Ztracená propiska

Venku právě zuřilo tropické počasí, horko pražských ulic dusilo snad všechny, zatímco politici z magistrátu tvrdili, že za pár let bude v ulicích více zeleně a fontán. Jenže sliby neosvěží. A tak mi nezbylo nic jiného, než si pustit islandský seriál Ófærð (Trapped, V pasti).

Uklidňující je, že se děj odehrává v zimě, což na Islandu znamená sníh, mráz nebo lavinu, jež odřízne obec od civilizace. První záběry seriálu vyzněly trochu exoticky i proto, že v bytě jsme tou dobou naměřili 32 stupňů. Jenže ten nejvhodnější čas na seriály odehrávající se v létě přijde v zimě, usoudila jsem.

Za všechno může loď, podvodníci z východní Evropy, drogy…

Vraťme se zpátky k seriálu, který začíná ponuře. Loď mířící z Dánska připlouvá k islandským břehům právě ve chvíli, kdy místní vyloví z vody torzo těla zavražděného muže. Na lodi se muselo něco stát, usoudí poměrně logicky policisté a odhodlaně se pustí do vyšetřování.

To jim však komplikuje nejen kapitán lodi, ale také ambiciózní policista z Reykjavíku. Nechybí ani obchodníci s bílým masem původem z východní Evropy a trocha těch drog, protože manžel místní policistky Hinriky si v islandském podnebí zvládne vypěstovat každodenní dávku marihuany.

Druhá série a méně sněhu

Hlavní postavy mi nepřirostly k srdci hned, ale díl od dílu se to zlepšovalo. V určité chvíli totiž jako by seriál ztratil rytmus. Vše se začalo komplikovat, když se ukázalo, že případ je složitější než se původně zdálo. Pak přišlo pár šokujících záběrů a seriál zas nabral dech. Desátý díl pak končí velmi reálně, ale u severské krimi byste velkolepý závěr asi čekali marně.

Kdesi jsem se dočetla, že Ófærð je zatím nejdražší islandský seriál vůbec (o norském nejdražším seriálu jsem psala jinde) a že ho odvysílala i BBC. Podle všeho je navíc připravena druhá řada, kterou by měla islandská televize vysílat na podzim 2018. Tvůrci toho zatím příliš neprozradili, ale tentokrát by nemělo policistům znepříjemňovat vyšetřování zimní počasí, což znamená, že se nám blíží premiéra seriálu vhodného i pro podzimní plískanice.

Když jsem se dočetla, že seriál Okkupert/ Okupace bude pokračovat druhou sérií, trochu jsem se začala bát. Pokračování úspěšných seriálů a filmů bývá někdy oříšek. Podaří se tvůrcům dobře navázat?

Až teď jsem se k Okkupert vrátila a po posledním díle můžu s klidným srdcem říct, že se to podařilo. Jde koneckonců o dosud nejdražší seriál norské historie. Byla by škoda utratit 90 milionů norských korun za další utahaný thriller. Tvůrci ve druhé sérii nemohli počítat s divákovým překvapením z nově nastolené evropské reality, a tak se zaměřili na politická jednání a křehké vztahy mezi Nory a Rusy.

Premiér hraje, premiérka vyjednává

Ministerský předseda Jesper Berg utíká z Norska a po nějaké době se mu podaří dorazit do Paříže, kde vyjednává o budoucnosti své země s evropskými představiteli. Jeho cíl je jasný. Chce přimět Evropskou unii, aby zatlačila na Rusko, které by se tak mělo z Norska definitivně stáhnout. Stejný cíl prosazuje i skupina Fritt Norge (Svobodné Norsko), jež je během okupace považována za extremistickou jednotku.

Není bez zajímavosti, že sesazený premiér komunikuje se členy Fritt Norge prostřednictvím LAN party, veškerý svůj volný čas tráví hraním DayZ na PS4. DayZ se tak stává virtuálním místem pro předávání tajných kódů. Product placement je asi až příliš okatý a z tohoto důvodu je také kritizován, ale mně přišel podobný způsob komunikace poměrně inovativní.

Jespera Berga nahradila v premiérském křesle nejmladší premiérka v historii Norska. Ostřílení politici si myslí, že si ji Rusové doslova naservírují na stříbrném podnose. V tom se však naprosto mýlí a mladá premiérka všechny překvapí politickou obratností.

Pocit bezpečí je jen iluze

Zajímavé je sledovat, jak rychle se v seriálu posunuly hodnotové orientace mnoha postav. Seriál ukazuje, že stačí několik měsíců a demokratická společnost koroduje v základech, rozpadá se i kvůli mnoha vynuceným ústupkům, které si prosadila okupující mocnost.

Obyvatelé Norska se mění v pouhé diváky, tiše přihlížejí, případně trochu protestují proti těm, kteří se s Rusy přátelí nebo s nimi obchodují. To možná paradoxně podrývá demokracii ještě víc. Norsko je tak v seriálu Okkupert paralyzované, většina vyčkává a politici se dostávají do slepých uliček.

K natočení seriálu přispěl svým námětem v současnosti asi nejpopulárnější norský spisovatel Jo Nesbø. Pocit, že jsme v bezpečí a že se věci nemůžou změnit, je jen iluze, řekl v rozhovoru pro britský Guardian krátce po anexi Krymu. Mimoděk tak shrnul i podstatu seriálu.

Mám dojem, že seveřané často přicházejí s přelomovými nápady, ale buď se na jejich výtvory zapomene, nebo je někdo přeloží a proslaví se, zatímco severští tvůrci zůstávají na pozadí. Myslím, že se tomu tak děje hlavně v kinematografii. Kdo zná film Muži, kteří nenávidí ženy v americkém podání s Danielem Craigem v hlavní roli? A kdo si vzpomene na původní švédský snímek s přesvědčivým Michaelem Nyqvistem a rebelskou Noomi Rapace? Myslím, že většina lidí si vybaví spíš americkou verzi.

 Äkta människor vs. Humans

Nejinak tomu bývá u seriálů. Když Švédská televize natočila seriál Äkta människor (Skuteční lidé, Real Humans), inspirovala britský Channel 4 a americké AMC k natočení seriálu Humans. Nejdřív jsem se dočetla o anglicky mluvené verzi a až poději narazila na švédskou předlohu. Hned však bylo jasné, že Äkta människor prostě musím vidět, a to nejen proto, abych se necítila trapně, jak poslední měsíce zanedbávám švédštinu, ale i proto, že všichni snad čekáme na moment, kdy v openspacech převezmou naše místa roboti a my budeme moct celé dny lelkovat, zahradničit, číst si nebo cestovat.

Jenže takhle jednoduché to podle švédských tvůrců nebude. Robota si můžete podle nich koupit, ale nemůžete s ním obchodovat, obvykle ho však zaměstnáváte. Jenže roboti nemají práva jako lidé, byť někteří byli osvobozeni pomocí kódu Davida Eichera.

Děti Davida Eichera chtějí osvobodit roboty

Díky tomuto kódu získali vlastní vůli, nezávislost na lidech, umí se sami rozhodovat a žít, navazovat přátelství a také se zamilovávat. Mezi lidmi a roboty tak začínají vznikat partnerské vztahy, o jejich právech pak rozhoduje také soud, jenže nic není vyhráno.

Někteří roboti se cítí být dětmi Davida Eichera a chtějí dát svobodnou vůli všem existujícím robotům. I proti nim bojuje extremistická skupina Äkta människor, která působí spíš jako neonacistická organizace. Její členové zásadně nakupují potraviny produkované pouze lidmi a čas od času dorazí na robotí večírek s baseballovými pálkami.

Seriál není nijak časově ukotven. Vše působí, jako by se děj odehrával dnes. Když už je lidstvo tak daleko, že vytvořilo dokonalého robota, lidskou kopii, kam se poděla Tesla a domácnost řízená umělou inteligencí? říkáte si při sledování.

Tohle mi něco připomíná

Někteří z diváků by mohli tvůrcům vytýkat scény bez častých dějových zvratů a snad trochu i severskou studenost, ale to ode mě nečekejte. Seriál navíc ocení ti, kteří se zajímají o LGBT, etnicitu, sexualitu či práva (nabízí se napsat lidská, ale v tomto případě to příliš nesedí).

Během seriálu dojdete ke spoustě paralelám, protože všechny problémy, které v seriálu hlavní hrdinové řeší, vám někdy můžou být až podezřele povědomé. I dnes totiž někteří lidé vykonávají v podstatě otrockou práci, obchod s lidmi v některých oblastech světa kvete a kdoví, kdo z nás se bude někdy soudit o svá práva.

Konec druhé série tak logicky končí otevřeně a nechá vás napospas domněnkám. Další série se ve Švédsku podle všeho nepřipravuje.