Z Olbramovic až do Prčice. A pak ještě dál

07/14/2020

Moje oblíbená studia jógy zůstala až do května zavřená, a tak jednou z mála jarních aktivit, jak si během a po období karantény protáhnout tělo, byla pěší chůze. Zatímco v Praze většina lidí vyrazila na Náplavku, kudy pravidelně projížděly policejní vozy, já jsem se víceméně pravidelně vydávala za hranice Prahy.

Nejednou jsem si musela přivstat, abychom ráno stihli třeba vlak do Benešova. Odtud jsme plánovali jet autobusem do Neveklova a následně dojít až do Prčice. Plány jsou spíš jen odhady, tvrdí moje učitelka jógy a já jí musela dát opakovaně za pravdu.

Osud a osoba odpovědná za aktualizaci jízdních řádů na IDOSu selhali. Na stanici se ukázalo, že nám autobus ujel. A kdybychom ho stihli, stejně by nám byl k ničemu. Toho dne totiž do Neveklova nezajížděl. A tak jsme se vrátili na nádraží a následujícím osobákem se vydali do Olbramovic.

Karanténa mě připravila o svaly a asertivitu

V osobáku, kterým jsme se vezli asi 10 minut, nás ještě stačila doslova seřvat průvodčí, protože jsme se dovolili zeptat, zda si u ní můžeme koupit jízdenky. V pokladně nebo přes e-shop Českých drah bychom to přece měli levnější, to dá rozum. Jenže ne všichni se můžou chlubit neomezenými daty a dostatečnou časovou rezervou před příchodem na nástupiště. Komunikace s lidmi je dovednost, kterou je třeba trénovat. A během karantény se nenašly vhodné příležitosti k tréninku asertivního přístupu. Paní průvodčí trénovala naopak přespříliš.

Z Olbramovic jsme se vydali poměrně klidnou chůzí směrem do Prčice. Už v polovině cesty jsem cítila stehenní svaly a konečně jsem pochopila, co znamená mít oslabené hamstringy.

Krajina na jih od Prahy mi to však vynahrazovala. Mám ráda malé kopce a mezi nimi ještě menší vesnice, krátké lesy a sem tam zelenající se louky nebo pole. Zřejmě i proto, že mi tato krajina připomíná léta strávená na chalupě u Tábora. Jen škoda, že tráva nepůsobila jarně šťavnatě. Sucho, které prý v novodobé historii Česko ještě nepostihlo, bylo znát na každém kroku, prach neustále poletoval okolo cest.

Nikde nikdo

Během cesty jsme nepotkali snad jediného pochodníka nebo cyklistu, a to ani na turistických stezkách, kterých jsme se drželi. Sem tam jsme zahlédli místní na polích nebo zahrádkách. Příroda za městem je úplně jiná než přeplněné pražské parky, kde to v posledních měsících bylo spíš jako na Václaváku. Jediná, koho jsem za celý den mohla pozdravit, byla tahle koza.

Do Prčice jsme došli upocení a na náměstí jsme vypili každý pivo v plechovce, které jsme si koupili cestou u místního vietnamského obchodníka. Měl kupodivu otevřeno. Otevřená byla i legendární hospoda U Škrpálu, kde vydávali jídlo z okýnka.

Legendární pochod z Prahy do Prčice byl letos zrušen a já jsem se na cestu vydala hlavně proto, abych dostála už každoročnímu zvyku. Trasu doporučuji jen s výhradami, neboť sami organizátoři později prosili aby se lidé do Prčice nevydávali. Nejspíš toto vyjádření vydali spíš z preventivních důvodů, protože na cestě do Prčice i v samotné obci by člověk o pochodníka nezavadil.

No Comments

Praha–Prčice počtvrté. Proč jsem nestihla svatbu Harryho a Meghan?

05/30/2018

Třetí květnovou sobotu se ženil princ Harry s americkou herečkou Meghan Markle. Vybrali si nevděčný termín. Ve stejný den se totiž konal každoroční pochod Praha–Prčice, kterého jsem se rozhodla i počtvrté zúčastnit. Letos se v den pochodu nehrál žádný hokejový zápas, počasí vyšlo na první pohled nad očekávání dobře, a tak se do Prčice vydal rekordní počet lidí. Podobnou účast napočítali pořadatelé naposledy v roce 1983.

Dokulhat se do cíle

V půl osmé ráno jsme vyráželi z ospalého Benešova přes zámeckou zahradu a už tam se mi nešlo nejlépe. Řekla jsem si tedy, že to přece rozchodím. A tak vás letos nečekají řádky o správné výživě a pitném režimu, ale spíš o jedné velké bolesti při chůzi v parném počasí, které změnilo tuhle dlouhou procházku v potní lázeň.

Vybavuji si, že někde v první polovině pochodu jsme potkali kluka. Šel sám a v ruce držel bundu, která se pohupovala do taktu jeho kroků. O několik hodin později, téměř v samotném závěru jsem toho kluka viděla znovu. Houpání bundy se zpomalilo a kluk kulhal. Podobně jako já.

Asi v polovině trati totiž přišlo strmé klesání a v tu chvíli mě rozbolelo koleno. To přece rozchodím, řekla jsem si znovu a pokračovala v chůzi. Jenže postupně mi začaly překážet nejen kopce, ale i nerovný terén. Každé zatížení znamenalo další a další bodání v namoženém koleni.

Do Prčice! Z Benešova

Nakonec jsem ale přece jen došla do cíle. Pořadatelé letos nezvolili botičku v barvách trikolóry, jak jsem původně doufala a tipovala, ale prozaicky hnědou. Nakonec se alespoň můžu vítězoslavně bušit do prsou, že jsem byla mezi 282 pochodníky, kteří se vydali do Prčice z Benešova.

Výhled na pole a les

Pokud tudy plánujete vyrazit, věřte, že trasa je to nudná a poměrně nenáročná. Překvapilo mě, že vede často po asfaltkách a místních komunikacích, což z ní dělá ideální trasu pro lehké běžecké boty. Kopce nás také příliš nezdržovaly, v paměti si vybavím jen dvě táhlá stoupání úbočím a jedno prudké klesání.

Poslední etapa je pak částečně shodná s mojí oblíbenou trasou z Kosovy Hory.

Sejdeme se na ortopedii

V pondělí mě koleno pořád bolelo, a tak jsem zamířila k prvnímu ortopedovi, kterého jsem našla na internetu. České zdravotnictví umí vždycky překvapit. Byť jde o placenou službu, čas od času narazím na nepříjemnou sestru, která bez předešlého telefonického objednání odmítá komunikovat.

Vy jste šla o víkendu 44 kilometrů? Tak to se nedivte, že vás bolí koleno, dozvěděla jsem se od doktora poté, co mě preventivně poslal na rentgen. Nevím, jestli se se mnou pokoušel špásovat, nebo to myslel vážně, ale možná mě jen nechtěl strašit. Přesto všechno jsem mu vděčná. Nepředepisoval mi drahé masti a nenabízel zázračné injekce. Takže za rok v Prčici na viděnou!

No Comments

Do Prčice! O 14 dní později

07/7/2017

Minulý rok jsem se vydali na pochod do Prčice z Týnce nad Sázavou. Trasa Zdeňka Hájka, jak je cesta nazvaná, měří 42 kilometrů a vede překvapivě strmými úseky. Občas narazíte i na prudká klesání, což na pohodě pochodníka nepřidá. Pro velký úspěch jsme si jednoho slunného víkendového dne poslední část zopakovali, tedy etapu z Kosovy Hory do Prčice o příjemné vycházkové délce 14 kilometrů.

Některé kopce jsem už ale vytěsnila z paměti, a tak jsem byla překvapená, s čím vším se musíme potýkat. Bylo asi 14 dní po oficiálním termínu oblíbeného pochodu, což s sebou neslo řadu výhod. Třeba občas pozapomenuté značení P-P nebo stále ještě vysekané cesty v polích.

Cestou jsme potkali asi dva lidi, zřejmě místní, což byla oproti třeba letošnímu pochodu příjemná změna. Jinak nikde nikdo, všude ticho, jen cvrkot cvrčků a bečení ovcí.

Byli byste překvapeni, jak i několik dní dělá s přírodou divy. Hned na startu v Kosově Hoře mi bylo jasné, že za podobného počasí by se nejdelší 70kilometrová trasa změnila v potní lázeň, a tak jsem pochopila, proč se start koná v době ještě nestálého jarního počasí. Kromě přírody se odehrávají divy i na polích, řepka odkvetla, a tak jsem konečně zahlédla růst i jiné zemědělské plodiny.

Jak jsem si nevšimla křížové cesty

Během samotného pochodu člověk často nemá čas ani sílu na rozhlížení se po okolí nebo focení, proto jsem teď dostala šanci si tohle všechno vynahradit. S překvapením jsem zjistila, že trasa z Kosovy Hory vede částečně po křížové cestě. I na působivou cestu okolo křížů jsem po roce zapomněla. Naučná stezka spojuje Jesenici s vrchem Kalvárie a seznamuje s historií kostela v obci a farářem, jenž tu působil. Okolní příroda je kopcovitá, ale malebná, a tak stojí za návštěvu.

Liduprázdná Prčice a legendární hospoda U Škrpálu

Příchod do Prčice byl zvláštní. Kromě nás dorazili na náměstí ve stejnou dobu ještě cyklisté a pár dalších bloudících turistů, takže tu bylo celkem živo, i když do doby konání prčického pochodu to mělo skutečně daleko. Náměstí, které bývá zastavěno stánky s občerstvením a výdejnou plastových botiček a Horalek, bylo tentokrát prázdné.

Konečně došlo také na návštěvu místní hospody s příhodným názvem U Škrpálu, která splní vše, co od podobné hospody čekáte. Na čepu to mají kromě piva i malinovku a v jídelním lístku smažák nebo smažený hermelín s hranolkama, jídlo, které vás nezklame. Roky jsem ho nejedla, tak jsem se k němu výjimečně vrátila.

Ze samotné Prčice nejede během víkendu použitelný autobus, a tak se musíte vydat na vlak do nedalekých Heřmaniček (buď po silnici, nebo po turistické trase, která je sice delší, ale vede voňavým lesem).

No Comments