Do Prčice! O 14 dní později

07/7/2017

Minulý rok jsem se vydali na pochod do Prčice z Týnce nad Sázavou. Trasa Zdeňka Hájka, jak je cesta nazvaná, měří 42 kilometrů a vede překvapivě strmými úseky. Občas narazíte i na prudká klesání, což na pohodě pochodníka nepřidá. Pro velký úspěch jsme si jednoho slunného víkendového dne poslední část zopakovali, tedy etapu z Kosovy Hory do Prčice o příjemné vycházkové délce 14 kilometrů.

Některé kopce jsem už ale vytěsnila z paměti, a tak jsem byla překvapená, s čím vším se musíme potýkat. Bylo asi 14 dní po oficiálním termínu oblíbeného pochodu, což s sebou neslo řadu výhod. Třeba občas pozapomenuté značení P-P nebo stále ještě vysekané cesty v polích.

Cestou jsme potkali asi dva lidi, zřejmě místní, což byla oproti třeba letošnímu pochodu příjemná změna. Jinak nikde nikdo, všude ticho, jen cvrkot cvrčků a bečení ovcí.

Byli byste překvapeni, jak i několik dní dělá s přírodou divy. Hned na startu v Kosově Hoře mi bylo jasné, že za podobného počasí by se nejdelší 70kilometrová trasa změnila v potní lázeň, a tak jsem pochopila, proč se start koná v době ještě nestálého jarního počasí. Kromě přírody se odehrávají divy i na polích, řepka odkvetla, a tak jsem konečně zahlédla růst i jiné zemědělské plodiny.

Jak jsem si nevšimla křížové cesty

Během samotného pochodu člověk často nemá čas ani sílu na rozhlížení se po okolí nebo focení, proto jsem teď dostala šanci si tohle všechno vynahradit. S překvapením jsem zjistila, že trasa z Kosovy Hory vede částečně po křížové cestě. I na působivou cestu okolo křížů jsem po roce zapomněla. Naučná stezka spojuje Jesenici s vrchem Kalvárie a seznamuje s historií kostela v obci a farářem, jenž tu působil. Okolní příroda je kopcovitá, ale malebná, a tak stojí za návštěvu.

Liduprázdná Prčice a legendární hospoda U Škrpálu

Příchod do Prčice byl zvláštní. Kromě nás dorazili na náměstí ve stejnou dobu ještě cyklisté a pár dalších bloudících turistů, takže tu bylo celkem živo, i když do doby konání prčického pochodu to mělo skutečně daleko. Náměstí, které bývá zastavěno stánky s občerstvením a výdejnou plastových botiček a Horalek, bylo tentokrát prázdné.

Konečně došlo také na návštěvu místní hospody s příhodným názvem U Škrpálu, která splní vše, co od podobné hospody čekáte. Na čepu to mají kromě piva i malinovku a v jídelním lístku smažák nebo smažený hermelín s hranolkama, jídlo, které vás nezklame. Roky jsem ho nejedla, tak jsem se k němu výjimečně vrátila.

Ze samotné Prčice nejede během víkendu použitelný autobus, a tak se musíte vydat na vlak do nedalekých Heřmaniček (buď po silnici, nebo po turistické trase, která je sice delší, ale vede voňavým lesem).

No Comments

Praha–Prčice potřetí: pochod přes sjezdovku na 43kilometrové trase z Tábora

05/21/2017

Potřetí jsem se vydala na jednu z tras legendárního pochodu Praha–Prčice. Už minulý rok jsem se rozhodla, že půjdu zas a pevně držela palce, aby vyšlo počasí, protože během letošního rozmarného jara šlo očekávat cokoliv. Nakonec bylo zamračeno, foukalo, ale nepršelo, což z nevypočitatelného května vytvořilo ideální podmínky pro delší pochod.

Všude lidi. Trasa z Tábora není pro samotáře

Vůbec poprvé jsem šla 30kilometrovou trasou z Tábora, letos jsem trasu ji navýšila na 43 kilometrů. Jde o cestu, která je zčásti společná se zmíněnou 30kilometrovou a také s 31kilometrovou trasou z Milevska. Bohužel. Mezi pochodníky kratších tras se kromě rodin s dětmi sem tam objevila i skupinka těch, kteří se už od začátku rozhodně nevyhýbali stánkům s občerstvením a hlavně s pivem (a podle toho se pak také chovali).

Trasa z Týnce nad Sázavou byla v tomto ohledu přátelštější, minulý rok jsem na ní nepotkala snad jediného opilce a obecně šlo o trasu více samotářskou. Z Tábora se naopak vydává na pochod masa lidí, 30kilometrové trasy se podle všeho zúčastnilo 4725 pochodníků, zatímco té naší jen 99.

Budíček ve 4.40 se vyplatil

Pochod si žádá své oběti. Z Prahy jsme vyrazili vlakem krátce po 6. hodině (vstávala jsem ve 4.40) a z Tábora vyrazili v 7.36. Podle všeho se to vyplatilo. Jeli jsme poloprázdným vlakem a celé kupé jsme měli pro sebe, zatímco vlak jedoucí o pouhých 30 minut později byl podle jedné pochodnice naplněný k prasknutí.

Prvních 25 kilometrů jsme ušli za čtyři hodiny, což je výborný výkon, ale udržet rychlost se nám nepodařilo. Přišlo pár stoupání a zabahněných cest, následky nočních přívalových dešťů. Některé stezky bylo dokonce třeba obcházet. Ke konci pochodu jsem přestala vnímat. Boty jsem měla tak jako tak špinavé, a tak jsem pokrčila rameny a vydala se přes louže přímo mazlavým bahnem.

Nemilé překvapení se objevilo na 38. kilometru trasy, tím byla sjezdovka, kterou jsme museli sejít. Na jejím vrcholu stála žena s foťákem, skákala a pokřikovala: Jste skvělí! Vydržte! Nakonec se ukázalo, že nefandí nám, pochodníkům, ale několika lidem, kteří sjezdovku vybíhali.

Nepotěšila ani změna trasy u Prčice (zřejmě kvůli rekonstrukci jednoho z mostů v obci), pochod se kvůli ní prodloužil asi o dva kilometry.

Co jsem letos udělala jinak?

  • Šla jsem v běžeckých botách, které jsem si koupila minulý rok. A tentokrát jsem si neodnesla ani jeden puchýř. Zřejmě jsem nevědomky zvolila vhodnější ponožky. Na tom bude třeba zapracovat :)
  • Běžné jídlo jsem tentokrát vynechala, z loňského roku vím, že mi nedělá dobře. Vybavila jsem se tedy energetickou tyčinku Corny, raw ovocnými tyčinkami (ty mi ale přišly až příliš sladké a v závěru jsem na ně neměla chuť), flapjackem a sušeným masem jerky Jack Links, které si určitě přibalím i příště.
  • Pár dní před pochodem jsem koupila 100% kokosovou vodu z mladých zelených kokosů. Vždycky jsem si říkala, že jde o módní záležitost, ale během 8,5hodinové chůze osvěžila.

Příště z Benešova

I letos jsem v cíli zamáčkla slzu a byla trochu zklamaná, že mi botičku, trofej pro pochodníky, která byla letos růžová, nepředávají slavnostněji než ve stánku na náměstí. Horalka byla tradičně arašídová, a tak, protože jsem na arašídy alergická, jsem ji předala svému spolupochodníkovi.

Pochod Praha–Prčice mě vždycky nadchne a hned následující den se začínám těšit na další ročník. Příště plánuji vyrazit na trasu vedoucí z Benešova. Současně jsem začala objevovat i další akce Klubu českých turistů. Možná toho letos ještě hodně nachodím.

No Comments

42 kilometrů není žádná procházka. Ale když to jednou ujdete…

05/25/2016

Pravidelní čtenáři už tuší a ti náhodní se to dozví: třetí květnovou sobotu jsem se historicky podruhé vydala na trať 51. ročníku pochodu Praha–Prčice.

Tentokrát padla volba na část sedmdesátkové trasy Karla Kulleho, na etapu z Týnce nad Sázavou o délce 42 kilometrů. A protože jsem minulý rok došla třicítku do Prčice relativně plná sil, říkala jsem si, že letos si nějaký ten kilometr přidám.

Optimisticky jsem si v sobotu ráno přihodila do batohu foťák a vydala se na nádraží. Nakonec jsem vyfotila jen jedno řepkové pole. Focení šlo stranou, důležitější bylo dojít.

Když přijde největší krize…

První fáze byla poměrně snadná se spoustou silnic, ale možná jsme jen byli plní energie, a tak jsme poměrně hravě zvládli jedno trochu nepříjemné stoupání. Cesta ke druhému punktu v Kosově Hoře byla „jiné kafe“. Do třetí třetiny jsem už vyrazila sama. Zvládla jsem poslední stoupání a pak zamířila do údolí.

Ke konci vedla trasa už jen po rovině, všude okolo příroda, modrá obloha, žádné fronty v lese jako na trase z Tábora… V tu chvíli přišla největší krize. Kdybych se zastavila, asi nedojdu. Radši jsem ani nepřemýšlela, jak daleko je Prčice a soustředila se na každý krok. Když jsem po téměř osmi a půl hodinách chůze prošla ulicí, otočila se vlevo a spatřila povědomé náměstí s poutí, málem jsem se rozplakala štěstím.

Příště vyrazím znovu

A protože jsem se loni podělila o nějaké ty věcné postřehy, zmíním i tentokrát to důležité.

  • Koupila jsem si nové boty. Devět let staré univerzální sportovní boty jsem vyhodila a koupila si běžecké (udržitelnou variantu jsem v tomto sortimentu bohužel nenašla). Sice nefixují kotník, ale jsou lehké, prodyšné a mají měkký došlap.
  • Houska na jednu ze svačin nebyla dobrou volbou. Pečivo se šunkou a lučinou může být celkem dobrota, ale za chůze nepříjemně tlačí v žaludku.

Plus to nejdůležitější: jednou vyzkoušíte a nemůžete si pomoct. I příští rok bych ráda ušla některou ze čtyřicet kilometrů dlouhých tratí. Sice jsem toho ke konci měla dost, ale za ten pocit vítězství a překonání sebe sama to stojí.

2 komentáře