Ztracená propiska

„Či či či!“ volali na mě dělníci, když jsem vyšla z domu. Vlastně jsem ani nic jiného nečekala. Celé léto jim trvalo než vyměnili kabely a opravili chodník, a tak jsem raději vycházela ven v kalhotách a často také obcházela blok, abych se s tou tlupou nepotkala.

„Myslel jsem si, že k něčemu takovému už dávno nedochází,“ podivil se můj přítel, když jsem mu popsala svou zkušenost. A já se zas podivila nad jeho nevědomostí.

Jenže když jste žena, naučíte se ledacos – raději nepřemýšlet o obtěžování a nevhodných návrzích a naopak hloubat nad tou nejbezpečnější trasou noční Prahou domů, vybírat peníze ze strategicky umístěných bankomatů a nastupovat do prvního vozu tramvaje.

I když máte všechno promyšlené, může vás ledacos zaskočit…

Třeba kolega, který se na vás během teambuildingového večera přitiskne s tím, že s vámi chce tančit, chvíli doléhá, vyčítá a dotýká se vás, i když řeknete jasné „ne“. Často zaznívá, že muž by měl být gentleman. Jenže v podobných chvílích se gentlemanů spíš nedostává.

A nebo vás může překvapit jeden známý, který se jednou za čas ozve a ujišťuje se, že ho skutečně nechcete vyfotit nahatého. Byť „ne“ už zaznělo. Proč si někteří myslí, že „ne“, které pronese žena, neznamená „ne“, ale spíš „možná“?

Vždycky jsem byla přesvědčená o důležitosti navazování. Na cokoliv. Tahle myšlenka jde totiž vcelku dobře dohromady s uklidňující ideou stoupání po kariérním žebříčku do stále vyšších pater.

Když jsem před více než rokem odcházela ze zabydlené kanceláře a na rozloučenou se zamýšlela nad počtem vypitých káv, byla jsem si jistá, že musím navázat prací, v níž využiji své zkušenosti. Co jiného taky psát do motivačních dopisů? Moje představa však narazila na háček. Někdy totiž není jasné, na co navázat.

Když vás nebaví telefonování…

Do hry navíc vstupuje další problém, totiž nastavení člověka. Samozřejmě, že introvertovi vadí neustálé vystupování před lidmi, zatímco extrovertovi by zřejmě nevyhovovaly dlouhé hodiny osamělé práce za počítačem. Mám ale dojem, že lidé se mezi sebou liší i nastavením, očekáváním nebo nadšením pro určitý druh činností.

Zatímco někdo se raduje z každého vyřízeného telefonátu nebo odeslaného e-mailu, jiný s oblibou počítá, uklízí, vaří nebo staví dům… Koncem března jsem se loučila znovu, tentokrát v už ne tak zabydlené kanceláři. Tehdy mi docházelo, že do první skupiny rozhodně nepatřím.

Co pořád děláš?

Po mnoha letech pracovních víkendů a svátků a chvilkovém střídání práce jsem si vzala pauzu. Neplánovala jsem ji, ale také jsem nevěděla, jak ji přerušit. Ekonomika se kvůli mé pauze na záda nepoloží, usoudila jsem.

Co celé dny děláš? ptali se mě někteří nechápavě. Přitom je na světě spousta věcí, kterým se můžete věnovat. Pokud se chcete naučit něco nového, potřebujete často jen počítač a připojení k internetu, lekce pole dance jsem měla zaplacené na několik měsíců dopředu a hot jógu vystřídalo domácí cvičení během parných odpolední.

Po několika měsících mi došlo, že ve volném čase tvořím, vyrábím, buduji a raduji se z viditelných výsledků. Může být člověk nastavením tvůrce, budovatel, stavitel?

A tak jsem se rozhodla nenavazovat. Čirou náhodou jsem našla práci, která zahrnuje spoustu tvoření, budování i viditelných výsledků. A hlavně spoustu nového, takže teď teprve přijde ta pravá sranda… Nebo taky ne. Uvidíme.

Když se ze záliby stane povolání, odstartujete hru na ostří nože. Fakt. Nemyslím tím snad, že by se člověk měl zabývat dlouhých osm hodin něčím, co ho nebaví. Jen si říkám, že všichni bychom měli mít v záloze ještě jednu činnost, druhou na stupni oblíbenosti, a té se věnovat pracovně v případě, že by se z té nejoblíbenější měla stát rutina.

Už dětství maluju, ale pak jsem si řekla, že bych z koníčku udělala povinnost. A to by byla škoda, dozvídám se před jednou z lekcí pole dance. Chápavě přikyvuji. Po letech poměrně vysokého pracovního nasazení, které mě občas i dost bavilo, přichází schůzky a pohovory provázené myšlenkou, že se vám nechce dělat úplně všechno, protože pak by se z koníčku, záliby a potřeby stala rutina, povinnost.

Proto i více než kdy dřív chápu svou kamarádku, která kreslí a píše, ale nepracuje jako grafička ani jako novinářka nebo copywriterka.

Vždycky jsem byla nadšený psavec, psala jsem pořád a všude. Jenže psaní není univerzální činnost. Psaní není něco, co si můžete dát do životopisu, protože pak selháváte v případech, kdy vám zadají úkol, který vás nezajímá. V takových případech se z psaní stane dřina, náročná práce, za kterou nestojí nic tvůrčího.