Ztracená propiska

Fotograf je pro mě člověk, který je víc než pouhý zachycovač reality. Myslím, že by měl ukazovat realitu svýma očima, uplatňovat v ní svou osobnost.

Těžko říct, jestli by se do téhle mojí škatulky vešel Bill Cunningham, legenda, která pro The New Work Times fotila módu téměř 40 let – někdy na přehlídkových molech, ale hlavně v ulicích. Před několika dny ve věku 87 let tento fotograf zemřel, a tak jsem si znovu připomněla povedený dokumentární snímek Bill Cunningham New York z roku 2010.

Bill Cunningham jezdil na kole ulicemi New Yorku a fotil lidi, kteří ho zaujali módním výrazem. Vyhledával především osobnosti vystupující z řady. Život tohoto fotografa ale také trochu vystupuje.

Za celý svůj život prý neprožil jediný románek nebo velkou lásku. Jeho životem bylo focení a na nic jiného neměl čas, jak tvrdil. Bydlel v malém pokoji ve známé Carnegie Hall (!), který spíš připomínal pracovnu či archiv negativů.

Fuji to jistí

A když jsme u negativů… Je třeba připomenout, že stále fotil na kinofilm od Fuji (čehož si můžete všimnout ve zmíněném dokumentu). Jeho život byl tak v kontrastu s módními výstřelky, které zachycoval.

„Ulice ke mně mluví,“ tvrdil a zároveň dodával, že fotit se má nenápadně, téměř neviditelně, aby výsledné fotografie působily co nejpřirozeněji.

Později začal přispívat také na web The New York Times krátkými podcasty. Byl tedy fotograf, dokumentarista nebo spíš módní komentátor? Na Billa Cunninghama jsou všechny snahy o škatulkování krátké.

Nějaké to oblečení z H&M bych ve skříni určitě našla, přiznávám. Visí mi tam určitě jedno lehké sako, a tak rozhodně nejsem dokonalý příklad „sustainable“ ženy nakupující jen u lokálních výrobců nebo v sekáčích. Od jisté doby se ale snažím některým věcem vyhýbat, třeba chození po obchodech a nakupování stále stejných věcí dokola, byť se většinou během jedné dvou sezonách rozpadnou (a tak pokrčím rameny a jdu pro další?).

I tak mě „zvedla ze židle“ kampaň World Recycle Week, kterou H&M, původem švédský oděvní řetězec, zahájí 18. dubna. Během jediného týdne plánuje od spotřebitelů sesbírat 1000 tun oděvů a jiných textilií, které hodlá recyklovat. Společnost tak přitáhne do obchodů spousty lidí. Co je ekologického na přinesení nechtěného oblečení a nákupu dalšího?

V týdnu od 18. do 24. dubna se navíc koná už pravidelná akce Fashion Revolution, do které se může zapojit kdokoliv, kdo má ve skříni oblečení z řetězce a odsuzuje práci v otrockých podmínkách či neekologickou produkci. Stačí vybraný kus oblečení vzít, ukázat cedulku s označením, kde bylo dané oblečení vyrobeno, a zeptat se jednoduše výrobce: Who made my clothes?

Datum akce odkazuje 24. duben 2013, kdy se v bangladéšské Dháce zřítil komplex Rana Plaza, v němž se šilo oblečení například pro Benetton, Bonmarché, Accessorize, Mango, Primark a mnohé další. Během neštěstí zahynulo 1134 lidí a přes 2500 lidí bylo zraněno.

Zástupci H&M sice tvrdí, že načasování jejich kampaně je náhodné, ale věřte jim…

Pěkný článek na toto téma napsala Lucy Siegle pro Guardian: Am I a fool to expect more than corporate greenwashing?

„Mít tak tramvajenku zdarma!“ zasnila jsem se nereálně. „Jenže nějak se to musí zaplatit,“ narážel můj společník na fakt, že cenu jízdného bych zaplatila jinak, třeba ve vyšších daních. Na podobném principu nefungují jen veřejné finance a služby, ale také průmysl. I ten oděvní. Proto se tvůrci filmu The True Cost trefně ptají: „Kdo zaplatí cenu tvého oblečení?“

„Včera jsem se naštvala v práci, a tak jsem během pauzy šla nakupovat. Utratila jsem čtyři stovky,“ popisovala mi nedávno kamarádka napůl nadšeně a napůl rozladěně z neplánované útraty.

Nakupovat oblečení nechodíme jen v případě nutnosti, ale také pod vlivem nálad. Jsme přesvědčeni, že nás nové oblečení učiní třeba jen o trochu šťastnějšími. „Může za to reklama?“ ptá se režisér dokumentu The True Cost Andrew Morgan. Nutno dodat, že propagaci považuje spíš za propagandu.

A navíc uvádí zajímavá data:

• Průměrný Američan ročně vyhodí přes 32 kil textilu.
• Více než 90 % bavlny je GMO. Producenti bavlny jsou zodpovědní za 18 % celosvětového používání pesticidů a 25 % celkové spotřeby insekticidů.
• Oděvní průmysl je druhým největším znečišťovatelem na světě (první příčku obsazuje průmysl ropný).

Ne všechny filmy o módě musejí být nutně pěkné, ukazuje se. Snímek The True Cost jsem poprvé viděla na vůbec prvním Sustainable Fashion Day v Česku a poměrně mě ovlivnil. Často sice tušíme, že většinu námi nošeného oblečení vyrábějí kdesi v neodpovídajících pracovních podmínkách (vzpomeňme třeba na Rana Plaza) špatně placení zaměstnanci, ale tento fakt nakonec při nákupech nezohledňujeme.

Dokumentární snímek The True Cost nenabízí žádné řešení, zdůrazňuje však možnost volby, protože výrobky mladých designérů nebo oblečení z druhé ruky, to nejsou batikované hadříky pro novodobé hippies.