Made in Turkey. Neplánovaný výlet do Istanbulu nejen s vodní dýmkou

29. 3. 2017

Oblíbila jsem si rychlé nápady, neplánované dovolené nebo alespoň prodloužené víkendy. Jeden spontánní výlet jsme podnikli začátkem března, kdy jsme vyrazili do Istanbulu, města s více než 14 miliony obyvatel.

Tohle obrovské číslo se projevuje všude – množstvím lidí na chodnících, spoustou aut a autobusů v ulicích, ale také rozvojem města. Cestou z letiště Sabihy Gökçen, mimochodem pojmenovaného podle první vojenské pilotky historie, uvidíte spoustu rozestavěných obytných budov a mrakodrapů, budoucích kanceláří.

Když přiletíte do Asie, abyste se vydali do Evropy

Za autobusovou dopravu z letiště, která vás může hodně zdržet, jsem byla vděčná, protože do asijské části Istanbulu, kde se staví nejvíc, jsme se během výletu už nedostali. Zato jsme prošli historickou část města na evropském kontinentu.

Na cestu jsem si kromě nějakého toho oblečení a kosmetických miniatur přibalila už tradičně Ricoh 500G, Ilford Pan 400 a Fuji Superia 200. Jak se ukázalo, vyšší ISO nebylo třeba. Stačí zaletět o trochu jižněji a slunce svítí i na přelomu zimy a jara mnohem silněji než v Česku.

A protože ještě nezačala hlavní turistická sezona, čas jsme trávili užitečněji než postáváním ve frontách. Během jednoho dne jsme stihli navštívili mešitu sultána Ahmeda (Modrou mešitu), palác Topkapı s úchvatným výhledem a prohlédli si kdysi řecký kostel Hagia Sophia, který byl přestavěn na mešitu a později se z něj stalo muzeum.

Odpoledne jsme se prošli okolo Grand Bazaaru, který ovšem bývá k mé lítosti v neděli zavřený, ale prohlédli jsme si přilehlé ulice a došli k bazaru s kořením, kde se prodávající předbíhají v nabídce pro nás exotických chutí. Turecké sladkosti známe i v Česku, patří mezi ně baklava nebo pečivo baklavě velmi podobné a pak také turkish delights, turecké pochoutky, které český turecký med připomínají maximálně svým tvarem.

Introvert mezi lidmi

Jako člověk vážící si dostatečného osobního prostoru bych v Istanbulu nepochodila, lidé jsou tu všude, jsou různí a je jich spousta, ale jsou slušní a samotné město vyniká orientální vintage atmosférou. Vidíte tu spoustu kdysi honosných domů, zatímco v jiné části města se ambiciozně staví. Na každém rohu připravují kebab nebo cosi, co bych označila za tureckou pizzu. Na falafel jsme zašli do Falafel House, kde nabízí i skvělý humus a nepřekonatelné tabouleh.

Chutnal mi hodně silný turecký čaj, který se téměř zasekává v krku. Jedno balení jsem si koupila domů, ale až následně zjistila, že pro jeho přípravu potřebuji speciální konvice. Improvizaci v podobě dvou hrnců jsem zatím nevyzkoušela.

A samozřejmě jsme museli zajít na vodní dýmku, která se nedá srovnat se službou, kterou nabízejí čajovny v Česku. V istanbulských kavárnách a barech totiž mívají zaměstnance přímo vyhrazeného na přípravu dýmky a péči o uhlíky. Stačí kouřit a tato osoba vám pravidelně přináší nové uhlíky a odnáší ohořelé doutnající zbytky, aby prach nepadal do tabáku.

Made in Turkey

Poměrně zarážející bylo vidět žebrající děti, někdy oblečené v hadrech a často špinavé nebo usínající na schodech do metra. Mnohé z nich jsou zřejmě uprchlíci, syrské děti, kterým sice turecká vláda umožnila vzdělávání v arabštině, ale samotná školní docházka vyžaduje zázemí, které těmto dětem chybí. Proto se často stávají levnou pracovní silou textilního průmyslu.

Comments are closed.