Praha–Prčice potřetí: pochod přes sjezdovku na 43kilometrové trase z Tábora

21. 5. 2017

Potřetí jsem se vydala na jednu z tras legendárního pochodu Praha–Prčice. Už minulý rok jsem se rozhodla, že půjdu zas a pevně držela palce, aby vyšlo počasí, protože během letošního rozmarného jara šlo očekávat cokoliv. Nakonec bylo zamračeno, foukalo, ale nepršelo, což z nevypočitatelného května vytvořilo ideální podmínky pro delší pochod.

Všude lidi. Trasa z Tábora není pro samotáře

Vůbec poprvé jsem šla 30kilometrovou trasou z Tábora, letos jsem trasu ji navýšila na 43 kilometrů. Jde o cestu, která je zčásti společná se zmíněnou 30kilometrovou a také s 31kilometrovou trasou z Milevska. Bohužel. Mezi pochodníky kratších tras se kromě rodin s dětmi sem tam objevila i skupinka těch, kteří se už od začátku rozhodně nevyhýbali stánkům s občerstvením a hlavně s pivem (a podle toho se pak také chovali).

Trasa z Týnce nad Sázavou byla v tomto ohledu přátelštější, minulý rok jsme na ní nepotkali snad jediného opilce a obecně šlo o trasu samotářštější. Z Tábora se naopak vydává na pochod masa lidí, 30kilometrové trasy se podle všeho zúčastnilo 4725 pochodníků, zatímco té naší jen 99.

Budíček ve 4.40 se vyplatil

Pochod si žádá své oběti. Z Prahy jsme vyrazili vlakem krátce po 6. hodině (vstávala jsem ve 4.40) a z Tábora vyrazili v 7.36. Podle všeho se to vyplatilo. Jeli jsme poloprázdným vlakem a celé kupé jsme měli pro sebe, zatímco vlak jedoucí o pouhých 30 minut později byl podle jedné pochodnice naplněný k prasknutí.

Prvních 25 kilometrů jsme ušli za čtyři hodiny, což je výborný výkon, ale udržet rychlost se nám nepodařilo. Přišlo pár stoupání a zabahněných cest, následky nočních přívalových dešťů. Některé stezky bylo dokonce třeba obcházet. Ke konci pochodu jsem přestala vnímat. Boty jsem měla tak jako tak špinavé, nohy mokré, a tak jsem pokrčila rameny a vydala se přes louže přímo mazlavým bahnem.

Nemilé překvapení se objevilo na 38. kilometru trasy, tím byla sjezdovka, kterou jsme museli sejít. Na jejím vrcholu stála žena s foťákem, skákala a neustále pokřikovala: Jste skvělí! Vydržte! Nakonec se ukázalo, že nefandí nám, pochodníkům, ale několika lidem, kteří sjezdovku vybíhali.

Nepotěšila ani změna trasy u Prčice (zřejmě kvůli rekonstrukci jednoho z mostů v obci), pochod se kvůli ní prodloužil asi o dva kilometry.

Co jsem letos udělala jinak?

  • Šla jsem v běžeckých botách, které jsem si koupila minulý rok. A tentokrát jsem si neodnesla ani jeden puchýř. Zřejmě jsem nevědomky zvolila vhodnější ponožky. Na tom bude třeba zapracovat :)
  • Běžné jídlo jsem tentokrát vynechala, z loňského roku vím, že mi nedělá dobře. Vybavila jsem se tedy energetickou tyčinku Corny, raw ovocnými tyčinkami (ty mi ale přišly až příliš sladké a v závěru jsem na ně neměla chuť), flapjackem a sušeným masem jerky Jack Links, které si určitě přibalím i příště.
  • Pár dní před pochodem jsem koupila 100% kokosovou vodu z mladých zelených kokosů. Vždycky jsem si říkala, že jde o módní záležitost, ale pomohla obdivuhodně.

Příště z Benešova

I letos jsem v cíli zamáčkla slzu a byla trochu zklamaná, že mi botičku, trofej pro pochodníky, která byla letos růžová, nepředávají slavnostněji než ve stánku na náměstí. Horalka byla tradičně arašídová, a tak, protože jsem na arašídy alergická, jsem ji předala svému milému spolupochodníkovi.

Comments are closed.