Jak jsem začala vyvolávat černobílé negativy

04/7/2016

Chybami se člověk učí, říká se. Kuchaři zas rádi opakují, že když dva dělají totéž, není to totéž. A tak jídlo připravené podle stejného receptu obvykle chutná jinak. Podobné je to s vyvoláváním negativů, do kterého jsem se konečně pustila. Výsledky můžou být někde na stupnici mezi nebem a dudami.

Můj vůbec první výsledek byl příliš zrnitý, šedivý, bez kontrastu. Stačilo opomenutí jednoho detailu (protože každý detail je důležitý). A tak jsem v jedné fázi cákla do tanku s filmem trochu horké vody. Výsledné zrno pak vypadalo až bolestně obrovsky. Nejhorší je, když podobně nepovedeným způsobem vyvoláte film za 140 korun a zkazíte tak jinak povedené fotky. Chtěla jsem poznat kouzlo analogu a tady to mám se vším všudy.

Druhý pokus byl o krapet lepší, ale zrno stále tak velké, že narušuje některé detaily. Negativ jsem neopařila, teploty měřila, stopky běžely.

Až při dalším vyvolání jsem to konečně zvládla podle svých představ. Před oním rozhodujícím momentem jsem na radu mého fotografického rádce pokusně koupila litr destilované vody. Tak jsem objevila, že ne každá pražská kohoutková voda je to pravé. Je fajn zapít jí jídlo v restauraci nebo ji jen tak popíjet v rámci pitného režimu, ale při vyvolávání filmů je třeba si dát pozor.

Pražská náplavka

No Comments

Fotit je třeba rychle. Jinak přijdu o boty, přesvědčila jsem se

03/11/2016

Do absurdních situací se můžete dostat snadno, zvlášť v místech s vysokou koncentrací fotografujících turistů. Občas vám nějaký ten člověk vejde do záběru, což může být vítané. Marně přemýšlím, jestli jsem se někdy dostala do podobné situace. Kolik turistů mě omylem vyfotilo a přivezlo si moji podobiznu na paměťové kartě nebo filmu s sebou domů? A kolik z nich zatleskalo radostí, jak báječně se hodím do kompozice?

Tyhle úvahy ale nechám stranou a popíšu vám jednu obvyklou ranní cestu zapadlými ulicemi, jimiž obvykle prochází jen pár místních. Město se probouzí pomalu.

Představte si, že cestou zahlédnete černé dámské polobotky ležící na parapetu. Někdo se jich zbavil a rozhodl se nabídnout je kolemjdoucím. To bude dobrá fotka na Instagram, říkáte si a už vytahujete mobil, když se zpoza rohu vynoří žena, na chvilku se zastaví u okna, bleskurychle boty popadne a svižným krokem pokračuje dál. Nezbývá než strčit mobil zpět do kabelky a pokračovat do práce.

Někdy je třeba fotit rychle.

1 Comment

Asi ten nejlepší prodloužený víkend jsem strávila v Berlíně. A navíc úplně sama

11/20/2015

Vzpomínám na léto, kdy jsme se s mámou vydaly k moři. Byl právě začátek dobrodružných 90. let a my jezdily na sever Itálie, kde jsme žasly nad tím, že jediné kafe není turek nebo instantní a přicházely na chuť boloňským špagetám. Ve stejném turnusu zájezdu s námi jela i mladá žena a uprostřed všech těch veselících se rodin a zamilovaných párů byla úplně sama. Pamatuji si, jak ji tehdy máma obdivovala, protože jet samotná na dovolenou, to chce odvahu.

Utekla řada let a já jsem se na podobnou dovolenou nevydala. Vždycky se našel někdo, kdo se ke mně přidal. Až do letošního léta, kdy padlo spontánní rozhodnutí vydat se na prodloužený víkend do Berlína. O samotě. Protože jsem potřebovala pauzu a žádný reálný prázdninový plán se přede mnou nerýsoval.

Berlin-Alexanderplatz

Vystačíš si s obrázky

Plánování zabralo několik desítek minut klikání na internetu, domlouvání se s kolegou a taky jednu schůzku s kamarádkou. „Přinesla jsem ti průvodce,“ podávala mi V. s úsměvem úzkou brožuru. Že je celá německy a já jsem toho od střední školy hodně zapomněla? „Nevadí. Vystačíš si s obrázky,“ nenechala se rozhodit.

Vybavená průvodcem a seznamem míst, která chci vidět, jsem odjela do Berlína ranním vlakem a všechny starosti jsem se snažila hodit za hlavu. To se mi nakonec podařilo, protože samota, která se na první pohled může jevit jako poměrně depresivní záležitost, je očišťující.

Když stehna pálí a nohy bolí…

Během objevování hlavních berlínských taháků jsem nesčetněkrát slyšela slavný výrok Ronalda Reagana If you seek liberalization, come here to this gate. Mr. Gorbachev, open this gate. Mr. Gorbachev, tear down this wall! a opakovaně zhlédla záznamy z pádu Berlínské zdi. Pořád dokola. A stejně se mě to pokaždé vždy dotklo, protože co se podobá víc napínavému hollywoodskému dramatu se happyendem než spojení jednoho roky rozděleného národa?

„Vy se ani nezadýcháte,“ podivoval se v neděli ráno odvážný turista, který ve stejný čas zdolával schody vedoucí na vrchol berlínského vítězného sloupu. Měl pravdu, zadýchaná jsem nebyla, ale stehna mě nesnesitelně pálila a asi v polovině výstupu jsem zapochybovala, že vůbec dojdu nahoru. Jen jsem zatnula zuby a šlapala dál. Přece se nepřipravím o tu chvíli mezinárodního obdivu, honilo se mi hlavou.

Jako osamocená cestovatelka jsem si už doma naplánovala program. Večer jsem pak uléhala s uchozenýma nohama a říkala si, jestli jsem se radši neměla vydat k moři.

Berlínská zeď

Shrňme to! Proč je podle mě dobrý nápad vydat se na dovolenou o samotě?

  1. Nemusíte se nikomu přizpůsobovat. To znamená, že můžete jíst čokoládu v posteli, denně svačit currywurst nebo jinou dietní šílenost a jít právě tam, kam se vám zachce.
  2. Protože samota vede člověka k samostatnosti. A ta se vždycky hodí.
  3. Když vám právě chybí společnost, můžete se začít seznamovat, ať už s místními nebo jinými turisty.
  4. Promyslíte vše, co vás doma tížilo, protože na novém místě odpadají tlaky okolí.
  5. Máte čas na focení, běhání, čtení před spaním, fénování vlasů, pojídání masa, objevování světa… Nebo na něco úplně jiného.
No Comments