O přemýšlení. A taky o tom, jak zlevnili Tinder Gold

05/29/2019

„A jak se s ním cítíš?“ ptá se mě ten dlouhovlasej zrzek u oběda. Ne na novou známost, nýbrž na nového nadřízeného. V tu chvíli mě napadlo, že se mě už dlouho nikdo nezeptal na pocity, většinou se lidi ptají na rozumové zhodnocení situace.

„Jsi příliš emocionální,“ vytýkal mi naopak ještě před několika měsíci kolega, který si sice tou dobou balil kufry před svou životní cestou na Nový Zéland, ale na poslední chvíli se ještě stihl nepromyšleně zamilovat do jiné své kolegyně. A teď nejspíš tráví volné chvíle přikovaný k internetu, aby si mohl psát se svou milou. Ta se za ním možná chystá. Ale možná taky ne.

„Víš, když jsem doma sama, pořád přemýšlím,“ svěřuje se mi kamarádka s nekonečným proudem myšlenek, kterým neumí ukázat stopku. Snad ani nemusím dodávat, že nejde o právě pozitivní myšlenky. „Zajímám se o hodně specifické věci, často bývám sama doma a nemůžu za to, že jsem okolo sebe nenašla ty správné lidi,“ stěžuje si, zatímco si dává pohov od toho depresivního kolotoče přemýšlení.

Pocity můžou pohnout horou, přestěhovat někoho klidně i na druhý konec světa, zatímco mozek to všechno někdy příliš komplikuje, vhání nás do pastí, ze kterých se nedostaneme snadno ven. Přílišné přemýšlení může přinést do našich životů všechny ty strachy ze samoty, obavy a komplikace.

Co na tom, že vás třeba lajkoval na Tinderu a vy o tom padoušsky víte, protože Tinder Gold byl tou dobou právě ve slevě. Stejně marně přemýšlíte, jestli se mu fakt líbíte a jestli jste dostatečně kompatibilní. V takových okamžicích je mozek ten, který se vzpírá a celou situaci komplikuje. „Hodíme se k sobě? Není moc malej? Hubenej? Divnej? Nemáme jiný zájmy? A úplně jiný příjmy? Necestuje příliš? Není náhodou tak trochu workoholik?“ ptá se mozek.

A je to všechno vlastně důležitý ve světě, kde se přemýšlí o některých věcech až příliš a o jiných naopak skoro vůbec?

No Comments

Když se ze vzpomínek stávají pocity

09/29/2018

Na smrti je po počátečním smutku nejhorší uvědomění si, jak se svět nepříjemně mění. To, s čím jste mohli včera počítat, dnes není, ke vzpomínkám už další nepřibudou a ty staré blednou.

Škoda, že lidská paměť nefunguje jako kamera, ze které si později můžete pustit přesně to, co potřebujete. Hodilo by se mi to třeba ve chvíli, když se mi před očima objevilo parte člověka, kterého jsem měla ráda, i když jsem ho roky neviděla.

Při našem prvním setkání mi nalil pálenku, žádné argumenty proti neměly smysl. Nervozita ze seznamování se s rodiči se rychle rozplynula. Byl to typ, který se dal s kýmkoliv snadno do řeči. A když mluvil, nad jeho rty se rytmicky pohyboval hustý knír.

Pravidelně jednou týdně usedl v obýváku k televizi, kterou sledoval jen jedním okem. To dopoledne míval na práci něco jiného – krájení a strouhání brambor. V téhle domácnosti měli jednou týdně brynzové halušky.

S přibližujícím se důchodem měl paradoxně spoustu plánů. Člověk se může pustit do ledasčeho, myslel si, zatímco nedaleko města stavěl domek. Na pozemku ve svahu u lesa trávil snad každý víkend a já jsem tam poprvé a naposled sekala trávu kosou.

Z ostatních vzpomínek se stal pocit, krátké záblesky připomínající rozlehlou Americkou triedu s polorozpadlými zastávkami, zarostlé okolí sídliště s výhledem na centrum města, které vytvářelo iluzi, jak skvěle se tu žije.

RIP

No Comments

Soustředit se na to nejdůležitější

02/8/2018

Jednoho rána jsem se vzbudila a uvědomila si, že se spousta z nás honí za zbytečnostmi. Včetně mě. Ne, takhle to úplně nebylo. Téhle myšlence předcházel šok, náročné období provázené spoustou myšlenek a změn.

Když jsem byla dítě, vysvětlovala mi teta se sestřenkou, že bude skvělé, když budu studovat, protože  pak nebudu muset například umývat cizím ženám vlasy, dávat pozor na cestující ve stanicích metra, mrznout během zimních dní u stánku s oblečením z Asie a nebudu pracovat na směny.

Tomu všemu jsem se vyhnula, pravda, ale, jak si postěžoval můj známý, stejně nakonec sedíme v openspacu od 8 do 17. A také se dohadujeme s kolegy, píšeme jeden e-mail za druhým, odpovídáme na Skypu, někdy se raději snažíme odfiltrovat okolní prostředí a mimo jiné samozřejmě pracujeme.

Je to výhra? A když ne, znamená to snad, že jsme něco prohráli? Neurčuje tohle hodnocení pouze naše vnitřní nastavení, případně příliš kritické vnitřní oko?

Poměrně rychle procházím vystřízlivěním, uvědomuji si, že jsou i jiné věci na světě, jiné způsoby realizace. Možná se o nich nedozví celý openspace ani vás za ně vaši nadřízení nepochválí, ale život vám rozhodně zlepší.

Co mám na mysli? Někdo by to nazval work–life balance, já jsem to sama pro sebe nazvala čas pro ty z nejbližších, kteří vás mají rádi, na činnosti, které vás baví, byť třeba právě teď nedávají smysl nikomu kromě vám.

Tak vzhůru do toho.

1 Comment