Momenty, které nevidíte, jsou ve filmu Tísňovém volání nejsilnější
Dánský snímek Tísňové volání (Den skyldige) jsem v roce 2018 viděla v kině a tehdy na mě silně zapůsobil svým minimalismem. Včera jsem si během líného večera u filmu ověřila, že působí stále napínavě, byť jsem tentokrát byla s dějovými zvraty obeznámena.
Asger Holm je policista, který byl z terénu převelen na službu na tísňové lince. Dovolá se mu Iben, unesená žena. Když je hovor přerušen, Asger neváhá a pustí se s pomocí telefonu do pátrání.
Kamera zabírá většinu času jen obličej Asgera, jehož si zahrál švédsko-dánský herec Jakob Cedergren. Sledovat děj se daří díky telefonickým rozhovorům. Nečekejte žádné dramatické honičky a přestřelky. Tenhle film se odehrává mezi čtyřmi stěnami call centra a dal by se bez zaváhání a ztráty naléhavosti natočit jako rozhlasová hra.
Tenhle film nemá jediné hluché místo
Spolu s odkrýváním pravdy o tom, co se stalo s Iben, se dozvídáme, proč se Asgerovi hroutí pracovní i soukromý život. Zanícenost této postavy však nepřestane ani na chvíli bavit a film tak nemá jediné hluché místo.
Jakob Cedergen se sice rozhodně nemůže chlubit výraznou mimikou a jeho obličej tak zůstává i ve vypjatých momentech stoicky klidný, ale přesto to stačí natolik, abyste ho se závěrečnými titulky alespoň sami pro sebe ocenili za výborný herecký výkon.
Opětovné sledování filmu s odstupem několika let může být problematické, protože z vámi opěvovaného snímků se nakonec může vyklubat tuctovka. To ovšem není případ Tísnňového volání, byť opakované zhlédnutí mě trochu přinutilo přemýšlet nad lehkými nesrovnalostmi či pozapomenutelnými detaily, na které během sledování narazíte. I přesto tento film doporučuji všem milovníkům severské kinematografie.