Ztracená propiska

„Proč to nevyhodíš? Podívej se, kolik s tím máš práce,“ divila se mi kolegyně, zatímco jsem domlouvala poslední detaily schůzky se zájemkyní o lesk na rty, který jsem dostala a nakonec nikdy nepoužila.

Podobné věci během nepravidelných úklidů nemilosrdně vyhazuji do koše. A nebo visí ve vzduchu ještě jedna varianta, kterou jsem využívám v případě oblečení, totiž vystavení na on-line tržišti Vinted.

Jak se však ukázalo, inzerovat na Vinted znamená tiché přiznání, že se mi daná věc nehodí a že bych ji nejradši vyhodila. Jenže málokdo odolá vidině výdělku, respektive náhrady části ztráty, a tak se vesele obchoduje s potenciálním odpadem. Ano, můžete na Vinted sehnat skvělé oblečení za hubičku, ale můj případ to není.

Tentokrát jsem vyzkoušela něco nového.

Když je vám líto to vyhodit

Zjistila jsem, že mi v domácnosti přebývá spousta věcí, kterých bych se ráda zbavila. Současně jsem však nechtěla vytvářet další odpad. Neměla jsem to srdce vyhodit květiny, jednou použitý lak na nehty nebo komodu, s níž jsem strávila dlouhé roky. V tu nejvhodnější chvíli jsem objevila web VšezaOdvoz.cz, kde se můžete zaregistrovat a nabízet přebytky nebo naopak najít vytouženou věc, kterou v současné době nechcete kupovat a nebo si ji nemůžete dovolit.

Nakonec jsem udala vše, co jsem nabídla k darování. Několik minut po zveřejnění fotek se mi sešlo tolik nabídek, že jsem na ně nestačila odpovídat. Věci jsem obvykle předala těm nejrychlejším zájemcům, i když se sem tam objevily snahy o zvrácení výsledku. Za jedny omalovánky mi byla slibována čokoláda i okamžitý odvoz do hodiny. Někdy se navíc objevily hry na city („Jsem invalidní důchodkyně a právě tohle by mi dost pomohlo“), ale odolala jsem.

Měli jste někdy doma tisícovku nepotřebných předmětů?

Několik kosmetických drobností jsem nabídla zdarma také na Vinted, ale na tomhle webu jsou uživatelé zvyklí na obchodování. Pokud se potřebujete něčeho použitelného zbavit, je VšezaOdvoz.cz trefou do černého.

Zatím jsem darovala celkem 9 věcí, přičemž v žebříčku VšezaOdvoz.cz vede uživatelka, která zatím darovala 1 348 předmětů a 18 jich získala. Marně přemýšlím, jestli jsem kdy měla tolik přebytečných věcí. Asi ne. A doufám, že se bez nich obejdu.

Fotograf je pro mě člověk, který je víc než pouhý zachycovač reality. Myslím, že by měl ukazovat realitu svýma očima, uplatňovat v ní svou osobnost.

Těžko říct, jestli by se do téhle mojí škatulky vešel Bill Cunningham, legenda, která pro The New Work Times fotila módu téměř 40 let – někdy na přehlídkových molech, ale hlavně v ulicích. Před několika dny ve věku 87 let tento fotograf zemřel, a tak jsem si znovu připomněla povedený dokumentární snímek Bill Cunningham New York z roku 2010.

Bill Cunningham jezdil na kole ulicemi New Yorku a fotil lidi, kteří ho zaujali módním výrazem. Vyhledával především osobnosti vystupující z řady. Život tohoto fotografa ale také trochu vystupuje.

Za celý svůj život prý neprožil jediný románek nebo velkou lásku. Jeho životem bylo focení a na nic jiného neměl čas, jak tvrdil. Bydlel v malém pokoji ve známé Carnegie Hall (!), který spíš připomínal pracovnu či archiv negativů.

Fuji to jistí

A když jsme u negativů… Je třeba připomenout, že stále fotil na kinofilm od Fuji (čehož si můžete všimnout ve zmíněném dokumentu). Jeho život byl tak v kontrastu s módními výstřelky, které zachycoval.

„Ulice ke mně mluví,“ tvrdil a zároveň dodával, že fotit se má nenápadně, téměř neviditelně, aby výsledné fotografie působily co nejpřirozeněji.

Později začal přispívat také na web The New York Times krátkými podcasty. Byl tedy fotograf, dokumentarista nebo spíš módní komentátor? Na Billa Cunninghama jsou všechny snahy o škatulkování krátké.

Nějaké to oblečení z H&M bych ve skříni určitě našla, přiznávám. Visí mi tam určitě jedno lehké sako, a tak rozhodně nejsem dokonalý příklad „sustainable“ ženy nakupující jen u lokálních výrobců nebo v sekáčích. Od jisté doby se ale snažím některým věcem vyhýbat, třeba chození po obchodech a nakupování stále stejných věcí dokola, byť se většinou během jedné dvou sezonách rozpadnou (a tak pokrčím rameny a jdu pro další?).

I tak mě „zvedla ze židle“ kampaň World Recycle Week, kterou H&M, původem švédský oděvní řetězec, zahájí 18. dubna. Během jediného týdne plánuje od spotřebitelů sesbírat 1000 tun oděvů a jiných textilií, které hodlá recyklovat. Společnost tak přitáhne do obchodů spousty lidí. Co je ekologického na přinesení nechtěného oblečení a nákupu dalšího?

V týdnu od 18. do 24. dubna se navíc koná už pravidelná akce Fashion Revolution, do které se může zapojit kdokoliv, kdo má ve skříni oblečení z řetězce a odsuzuje práci v otrockých podmínkách či neekologickou produkci. Stačí vybraný kus oblečení vzít, ukázat cedulku s označením, kde bylo dané oblečení vyrobeno, a zeptat se jednoduše výrobce: Who made my clothes?

Datum akce odkazuje 24. duben 2013, kdy se v bangladéšské Dháce zřítil komplex Rana Plaza, v němž se šilo oblečení například pro Benetton, Bonmarché, Accessorize, Mango, Primark a mnohé další. Během neštěstí zahynulo 1134 lidí a přes 2500 lidí bylo zraněno.

Zástupci H&M sice tvrdí, že načasování jejich kampaně je náhodné, ale věřte jim…

Pěkný článek na toto téma napsala Lucy Siegle pro Guardian: Am I a fool to expect more than corporate greenwashing?