Cože to děláš? Aha, tomu nerozumím

11/25/2017

„A co vlastně děláš?“ zeptala se mě jedna bývalá kolegyně, kterou jsem čirou náhodou potkala. Jakmile jsem začala odpovídat, rychle zaujala mně už známý obranný postoj.

Chovala se, jako by okolo procházel nějaký hodně dotěrný street fotograf. Dlaněmi si pomalu zakrývala obličej a pro jistotu ještě zavrtěla hlavou. „Tomu já vůbec nerozumím,“ dodala všem těm gestům slova. A tak jsem dořekla první a současně poslední větu týkající se náplně práce a raději změnila téma.

Ten týden jsem se už s obranným postojem setkala. Jednoho večera jsme seděli s kamarádem u čaje a piva a já jsem mu předkládala zjednodušenou verzi náplně své současné práce. Také zavrtěl hlavou a zvedl ruce před sebe. I on nakonec dodal, že „tomu fakt nerozumí“.

Jako by se v myslích lidí vytvořil blok vůči činnostem, které alespoň trochu zavánějí něčím technickým. A to i přesto, že v mém případě nejde o nějaký sofistikovaný development nebo zásadní posun. Zatímco před rokem a půl jsem pro webové stránky připravovala obsah, dnes se snažím, aby články a fotky dostaly pokud možno povedenou vizuální podobu. Tvorba webových stránek se však v myslích některých lidí mění doslova v magii.

Nikdy jsem se nad podobným přístupem nezamýšlela, protože všichni moji kamarádi vlastní chytrý telefon, někteří blogují, ti zdatnější mají jednoduché webové stránky, které si sami spravují, snad všichni bez výjimky tráví na internetu dlouhé hodiny, protože jinak to už dnes snad ani nejde.

Na to, kde se zmíněný blok vzal, jsem zatím nepřišla. Příště se ale ve vysvětlování nedám přerušit panikou v očích.

No Comments

#MeToo

10/22/2017

„Či či či!“ volali na mě dělníci, když jsem vyšla z domu. Vlastně jsem ani nic jiného nečekala. Celé léto jim trvalo než vyměnili kabely a opravili chodník, a tak jsem raději vycházela ven v kalhotách a často také obcházela blok, abych se s tou tlupou nepotkala.

„Myslel jsem si, že k něčemu takovému už dávno nedochází,“ podivil se můj přítel, když jsem mu popsala svou zkušenost. A já se zas podivila nad jeho nevědomostí.

Jenže když jste žena, naučíte se ledacos – raději nepřemýšlet o obtěžování a nevhodných návrzích a naopak hloubat nad tou nejbezpečnější trasou noční Prahou domů, vybírat peníze ze strategicky umístěných bankomatů a nastupovat do prvního vozu tramvaje.

I když máte všechno promyšlené, může vás ledacos zaskočit…

Třeba kolega, který se na vás během teambuildingového večera přitiskne s tím, že s vámi chce tančit, chvíli doléhá, vyčítá a dotýká se vás, i když řeknete jasné „ne“. Často zaznívá, že muž by měl být gentleman. Jenže v podobných chvílích se gentlemanů spíš nedostává.

A nebo vás může překvapit jeden známý, který se jednou za čas ozve a ujišťuje se, že ho skutečně nechcete vyfotit nahatého. Byť „ne“ už zaznělo. Proč si někteří myslí, že „ne“, které pronese žena, neznamená „ne“, ale spíš „možná“?

2 komentáře

O nedůležitosti navazování. Proč je někdy lepší nechat minulost plavat a vydat se jinudy?

08/29/2017

Vždycky jsem byla přesvědčená o důležitosti navazování. Na cokoliv. Tahle myšlenka jde totiž vcelku dobře dohromady s uklidňující ideou stoupání po kariérním žebříčku do stále vyšších pater.

Když jsem před více než rokem odcházela ze zabydlené kanceláře a na rozloučenou se zamýšlela nad počtem vypitých káv, byla jsem si jistá, že musím navázat prací, v níž využiji své zkušenosti. Co jiného taky psát do motivačních dopisů? Moje představa však narazila na háček. Někdy totiž není jasné, na co navázat.

Když vás nebaví telefonování…

Do hry navíc vstupuje další problém, totiž nastavení člověka. Samozřejmě, že introvertovi vadí neustálé vystupování před lidmi, zatímco extrovertovi by zřejmě nevyhovovaly dlouhé hodiny osamělé práce za počítačem. Mám ale dojem, že lidé se mezi sebou liší i nastavením, očekáváním nebo nadšením pro určitý druh činností.

Zatímco někdo se raduje z každého vyřízeného telefonátu nebo odeslaného e-mailu, jiný s oblibou počítá, uklízí, vaří nebo staví dům… Koncem března jsem se loučila znovu, tentokrát v už ne tak zabydlené kanceláři. Tehdy mi docházelo, že do první skupiny rozhodně nepatřím.

Co pořád děláš?

Po mnoha letech pracovních víkendů a svátků a chvilkovém střídání práce jsem si vzala pauzu. Neplánovala jsem ji, ale také jsem nevěděla, jak ji přerušit. Ekonomika se kvůli mé pauze na záda nepoloží, usoudila jsem.

Co celé dny děláš? ptali se mě někteří nechápavě. Přitom je na světě spousta věcí, kterým se můžete věnovat. Pokud se chcete naučit něco nového, potřebujete často jen počítač a připojení k internetu, lekce pole dance jsem měla zaplacené na několik měsíců dopředu a hot jógu vystřídalo domácí cvičení během parných odpolední.

Po několika měsících mi došlo, že ve volném čase tvořím, vyrábím, buduji a raduji se z viditelných výsledků. Může být člověk nastavením tvůrce, budovatel, stavitel?

A tak jsem se rozhodla nenavazovat. Čirou náhodou jsem našla práci, která zahrnuje spoustu tvoření, budování i viditelných výsledků. A hlavně spoustu nového, takže teď teprve přijde ta pravá sranda… Nebo taky ne. Uvidíme.

No Comments