Praha–Prčice počtvrté. Proč jsem nestihla svatbu Harryho a Meghan?

05/30/2018

Třetí květnovou sobotu se ženil princ Harry s americkou herečkou Meghan Markle. Vybrali si nevděčný termín. Ve stejný den se totiž konal každoroční pochod Praha–Prčice, kterého jsem se rozhodla i počtvrté zúčastnit. Třeba to do obřadu stihneme, říkala jsem si tajně a raději si nepřipomínala, že svatba začíná okolo poledního.

Letos se v den pochodu nehrál žádný hokejový zápas, počasí vyšlo na první pohled nad očekávání dobře, a tak se do Prčice vydal rekordní počet lidí. Podobnou účast napočítali pořadatelé naposledy v roce 1983.

Dokulhat se do cíle

V půl osmé ráno jsme vyráželi z ospalého Benešova přes zámeckou zahradu a už tam se mi nešlo nejlépe. Řekla jsem si tedy, že to přece rozchodím. A tak vás letos nečekají řádky o správné výživě a pitném režimu, ale spíš o jedné velké bolesti při chůzi v parném počasí, které změnilo tuhle dlouhou procházku v potní lázeň.

Vybavuji si, že někde v první polovině pochodu jsme potkali kluka. Šel sám a v ruce držel bundu, která se pohupovala do taktu jeho kroků. O několik hodin později, téměř v samotném závěru jsem toho kluka viděla znovu. Houpání bundy se zpomalilo a kluk kulhal. Podobně jako já.

Asi v polovině trati totiž přišlo strmé klesání a v tu chvíli mě rozbolelo koleno. To přece rozchodím, řekla jsem si znovu a pokračovala v chůzi. Jenže postupně mi začaly překážet nejen kopce, ale i nerovný terén. Každé zatížení znamenalo další a další bodání v namoženém koleni.

Do Prčice! Z Benešova

Nakonec jsem ale přece jen došla do cíle. Pořadatelé letos nezvolili botičku v barvách trikolóry, jak jsem původně doufala a tipovala, ale prozaicky hnědou. Nakonec se alespoň můžu vítězoslavně bušit do prsou, že jsem byla mezi 282 pochodníky, kteří se vydali do Prčice z Benešova.

Výhled na pole a les

Pokud tudy plánujete vyrazit, věřte, že trasa je to nudná a poměrně nenáročná. Překvapilo mě, že vede často po asfaltkách a místních komunikacích, což z ní dělá ideální trasu pro lehké běžecké boty. Kopce nás také příliš nezdržovaly, v paměti si vybavím jen dvě táhlá stoupání úbočím a jedno prudké klesání.

Poslední etapa je pak částečně shodná z mojí oblíbenou trasou z Kosovy Hory.

Sejdeme se na ortopedii

V pondělí mě koleno pořád bolelo, a tak jsem zamířila k prvnímu ortopedovi, kterého jsem našla na internetu. České zdravotnictví umí vždycky překvapit. Byť jde o placenou službu, čas od času narazím na nepříjemnou sestru, která bez předešlého telefonického objednání odmítá komunikovat.

Vy jste šla o víkendu 44 kilometrů? Tak to se nedivte, že vás bolí koleno, dozvěděla jsem se od doktora poté, co mě preventivně poslal na rentgen a pak zkoumal, jestli mě koleno nebolí. Nevím, jestli se se mnou pokoušel špásovat, nebo to myslel vážně, ale možná mě jen nechtěl strašit. Přesto všechno jsem mu vděčná. Nepředepisoval mi drahé masti a nenabízel zázračné injekce. Takže za rok v Prčici na viděnou!

No Comments

Do Prčice! O 14 dní později

07/7/2017

Minulý rok jsem se vydali na pochod do Prčice z Týnce nad Sázavou. Trasa Zdeňka Hájka, jak je cesta nazvaná, měří 42 kilometrů a vede překvapivě strmými úseky. Občas narazíte i na prudká klesání, což na pohodě pochodníka nepřidá. Pro velký úspěch jsme si jednoho slunného víkendového dne poslední část zopakovali, tedy etapu z Kosovy Hory do Prčice o příjemné vycházkové délce 14 kilometrů.

Některé kopce jsem už ale vytěsnila z paměti, a tak jsem byla překvapená, s čím vším se musíme potýkat. Bylo asi 14 dní po oficiálním termínu oblíbeného pochodu, což s sebou neslo řadu výhod. Třeba občas pozapomenuté značení P-P nebo stále ještě vysekané cesty v polích.

Cestou jsme potkali asi dva lidi, zřejmě místní, což byla oproti třeba letošnímu pochodu příjemná změna. Jinak nikde nikdo, všude ticho, jen cvrkot cvrčků a bečení ovcí.

Byli byste překvapeni, jak i několik dní dělá s přírodou divy. Hned na startu v Kosově Hoře mi bylo jasné, že za podobného počasí by se nejdelší 70kilometrová trasa změnila v potní lázeň, a tak jsem pochopila, proč se start koná v době ještě nestálého jarního počasí. Kromě přírody se odehrávají divy i na polích, řepka odkvetla, a tak jsem konečně zahlédla růst i jiné zemědělské plodiny.

Jak jsem si nevšimla křížové cesty

Během samotného pochodu člověk často nemá čas ani sílu na rozhlížení se po okolí nebo focení, proto jsem teď dostala šanci si tohle všechno vynahradit. S překvapením jsem zjistila, že trasa z Kosovy Hory vede částečně po křížové cestě. I na působivou cestu okolo křížů jsem po roce zapomněla. Naučná stezka spojuje Jesenici s vrchem Kalvárie a seznamuje s historií kostela v obci a farářem, jenž tu působil. Okolní příroda je kopcovitá, ale malebná, a tak stojí za návštěvu.

Liduprázdná Prčice a legendární hospoda U Škrpálu

Příchod do Prčice byl zvláštní. Kromě nás dorazili na náměstí ve stejnou dobu ještě cyklisté a pár dalších bloudících turistů, takže tu bylo celkem živo, i když do doby konání prčického pochodu to mělo skutečně daleko. Náměstí, které bývá zastavěno stánky s občerstvením a výdejnou plastových botiček a Horalek, bylo tentokrát prázdné.

Konečně došlo také na návštěvu místní hospody s příhodným názvem U Škrpálu, která splní vše, co od podobné hospody čekáte. Na čepu to mají kromě piva i malinovku a v jídelním lístku smažák nebo smažený hermelín s hranolkama, jídlo, které vás nezklame. Roky jsem ho nejedla, tak jsem se k němu výjimečně vrátila.

Ze samotné Prčice nejede během víkendu použitelný autobus, a tak se musíte vydat na vlak do nedalekých Heřmaniček (buď po silnici, nebo po turistické trase, která je sice delší, ale vede voňavým lesem).

No Comments

Praha–Prčice potřetí: pochod přes sjezdovku na 43kilometrové trase z Tábora

05/21/2017

Potřetí jsem se vydala na jednu z tras legendárního pochodu Praha–Prčice. Už minulý rok jsem se rozhodla, že půjdu zas a pevně držela palce, aby vyšlo počasí, protože během letošního rozmarného jara šlo očekávat cokoliv. Nakonec bylo zamračeno, foukalo, ale nepršelo, což z nevypočitatelného května vytvořilo ideální podmínky pro delší pochod.

Všude lidi. Trasa z Tábora není pro samotáře

Vůbec poprvé jsem šla 30kilometrovou trasou z Tábora, letos jsem trasu ji navýšila na 43 kilometrů. Jde o cestu, která je zčásti společná se zmíněnou 30kilometrovou a také s 31kilometrovou trasou z Milevska. Bohužel. Mezi pochodníky kratších tras se kromě rodin s dětmi sem tam objevila i skupinka těch, kteří se už od začátku rozhodně nevyhýbali stánkům s občerstvením a hlavně s pivem (a podle toho se pak také chovali).

Trasa z Týnce nad Sázavou byla v tomto ohledu přátelštější, minulý rok jsme na ní nepotkali snad jediného opilce a obecně šlo o trasu samotářštější. Z Tábora se naopak vydává na pochod masa lidí, 30kilometrové trasy se podle všeho zúčastnilo 4725 pochodníků, zatímco té naší jen 99.

Budíček ve 4.40 se vyplatil

Pochod si žádá své oběti. Z Prahy jsme vyrazili vlakem krátce po 6. hodině (vstávala jsem ve 4.40) a z Tábora vyrazili v 7.36. Podle všeho se to vyplatilo. Jeli jsme poloprázdným vlakem a celé kupé jsme měli pro sebe, zatímco vlak jedoucí o pouhých 30 minut později byl podle jedné pochodnice naplněný k prasknutí.

Prvních 25 kilometrů jsme ušli za čtyři hodiny, což je výborný výkon, ale udržet rychlost se nám nepodařilo. Přišlo pár stoupání a zabahněných cest, následky nočních přívalových dešťů. Některé stezky bylo dokonce třeba obcházet. Ke konci pochodu jsem přestala vnímat. Boty jsem měla tak jako tak špinavé, nohy mokré, a tak jsem pokrčila rameny a vydala se přes louže přímo mazlavým bahnem.

Nemilé překvapení se objevilo na 38. kilometru trasy, tím byla sjezdovka, kterou jsme museli sejít. Na jejím vrcholu stála žena s foťákem, skákala a neustále pokřikovala: Jste skvělí! Vydržte! Nakonec se ukázalo, že nefandí nám, pochodníkům, ale několika lidem, kteří sjezdovku vybíhali.

Nepotěšila ani změna trasy u Prčice (zřejmě kvůli rekonstrukci jednoho z mostů v obci), pochod se kvůli ní prodloužil asi o dva kilometry.

Co jsem letos udělala jinak?

  • Šla jsem v běžeckých botách, které jsem si koupila minulý rok. A tentokrát jsem si neodnesla ani jeden puchýř. Zřejmě jsem nevědomky zvolila vhodnější ponožky. Na tom bude třeba zapracovat :)
  • Běžné jídlo jsem tentokrát vynechala, z loňského roku vím, že mi nedělá dobře. Vybavila jsem se tedy energetickou tyčinku Corny, raw ovocnými tyčinkami (ty mi ale přišly až příliš sladké a v závěru jsem na ně neměla chuť), flapjackem a sušeným masem jerky Jack Links, které si určitě přibalím i příště.
  • Pár dní před pochodem jsem koupila 100% kokosovou vodu z mladých zelených kokosů. Vždycky jsem si říkala, že jde o módní záležitost, ale pomohla obdivuhodně.

Příště z Benešova

I letos jsem v cíli zamáčkla slzu a byla trochu zklamaná, že mi botičku, trofej pro pochodníky, která byla letos růžová, nepředávají slavnostněji než ve stánku na náměstí. Horalka byla tradičně arašídová, a tak, protože jsem na arašídy alergická, jsem ji předala svému milému spolupochodníkovi.

No Comments