Jak zvládám karanténu. A taky jak jsem od kamaráda dostala neprůstřelnou vestu

20. 4. 2020

Je 20. března, sedím doma, popíjím pisco, které jsem před rokem dostala od kamarádky z Chile, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně přežiju. Vláda vyhlásila karanténu. Je zakázáno chodit kamkoliv kromě návštěvy blízkých osob, nákupu potravin, drogerie a zřejmě i květin nebo materiálu, který lze použít k šití roušek. Ve skříni mi leží neprůstřelná vesta, kterou mi daroval kamarád. Prý mě ochrání i proti pobodání.

To jste si fakt doteď nemyli ruce?

Snažím se nesledovat zprávy, ale bohužel jim neuniknete. Už ani Instagram není klidné místo plné povedených či méně povedených fotek, ale spíš sociální síť, kterou se šíří návody na šití roušek a videa, v nichž si influenceři myjí ruce.

Jenže ruce jste si měli mýt i před nástupem pandemie koronaviru. Třeba proto, že je dost nechutný přijít z města, kde jste se dotýkali všech těch měsíce nemytých tyčí v MHD nebo košíků v supermarketech, a hned začít vařit, jíst nebo dělat cokoliv jiného. Nakazit se můžete třeba žloutenkou, jejíž epidemie se jednou za čas v Česku vynoří, byť jen lokálně.

Nepíšu tohle všechno proto, že bych chtěla být morálně či hygienicky na výši, ale docela mě uráží, když vidím, jak některé mé bývalé spolubydlící sdílejí na Facebooku rady, jak během karantény zachovat klidnou hlavu a rozum, přičemž většina z nich měla naprosto marginální spotřebu mýdla.

22. března. Nechci psát o politice, ale…

Kdykoliv čtu prohlášení epidemiologa Romana Prymuly, začne mi cukat levé oční víčko. Tentokrát prý prohlásil, že hranice můžou zůstat zavřené i dva roky. Začala jsem přemlouvat přítele, jestli s ním můžu utéct do demokratického Bulharska.

24. března. Přestávám sledovat zprávy a toxické účty na Instagramu

V pondělí jsem se zapojila do diskuze na Facebooku. Jenže facebookové diskuze nikdy nekončí dobře. Známá si stěžovala, jak špatně se žije ve Finsku. Stejně tak mě rozčiluje tvrzení bývalé kolegyně, jak jsme rozmazlení, když se nám nelíbí zavřené hranice. Neuvědomuje si, že dlouhodobě zavřené hranice by konkrétně pro ni znamenaly čekání ve frontě na pracáku.

Mám všeho dost, a tak přestávám sledovat některé novináře a média na Instagramu a dalších sociálních sítích. Ano, já, která jsem dřív pracovala v médiích, média nemůžu ani vystát.

27. března. Jsem nemocná. Asi

Myslím, že jsem se nachladila. Během týdne jsem pobíhala v teniskách po Smíchově a vyzvedávala jídlo v mém oblíbeném Sushi Time a pizza okýnku. Mám horečku a jsem unavená. Přemýšlím, jestli se mám otestovat na koronavirus, ale říkám si, že to ještě chvíli vydržím a uvidím. Stejně tak odkládám návštěvu svého doktora, který nemá dostatek ochranných pomůcek a pracuje jen polovinu běžné ordinační doby. Na svém webu děkuje za všechny ušité roušky, které mu jeho pacienti darovali.

Od té doby, co jsem přestala sledovat toxické účty na Instagramu a přestala navštěvovat Facebook, mi přestalo tikat v levém víčku.

31. března. Plán najít si novou práci do konce března nevyšel

Přežila jsem zkušebku. Nejásám. Původní plán najít si novou práci do konce března, tedy do konce zkušební lhůty, padl s nařízením karantény. A tak teď zůstávám zavřená doma a čas trávím prací, která je mi protivná.

Občas čtu články o tom, kde všude se rozdávala dezinfekce. K čemu ji lidé potřebují, je mi záhadou. Začal si snad celý svět mýt ruce v dezinfekci? Nejhorší na tom všem je, že mi dochází desinfekce, kterou používám pro čištění nástrojů a kelímků pro výrobu domácí kosmetiky.

2. dubna. Žijeme teď, ne až po karanténě

Dojal mě článek Radkina Honzáka o imunitě, v němž píše: Minulost ani budoucnost nám nenáleží… protože teď (ne zítra, ne včera) máme tu jedinečnou příležitost dýchat, cítit, vnímat a žít!

Není dobré jen přežívat ten už tak relativně krátký životní čas, který nám byl dán, natož ho marnit čekáním na smrt. Svět patří těm, co se neposerou.

4. dubna. Když se probudíte unavení

Je sobota, na dnešek jsem spala asi víc než 10 hodin, ale stejně se budím unavená a znuděná. Žaluziemi prosvítají sluneční paprsky, ale mě to nechává klidnou. Mohla bych klidně strávit celý den v posteli a nebyl by v tom rozdíl.

11. dubna. Procházky

Z letargie a deprese mě vyvádějí procházky. Ta první v Prokopském údolí, ta druhá daleko za městem, kde jsem si mohla sundat roušku a vnímat jaro okolo sebe.

12. dubna. Výzva pro nás samotné

Po dlouhé době jsem slyšela dobrý rozhovor na téma psychických problémů spojených s karanténou, a to s Pavlem Ratajem na DVTV. Karanténa, podle zmíněného psychologa, není zkouška vztahů, ale jen nás samotných.

20. dubna. Návrat k totalitě?

Je 20. dubna, uplynul více než měsíc od vyhlášení karantény a taky mimořádného stavu. V neděli jsem se vydala dál od Prahy. Spolu s kamarádem jsme zamířili do Orlických hor a následně až k polským hranicím. Nevěřila jsem totiž, že uzavření českých hranic znamená mimo jiné také hlídky na hranicích. Mýlila jsem se. Jak to dopadlo, najdete tady. Hlídkující policista na nás zdálky volal, že neprojdeme. A pak si také mumlal pod rouškou, kterou si nasadil až ve chvíli, kdy nás zahlédl, že před 30 roky by to byly dvě dávky.

Kdy tohle skončí? ptám se sama sebe, protože to je to jediné, co můžu dělat. Nikdo z českých ministrů zatím neodpověděl na otázku, kdy přesně se hranice otevřou a co je třeba splnit, pokud je chcete překročit. Nevím ani, kdy bude moct otevřít moje oblíbená hospoda. Otevře vůbec? A kde si koupím ponožky? Nebo se naučím látat ty roztrhané?

Zůstávám zavřená v zemi, kterou tak ráda opouštím. A i kdybych si letos řekla, že nemám peníze a zůstala doma, pořád by tu existovala vidina dálek a možnost cestování pro ostatní, ať už k moři nebo služebně. Koneckonců ne všichni, kteří cestují, se vydávají k moři do Chorvatska, jak se zřejmě někteří domnívají. Redukování svobody pohybu na pouhou dovolenou u moře je totiž poměrně děsivý.

2 komentáře

  1. 28. 04. 2020Tadeáš Plachý says:

    Jako dobrý, ale o té neprůstřelné vestě a kontextu darování jsme se toho příliš nedozvěděli :P

  2. 2. 05. 2020Ztracená propiska says:

    O tom třeba až někdy příště ;)

Write a comment: