50. ročník pochodu Praha–Prčice. A můj první start

17. 5. 2015

Ten nápad ke mně nepřišel z ničeho nic. Měla jsem okolo sebe pár vzorů a inspirací. A tak jsem podlehla vyprávění o skvělé atmosféře pochodu a vydala se na 30kilometrovou trasu z Tábora.

Jako začátečník jsem vždy automaticky protočila oči a žaludek se mi lehce svíral nejistotou při představě, že bych měla ujít trasu dlouhou 30 kilometrů, jenže jakmile se před námi objevila značka upozorňující, že jsme v Prčici, uvědomila jsem si, že bych hravě zvládla pochod klidně i o deset kilometrů delší. Typickou chybou začátečníka je strach, tvrdí můj kamarád o turistice. A další je naopak přeceňování sil, myslím si já.

Dilemata před startem

  • Mám staré sportovní boty. Nemám si koupit lepší? Nekoupila jsem si nové. Pár týdnů či dní před startem pochodu bych je stejně nestihla rozšlápnout. Nakonec jsem si z pochodu odnesla jen pár puchýřů, které sice bolí, ale podobný suvenýr si odnesli i moji turističtí přátelé, kteří si pochodovali v mnohem lepším obutí.
  • Nemám se namazat opalovacím krémem? Nenamazala jsem se a nakonec litovala. Celé odpoledne pochodu během prosluněného dne se musí nějak odrazit.
  • Ujdu to? M. tvrdí, že když už se rozhodnete pro trasu, ujdete to. Pokud se ovšem po dlouhých letech sedavého způsobu života rovnou nevydáte na sedmdesátikilometrovou trasu…
  • Není třeba předbíhat, protože pochod není závod? Nejlepší je jít svým tempem a je lepší předbíhat, než celou cestu jít příliš pomalu a pak se trápit, že vás už v polovině cesty bolí nohy.
  • Když se dostanete do krize, vyndejte svačinu. A jezte klidně za chůze, byť to prý není vůbec zdravé.

Následky třicetikilometrové trasy: dva bolestivé puchýře

Z cesty jsem si odnesla dva puchýře a také dobrý pocit z příchodu do Prčice a dobře prožitého dne s kamarády. Příště půjdu zas.

Comments are closed.