Born to Run. Tahle kniha není o běhání a nemá ani happy end
Kniha Born to Run mate názvem. Christopher McDougall, autor stejnojmenné novely, přidal ještě dovětek A Hidden Tribe, Superathletes, and the Greatest Race the World Has Never Seen. Tu jsem ale nečetla. Tentokrát jsem odsunula stranou své teoretické zkušenosti s běháním a pustila se do jiného bestselleru.
Název Born to Run nese legendární píseň Bruce Springsteena a také jeho autobiografie, která koncem roku 2016 trhala prodejní rekordy na Amazonu. Známý hudebník si dával načas, své vzpomínky prý sepisoval více než sedm let.
Hudba Bruce Springsteena dřív spíš jen proplouvala okolo mě, jedním uchem tam, druhým ven. Pak jsem se zaposlouchala do textů a ocenila, jak skvělé jsou. Nečekala jsem, že poetiku písňových textů najdu i v knize dlouhé více než 500 stránek. Ale našla, každá kapitola by se dala zhudebnit. Bruce Springsteen umí psát hravě a v některých momentech zřejmě i velmi upřímně.
I was a child of Vietnam-era America
Nedejte se mýlit, nejde o soupis celého života Bruce Springsteena, ale spíš o literární ztvárnění několika důležitých etap, vybraných vzpomínek. Překvapí dětství, kdy Bruce vzpomíná, jak se v zimě budil s párou u pusy, protože rodina neměla dost peněz na topení ve všech pokojích.
I was a child of Vietnam-era America, of the Kennedy, King and Malcolm X assassinations. The country no longer felt like the innocent place it was said to be in the Eisenhower fifties, začíná Bruce Springsteen své vyprávění, které se tak nejspíš stává výpovědí jedné generace.
Zjednodušeně by se dalo říct, že Bruce neměl co ztratit, jezdil po Spojených státech se svou kapelou, koncertoval a nahrával. V úplných začátcích ho podpořila především matka. Naopak s otcem měl Bruce spíš chladný vztah.
Komplikované okamžiky s otcem popisuje hudebník velmi diskrétně, za což si vysloužil od některých čtenářů vyčítavé kritiky. O to silnějším dojmem působí kapitola, v níž popisuje jeho úmrtí, které vnímal prostřednictvím svých dětí.
We’re runners
V několika kapitolách Bruce překvapivě otevřeně lící svůj boj s depresemi, jejich projevy, spolupráci s lékaři i účinky antidepresiv, která dlouhodobě užívá. Deprese jsou důvodem pro jeho čtyřhodinové koncerty, které je ve svých 67 letech (nikdo by mu je nehádal) schopen odehrát. Nejdelší koncert odehrál podle Wikipedie ve Filadelfii v roce 2016, trval 4 hodiny a 4 minuty.
We’re travelers, “runners,” not “stayers.” But each man or woman runs or stays in their own way, domnívá se. Během koncertování jeho deprese pominou, a tak, jak se v závěru ukazuje, jsou koncerty nutností, životní potřebou. Bruce Springsteen byl zrozen k pohybu.