Made in Turkey. Neplánovaný výlet do Istanbulu nejen s vodní dýmkou

03/29/2017

Oblíbila jsem si rychlé nápady, neplánované dovolené nebo alespoň prodloužené víkendy. Jeden spontánní výlet jsme podnikli začátkem března, kdy jsme vyrazili do Istanbulu, města s více než 14 miliony obyvatel.

Tohle obrovské číslo se projevuje všude – množstvím lidí na chodnících, spoustou aut a autobusů v ulicích, ale také rozvojem města. Cestou z letiště Sabihy Gökçen, mimochodem pojmenovaného podle první vojenské pilotky historie, uvidíte spoustu rozestavěných obytných budov a mrakodrapů, budoucích kanceláří.

Když přiletíte do Asie, abyste se vydali do Evropy

Za autobusovou dopravu z letiště, která vás může hodně zdržet, jsem byla vděčná, protože do asijské části Istanbulu, kde se staví nejvíc, jsme se během výletu už nedostali. Zato jsme prošli historickou část města na evropském kontinentu.

Na cestu jsem si kromě nějakého toho oblečení a kosmetických miniatur přibalila už tradičně Ricoh 500G, Ilford Pan 400 a Fuji Superia 200. Jak se ukázalo, vyšší ISO nebylo třeba. Stačí zaletět o trochu jižněji a slunce svítí i na přelomu zimy a jara mnohem silněji než v Česku.

A protože ještě nezačala hlavní turistická sezona, čas jsme trávili užitečněji než postáváním ve frontách. Během jednoho dne jsme stihli navštívili mešitu sultána Ahmeda (Modrou mešitu), palác Topkapı s úchvatným výhledem a prohlédli si kdysi řecký kostel Hagia Sophia, který byl přestavěn na mešitu a později se z něj stalo muzeum.

Odpoledne jsme se prošli okolo Grand Bazaaru, který ovšem bývá k mé lítosti v neděli zavřený, ale prohlédli jsme si přilehlé ulice a došli k bazaru s kořením, kde se prodávající předbíhají v nabídce pro nás exotických chutí. Turecké sladkosti známe i v Česku, patří mezi ně baklava nebo pečivo baklavě velmi podobné a pak také turkish delights, turecké pochoutky, které český turecký med připomínají maximálně svým tvarem.

Introvert mezi lidmi

Jako člověk vážící si dostatečného osobního prostoru bych v Istanbulu nepochodila, lidé jsou tu všude, jsou různí a je jich spousta, ale jsou slušní a samotné město vyniká orientální vintage atmosférou. Vidíte tu spoustu kdysi honosných domů, zatímco v jiné části města se ambiciozně staví. Na každém rohu připravují kebab nebo cosi, co bych označila za tureckou pizzu. Na falafel jsme zašli do Falafel House, kde nabízí i skvělý humus a nepřekonatelné tabouleh.

Chutnal mi hodně silný turecký čaj, který se téměř zasekává v krku. Jedno balení jsem si koupila domů, ale až následně zjistila, že pro jeho přípravu potřebuji speciální konvice. Improvizaci v podobě dvou hrnců jsem zatím nevyzkoušela.

A samozřejmě jsme museli zajít na vodní dýmku, která se nedá srovnat se službou, kterou nabízejí čajovny v Česku. V istanbulských kavárnách a barech totiž mívají zaměstnance přímo vyhrazeného na přípravu dýmky a péči o uhlíky. Stačí kouřit a tato osoba vám pravidelně přináší nové uhlíky a odnáší ohořelé doutnající zbytky, aby prach nepadal do tabáku.

Made in Turkey

Poměrně zarážející bylo vidět žebrající děti, někdy oblečené v hadrech a často špinavé nebo usínající na schodech do metra. Mnohé z nich jsou zřejmě uprchlíci, syrské děti, kterým sice turecká vláda umožnila vzdělávání v arabštině, ale samotná školní docházka vyžaduje zázemí, které těmto dětem chybí. Proto se často stávají levnou pracovní silou textilního průmyslu.

No Comments

Hledání Vivian Maier mi připomíná Pátrání po Sugar Manovi, ale…

03/11/2017

Mám ráda dokumenty o fotografech a fotografkách, i když jejich přínos pro mě nebývá nijak ohromující. Obvykle se jen dozvím, že dotyčná osoba každou volnou chvíli fotografuje, v lepším případě také několik informací o tom, jak vnímá svou tvorbu. Film o Vivian Maier je ale jiný.

John Maloof z Chicaga čistě náhodou vydraží na aukci kinofilmy. A protože se mu snímky líbí, začne je postupně zveřejňovat na blogu a sociálních sítích. Následně se pustí do pátrání. Kdo pořídil tolik povedených fotek?

Stopy ho zavedou k Vivian Maier, chůvě a pomocnici v domácnosti, psychicky nemocné ženě, která o sobě mluvila jako o špionovi a zabývala se streetphoto. A to je vše.

Vivian Maier byla běžná žena, pracovala, cestovala, fotila. Hlavním důvodem, proč se nestala profesionální fotografkou, byly zřejmě její psychické problémy a introverze. Johnu Maloofovi se během natáčení dokonce podaří najít několik lidí, o nichž se Vivian v dětství starala, a také příbuzné ve Francii.

Při sledování dokumentu jsem si vzpomněla na oscarový film Searching for Sugar Man zaznamenávající pátrání dokumentaristů po legendárním písničkáři, jenž měl údajně spáchat sebevraždu přímo na pódiu. Všechno to byly jen pověsti, Sixto Rodriguez žije, ukázalo se během natáčení (ironií osudu je, že švédský režisér filmu Malik Bendjelloul později spáchal sebevraždu).

Zatímco za tímto filmem stojí silný příběh muže, který se stal legendou a po mnoha letech se opět vrací na pódia, a současně zápletka, Finding Vivian Maier se jako by ze všech sil snaží odhalit cokoliv zajímavějšího než svědectví lidí, pro které Vivian pracovala. Vivian Maier tak zaujme spíš svými fotografiemi než životním příběhem, což u fotografky vůbec není na škodu.

No Comments

Jezdil na kole po New Yorku a fotil na kinofilm. Život Billa Cunninghama byl zajímavější než módní výstřelky

06/28/2016

Fotograf je pro mě člověk, který je víc než pouhý zachycovač reality. Myslím, že by měl ukazovat realitu svýma očima, uplatňovat v ní svou osobnost.

Těžko říct, jestli by se do téhle mojí škatulky vešel Bill Cunningham, legenda, která pro The New Work Times fotila módu téměř 40 let – někdy na přehlídkových molech, ale hlavně v ulicích. Před několika dny ve věku 87 let tento fotograf zemřel, a tak jsem si znovu připomněla povedený dokumentární snímek Bill Cunningham New York z roku 2010.

Bill Cunningham jezdil na kole ulicemi New Yorku a fotil lidi, kteří ho zaujali módním výrazem. Vyhledával především osobnosti vystupující z řady. Život tohoto fotografa ale také trochu vystupuje.

Za celý svůj život prý neprožil jediný románek nebo velkou lásku. Jeho životem bylo focení a na nic jiného neměl čas, jak tvrdil. Bydlel v malém pokoji ve známé Carnegie Hall (!), který spíš připomínal pracovnu či archiv negativů.

Fuji to jistí

A když jsme u negativů… Je třeba připomenout, že stále fotil na kinofilm od Fuji (čehož si můžete všimnout ve zmíněném dokumentu). Jeho život byl tak v kontrastu s módními výstřelky, které zachycoval.

„Ulice ke mně mluví,“ tvrdil a zároveň dodával, že fotit se má nenápadně, téměř neviditelně, aby výsledné fotografie působily co nejpřirozeněji.

Později začal přispívat také na web The New York Times krátkými podcasty. Byl tedy fotograf, dokumentarista nebo spíš módní komentátor? Na Billa Cunninghama jsou všechny snahy o škatulkování krátké.

No Comments