Když se ze vzpomínek stávají pocity

09/29/2018

Na smrti je po počátečním smutku nejhorší uvědomění si, jak se svět nepříjemně mění. To, s čím jste mohli včera počítat, dnes není, ke vzpomínkám už další nepřibudou a ty staré blednou.

Škoda, že lidská paměť nefunguje jako kamera, ze které si později můžete pustit přesně to, co potřebujete. Hodilo by se mi to třeba ve chvíli, když se mi před očima objevilo parte člověka, kterého jsem měla ráda, i když jsem ho roky neviděla.

Při našem prvním setkání mi nalil pálenku, žádné argumenty proti neměly smysl. Nervozita ze seznamování se s rodiči se rychle rozplynula. Byl to typ, který se dal s kýmkoliv snadno do řeči. A když mluvil, nad jeho rty se rytmicky pohyboval hustý knír.

Pravidelně jednou týdně usedl v obýváku k televizi, kterou sledoval jen jedním okem. To dopoledne míval na práci něco jiného – krájení a strouhání brambor. V téhle domácnosti měli jednou týdně brynzové halušky.

S přibližujícím se důchodem měl paradoxně spoustu plánů. Člověk se může pustit do ledasčeho, myslel si, zatímco nedaleko města stavěl domek. Na pozemku ve svahu u lesa trávil snad každý víkend a já jsem tam poprvé a naposled sekala trávu kosou.

Z ostatních vzpomínek se stal pocit, krátké záblesky připomínající rozlehlou Americkou triedu s polorozpadlými zastávkami, zarostlé okolí sídliště s výhledem na centrum města, které vytvářelo iluzi, jak skvěle se tu žije.

RIP

No Comments

Soustředit se na to nejdůležitější

02/8/2018

Jednoho rána jsem se vzbudila a uvědomila si, že se spousta z nás honí za zbytečnostmi. Včetně mě. Ne, takhle to úplně nebylo. Téhle myšlence předcházel šok, náročné období provázené spoustou myšlenek a změn.

Když jsem byla dítě, vysvětlovala mi teta se sestřenkou, že bude skvělé, když budu studovat, protože  pak nebudu muset například umývat cizím ženám vlasy, dávat pozor na cestující ve stanicích metra, mrznout během zimních dní u stánku s oblečením z Asie a nebudu pracovat na směny.

Tomu všemu jsem se vyhnula, pravda, ale, jak si postěžoval můj známý, stejně nakonec sedíme v openspacu od 8 do 17. A také se dohadujeme s kolegy, píšeme jeden e-mail za druhým, odpovídáme na Skypu, někdy se raději snažíme odfiltrovat okolní prostředí a mimo jiné samozřejmě pracujeme.

Je to výhra? A když ne, znamená to snad, že jsme něco prohráli? Neurčuje tohle hodnocení pouze naše vnitřní nastavení, případně příliš kritické vnitřní oko?

Poměrně rychle procházím vystřízlivěním, uvědomuji si, že jsou i jiné věci na světě, jiné způsoby realizace. Možná se o nich nedozví celý openspace ani vás za ně vaši nadřízení nepochválí, ale život vám rozhodně zlepší.

Co mám na mysli? Někdo by to nazval work–life balance, já jsem to sama pro sebe nazvala čas pro ty z nejbližších, kteří vás mají rádi, na činnosti, které vás baví, byť třeba právě teď nedávají smysl nikomu kromě vám.

Tak vzhůru do toho.

1 Comment

Cože to děláš? Aha, tomu nerozumím

11/25/2017

„A co vlastně děláš?“ zeptala se mě jedna bývalá kolegyně, kterou jsem čirou náhodou potkala. Jakmile jsem začala odpovídat, rychle zaujala mně už známý obranný postoj.

Chovala se, jako by okolo procházel nějaký hodně dotěrný street fotograf. Dlaněmi si pomalu zakrývala obličej a pro jistotu ještě zavrtěla hlavou. „Tomu já vůbec nerozumím,“ dodala všem těm gestům slova. A tak jsem dořekla první a současně poslední větu týkající se náplně práce a raději změnila téma.

Ten týden jsem se už s obranným postojem setkala. Jednoho večera jsme seděli s kamarádem u čaje a piva a já jsem mu předkládala zjednodušenou verzi náplně své současné práce. Také zavrtěl hlavou a zvedl ruce před sebe. I on nakonec dodal, že „tomu fakt nerozumí“.

Jako by se v myslích lidí vytvořil blok vůči činnostem, které alespoň trochu zavánějí něčím technickým. A to i přesto, že v mém případě nejde o nějaký sofistikovaný development nebo zásadní posun. Zatímco před rokem a půl jsem pro webové stránky připravovala obsah, dnes se snažím, aby články a fotky dostaly pokud možno povedenou vizuální podobu. Tvorba webových stránek se však v myslích některých lidí mění doslova v magii.

Nikdy jsem se nad podobným přístupem nezamýšlela, protože všichni moji kamarádi vlastní chytrý telefon, někteří blogují, ti zdatnější mají jednoduché webové stránky, které si sami spravují, snad všichni bez výjimky tráví na internetu dlouhé hodiny, protože jinak to už dnes snad ani nejde.

Na to, kde se zmíněný blok vzal, jsem zatím nepřišla. Příště se ale ve vysvětlování nedám přerušit panikou v očích.

No Comments