Comments