Jak jsem začala vyvolávat černobílé negativy
Chybami se člověk učí, říká se. Kuchaři zas rádi opakují, že když dva dělají totéž, není to totéž. A tak jídlo připravené podle stejného receptu obvykle chutná jinak. Podobné je to s vyvoláváním negativů, do kterého jsem se konečně pustila. Výsledky můžou být někde na stupnici mezi nebem a dudami.
Můj vůbec první výsledek byl příliš zrnitý, šedivý, bez kontrastu. Stačilo opomenutí jednoho detailu (protože každý detail je důležitý). A tak jsem v jedné fázi cákla do tanku s filmem trochu horké vody. Výsledné zrno pak vypadalo až bolestně obrovsky. Nejhorší je, když podobně nepovedeným způsobem vyvoláte film za 140 korun a zkazíte tak jinak povedené fotky. Chtěla jsem poznat kouzlo analogu a tady to mám se vším všudy.
Druhý pokus byl o krapet lepší, ale zrno stále tak velké, že narušuje některé detaily. Negativ jsem neopařila, teploty měřila, stopky běžely.
Až při dalším vyvolání jsem to konečně zvládla podle svých představ. Před oním rozhodujícím momentem jsem na radu mého fotografického rádce pokusně koupila litr destilované vody. Tak jsem objevila, že ne každá pražská kohoutková voda je to pravé. Je fajn zapít jí jídlo v restauraci nebo ji jen tak popíjet v rámci pitného režimu, ale při vyvolávání filmů je třeba si dát pozor.