42 kilometrů není žádná procházka. Ale když to jednou ujdete…

05/25/2016

Pravidelní čtenáři už tuší a ti náhodní se to dozví: třetí květnovou sobotu jsem se historicky podruhé vydala na trať 51. ročníku pochodu Praha–Prčice.

Tentokrát padla volba na část sedmdesátkové trasy Karla Kulleho, na etapu z Týnce nad Sázavou o délce 42 kilometrů. A protože jsem minulý rok došla třicítku do Prčice relativně plná sil, říkala jsem si, že letos si nějaký ten kilometr přidám.

Optimisticky jsem si v sobotu ráno přihodila do batohu foťák a vydala se na nádraží. Nakonec jsem vyfotila jen jedno řepkové pole. Focení šlo stranou, důležitější bylo dojít.

Když přijde největší krize…

První fáze byla poměrně snadná se spoustou silnic, ale možná jsme jen byli plní energie, a tak jsme poměrně hravě zvládli jedno trochu nepříjemné stoupání. Cesta ke druhému punktu v Kosově Hoře byla „jiné kafe“. Do třetí třetiny jsem už bohužel vyrazila sama. Zvládla jsem poslední stoupání a pak zamířila do údolí.

Ke konci vedla trasa už jen po rovině, všude okolo příroda, modrá obloha, žádné fronty v lese jako na trase z Tábora… V tu chvíli přišla největší krize. Kdybych se zastavila, asi nedojdu. Radši jsem ani nepřemýšlela, jak daleko je Prčice a soustředila se na každý krok. Když jsem po téměř osmi a půl hodinách chůze prošla ulicí, otočila se vlevo a spatřila povědomé náměstí s poutí, málem jsem se rozplakala štěstím.

Příště vyrazím znovu

A protože jsem se loni podělila o nějaké ty věcné postřehy, zmíním i tentokrát to důležité.

  • Koupila jsem si nové boty. Devět let staré univerzální sportovní boty jsem vyhodila a koupila si běžecké (udržitelnou variantu jsem v tomto sortimentu bohužel nenašla). Sice nefixují kotník, ale jsou lehké, prodyšné a mají měkký došlap.
  • Houska na jednu ze svačin nebyla dobrou volbou. Pečivo se šunkou a lučinou může být celkem dobrota, ale za chůze nepříjemně tlačí v žaludku.

Plus to nejdůležitější: jednou vyzkoušíte a nemůžete si pomoct. I příští rok bych ráda ušla některou ze čtyřicet kilometrů dlouhých tratí. Sice jsem toho ke konci měla dost, ale za ten pocit vítězství a překonání sebe sama to stojí.

2 komentáře

50. ročník pochodu Praha–Prčice. A můj první start

05/17/2015

Ten nápad ke mně nepřišel z ničeho nic. Měla jsem okolo sebe pár vzorů a inspirací. A tak jsem podlehla vyprávění o skvělé atmosféře pochodu a vydala se na 30kilometrovou trasu z Tábora.

Jako začátečník jsem vždy automaticky protočila oči a žaludek se mi lehce svíral nejistotou při představě, že bych měla ujít trasu dlouhou 30 kilometrů, jenže jakmile se před námi objevila značka upozorňující, že jsme v Prčici, uvědomila jsem si, že bych hravě zvládla pochod klidně i o deset kilometrů delší. Typickou chybou začátečníka je strach, tvrdí můj kamarád o turistice. A další je naopak přeceňování sil, myslím si já.

Dilemata před startem

  • Mám staré sportovní boty. Nemám si koupit lepší? Nekoupila jsem si nové. Pár týdnů či dní před startem pochodu bych je stejně nestihla rozšlápnout. Nakonec jsem si z pochodu odnesla jen pár puchýřů, které sice bolí, ale podobný suvenýr si odnesli i moji turističtí přátelé, kteří si pochodovali v mnohem lepším obutí.
  • Nemám se namazat opalovacím krémem? Nenamazala jsem se a nakonec litovala. Celé odpoledne pochodu během prosluněného dne se musí nějak odrazit.
  • Ujdu to? M. tvrdí, že když už se rozhodnete pro trasu, ujdete to. Pokud se ovšem po dlouhých letech sedavého způsobu života rovnou nevydáte na sedmdesátikilometrovou trasu…
  • Není třeba předbíhat, protože pochod není závod? Nejlepší je jít svým tempem a je lepší předbíhat, než celou cestu jít příliš pomalu a pak se trápit, že vás už v polovině cesty bolí nohy.
  • Když se dostanete do krize, vyndejte svačinu. A jezte klidně za chůze, byť to prý není vůbec zdravé.

Následky třicetikilometrové trasy: dva bolestivé puchýře

Z cesty jsem si odnesla dva puchýře a také dobrý pocit z příchodu do Prčice a dobře prožitého dne s kamarády. Příště půjdu zas.

No Comments