Ukaž, co děláš!

06/15/2017

Někdy na střední škole jsem procházela obdobím čtení motivačních knih (nejspíš mi chyběla motivace učit se zpaměti životopisy autorů a ekonomické poučky), kdy jsem hltala knihy radící jak se proslavit, zbohatnout, dosáhnout dalších svých snů. Podobné čtenářské vášně se mi už dávno vyhýbají, ale přesto se mi letos dostala do ruky jedna motivační od Austina Kleona s názvem Show Your Work!, v níž autor čtenářům vysvětluje, jak se prezentovat, když jste introverti, neradi se chlubíte a případně si ani nejste jisti, zda dosáhnete nějakého prezentovatelného výsledku.

Podle autora stejně výsledek nikoho příliš nezajímá, do popředí proto staví proces tvorby. Je jedno, jestli právě pečete kachnu na nedělní oběd, skládáte symfonii nebo píšete pohádky pro děti, důležité je podle Austina Kleona ukázat něco málo z procesu, který se učíte, poodhalit maličkosti, každý den vysvětlit, čím se právě zabýváte.

A na to rozhodně nemusíte být géniové, upozorňuje autor v první radě. Svou knihu totiž rozdělil do 10 kapitol, rad, které vám pomůžou pochopit, že prezentovat se lze i bez toho, abyste se cítili jako samožerové, když použiji oblíbené slovo jedné mé bývalé kolegyně.

Konkrétní kroky vám Austin Kleon sice poradit nemůže, ale jeho kniha je napsaná spontánně, čte se lehce a může fungovat jako skvělý katalyzátor ve chvílích, kdy se vám nic nechce.

Stejný autor napsal zřejmě ještě populárnější knihu Steal Like an Artist: 10 Things Nobody Told You About Being Creative. Tu jsem si nakonec jen tak mimochodem také přečetla, neodolala jsem totiž bezkonkurenční slevě na elektronickou knihu na Amazonu ;)

No Comments

Born to Run. Tahle kniha není o běhání a nemá ani happy end

05/31/2017

Kniha Born to Run mate názvem. Christopher McDougall, autor stejnojmenné novely, přidal ještě dovětek A Hidden Tribe, Superathletes, and the Greatest Race the World Has Never Seen. Tu jsem ale nečetla. Tentokrát jsem odsunula stranou své teoretické zkušenosti s běháním a pustila se do jiného bestselleru.

Název Born to Run nese legendární píseň Bruce Springsteena a také jeho autobiografie, která koncem roku 2016 trhala prodejní rekordy na Amazonu. Známý hudebník si dával načas, své vzpomínky prý sepisoval více než sedm let.

Hudba Bruce Springsteena dřív spíš jen proplouvala okolo mě, jedním uchem tam, druhým ven. Pak jsem se zaposlouchala do textů a ocenila, jak skvělé jsou. Nečekala jsem, že poetiku písňových textů najdu i v knize dlouhé více než 500 stránek. Ale našla, každá kapitola by se dala zhudebnit. Bruce Springsteen umí psát hravě a v některých momentech zřejmě i velmi upřímně.

I was a child of Vietnam-era America

Nedejte se mýlit, nejde o soupis celého života Bruce Springsteena, ale spíš o literární ztvárnění několika důležitých etap, vybraných vzpomínek. Překvapí dětství, kdy Bruce vzpomíná, jak se v zimě budil s párou u pusy, protože rodina neměla dost peněz na topení ve všech pokojích.

I was a child of Vietnam-era America, of the Kennedy, King and Malcolm X assassinations. The country no longer felt like the innocent place it was said to be in the Eisenhower fifties, začíná Bruce Springsteen své vyprávění, které se tak  nejspíš stává výpovědí jedné generace.

Zjednodušeně by se dalo říct, že Bruce neměl co ztratit, jezdil po Spojených státech se svou kapelou, koncertoval a nahrával. V úplných začátcích ho podpořila především matka. Naopak s otcem měl Bruce spíš chladný vztah.

Komplikované okamžiky s otcem popisuje hudebník velmi diskrétně, za což si vysloužil od některých čtenářů vyčítavé kritiky. O to silnějším dojmem působí kapitola, v níž popisuje jeho úmrtí, které vnímal prostřednictvím svých dětí.

We’re runners

V několika kapitolách Bruce překvapivě otevřeně lící svůj boj s depresemi, jejich projevy, spolupráci s lékaři i účinky antidepresiv, která dlouhodobě užívá. Deprese jsou důvodem pro jeho čtyřhodinové koncerty, které je ve svých 67 letech (nikdo by mu je nehádal) schopen odehrát. Nejdelší koncert odehrál podle Wikipedie ve Filadelfii v roce 2016, trval 4 hodiny a 4 minuty.

We’re travelers, “runners,” not “stayers.” But each man or woman runs or stays in their own way, domnívá se. Během koncertování jeho deprese pominou, a tak, jak se v závěru ukazuje, jsou koncerty nutností, životní potřebou. Bruce Springsteen byl zrozen k pohybu.

No Comments

Alone in Berlin na filmovém plátně. Zas jsem se nechala nachytat knižní předlohou…

04/9/2017

Pamatuji si na své první zklamání z filmového zpracování knižní předlohy. Byla jsem ještě dítě a oblíbila si převyprávění slavného Robinsona Crusoa od Josefa Plevy. Pak jsem ale viděla v televizi filmovou verzi, která se mi oproti fantaziím zdála nudná. Tolikrát jsem si v duchu představovala opuštěný ostrov a hlavní hrdiny, že film u mě neměl šanci.

Stejný osud postihl snímek Alone in Berlin natočený podle stejnojmenné předlohy Hanse Fallady, kterou jsem četla v létě 2016. Moment, kdy hlavní hrdina bojující proti nacistickému režimu pohlednicemi s texty vyzývající ke svobodě projevu, podlehne zvědavosti a nakonec prošvihne ten pravý čas ke skousnutí pilulky s jedem popsal Hans Fallada možná až příliš živě (a tvůrci filmu se s tím nedokázali popasovat).

V Alone in Berlin jsem tak objevila další výborně napsanou knihu zaznamenávající hrůzy druhé světové války. Samozřejmě, že se mi v minulosti dostala do rukou spousta románů zasazených do období druhé světové války, tento se však odehrává přímo v Berlíně, kde lidé žijí zdánlivě běžně a nemusejí denně bojovat o holý život. Za kulisami Berlína se ovšem odehrávají dramata, která často můžou končit smrtí, vraždou, sebevraždou, popravou nebo jen výhrůžkami koncentračním táborem.

Film, který byl představen na Berlinale 2016, zpočátku povedeně líčí děsivé události, ke kterým dojde v jednom berlínském činžáku. Pak se to ale zvrtne. Snaha o zkratkovitost, touha ukázat všechno ničí momenty, které si vybavuji z knižní podoby.

Snímek je navíc v angličtině, což působí zpátečnicky. Proč by film natočený v Berlíně ukazující život německého obyvatelstva, neměl být natočen v němčině? Zřejmě jde o cenu za koprodukci, na níž se podílela Velká Británie, Francie a Německo.

Potěšilo mě snad jen, že ve filmu hraje mimo jiné známý švédský herec Mikael Persbrandt. Potěšilo by mě to ještě víc, kdyby nehrál nácka :)

No Comments