Soustředit se na to nejdůležitější

02/8/2018

Jednoho rána jsem se vzbudila a uvědomila si, že se spousta z nás honí za zbytečnostmi. Včetně mě. Ne, takhle to úplně nebylo. Téhle myšlence předcházel šok, náročné období provázené spoustou myšlenek a změn.

Když jsem byla dítě, vysvětlovala mi teta se sestřenkou, že bude skvělé, když budu studovat, protože  pak nebudu muset například umývat cizím ženám vlasy, dávat pozor na cestující ve stanicích metra, mrznout během zimních dní u stánku s oblečením z Asie a nebudu pracovat na směny.

Tomu všemu jsem se vyhnula, pravda, ale, jak si postěžoval můj známý, stejně nakonec sedíme v openspacu od 8 do 17. A také se dohadujeme s kolegy, píšeme jeden e-mail za druhým, odpovídáme na Skypu, někdy se raději snažíme odfiltrovat okolní prostředí a mimo jiné samozřejmě pracujeme.

Je to výhra? A když ne, znamená to snad, že jsme něco prohráli? Neurčuje tohle hodnocení pouze naše vnitřní nastavení, případně příliš kritické vnitřní oko?

Poměrně rychle procházím vystřízlivěním, uvědomuji si, že jsou i jiné věci na světě, jiné způsoby realizace. Možná se o nich nedozví celý openspace ani vás za ně vaši nadřízení nepochválí, ale život vám rozhodně zlepší.

Co mám na mysli? Někdo by to nazval work–life balance, já jsem to sama pro sebe nazvala čas pro ty z nejbližších, kteří vás mají rádi, na činnosti, které vás baví, byť třeba právě teď nedávají smysl nikomu kromě vám.

Tak vzhůru do toho.

1 Comment

Cože to děláš? Aha, tomu nerozumím

11/25/2017

„A co vlastně děláš?“ zeptala se mě jedna bývalá kolegyně, kterou jsem čirou náhodou potkala. Jakmile jsem začala odpovídat, rychle zaujala mně už známý obranný postoj.

Chovala se, jako by okolo procházel nějaký hodně dotěrný street fotograf. Dlaněmi si pomalu zakrývala obličej a pro jistotu ještě zavrtěla hlavou. „Tomu já vůbec nerozumím,“ dodala všem těm gestům slova. A tak jsem dořekla první a současně poslední větu týkající se náplně práce a raději změnila téma.

Ten týden jsem se už s obranným postojem setkala. Jednoho večera jsme seděli s kamarádem u čaje a piva a já jsem mu předkládala zjednodušenou verzi náplně své současné práce. Také zavrtěl hlavou a zvedl ruce před sebe. I on nakonec dodal, že „tomu fakt nerozumí“.

Jako by se v myslích lidí vytvořil blok vůči činnostem, které alespoň trochu zavánějí něčím technickým. A to i přesto, že v mém případě nejde o nějaký sofistikovaný development nebo zásadní posun. Zatímco před rokem a půl jsem pro webové stránky připravovala obsah, dnes se snažím, aby články a fotky dostaly pokud možno povedenou vizuální podobu. Tvorba webových stránek se však v myslích některých lidí mění doslova v magii.

Nikdy jsem se nad podobným přístupem nezamýšlela, protože všichni moji kamarádi vlastní chytrý telefon, někteří blogují, ti zdatnější mají jednoduché webové stránky, které si sami spravují, snad všichni bez výjimky tráví na internetu dlouhé hodiny, protože jinak to už dnes snad ani nejde.

Na to, kde se zmíněný blok vzal, jsem zatím nepřišla. Příště se ale ve vysvětlování nedám přerušit panikou v očích.

No Comments

#MeToo

10/22/2017

„Či či či!“ volali na mě dělníci, když jsem vyšla z domu. Vlastně jsem ani nic jiného nečekala. Celé léto jim trvalo než vyměnili kabely a opravili chodník, a tak jsem raději vycházela ven v kalhotách a často také obcházela blok, abych se s tou tlupou nepotkala.

„Myslel jsem si, že k něčemu takovému už dávno nedochází,“ podivil se můj přítel, když jsem mu popsala svou zkušenost. A já se zas podivila nad jeho nevědomostí.

Jenže když jste žena, naučíte se ledacos – raději nepřemýšlet o obtěžování a nevhodných návrzích a naopak hloubat nad tou nejbezpečnější trasou noční Prahou domů, vybírat peníze ze strategicky umístěných bankomatů a nastupovat do prvního vozu tramvaje.

I když máte všechno promyšlené, může vás ledacos zaskočit…

Třeba kolega, který se na vás během teambuildingového večera přitiskne s tím, že s vámi chce tančit, chvíli doléhá, vyčítá a dotýká se vás, i když řeknete jasné „ne“. Často zaznívá, že muž by měl být gentleman. Jenže v podobných chvílích se gentlemanů spíš nedostává.

A nebo vás může překvapit jeden známý, který se jednou za čas ozve a ujišťuje se, že ho skutečně nechcete vyfotit nahatého. Byť „ne“ už zaznělo. Proč si někteří myslí, že „ne“, které pronese žena, neznamená „ne“, ale spíš „možná“?

1 Comment