100 Code. Kde se ve Švédsku bere tolik pomatenců?

12/16/2017

Bylo to někdy na začátku adventu, seděla jsem s kamarádkou v jednom nejmenovaném kavárenském řetězci a labužnicky popíjela kávu bez kofeinu, byť je mi jasné, že pro některé podobný nápoj ztrácí jakýkoliv smysl.

Povídaly jsme si o seriálech a já zmínila ten poslední severský, který jsem právě zhlédla, totiž 100 Code. Moje kamarádka se podivila, jak jsou ty severské seriály drsné a děsivé a ten můj současný dokonce přirovnala ke knihám Stephena Kinga.

Při připomenutí si několika posledních severských seriálů, které jsem zhlédla, se neubráním otázce, kde se bere tolik děsivých nápadů v myšlenkách tamních scenáristů. Po seriálech jako Bron, Okkupert nebo nyní i 100 Code by mě obyčejný seriál už nezaujal, laťka je nastavená výš (a nebo také na děsivější úroveň, z níž není cesta zpátky).

A děj 100 Code (nebo také The Hundred Code)? Po švédských parcích se potulují psychicky narušení jedinci, šílenci a podivné existence napadající nicnetušící ženy, chodkyně, běžkyně. Do toho všeho přiletí do Stockholmu newyorský kriminalista Tommy Conley, kterého sem zavede starý nevyřešený případ. Ten, jak se ukazuje, může mít souvislost s řáděním poměrně sofistikovaně organizované skupiny. Její členové se seznamují na internetu, kde se nebojí vyjadřovat své zvrácené fantazie. A neváhají je také realizovat. Ve Švédsku případ vyšetřuje zkušený policista Mikael Eklund, a tak to Američan nemá jednoduché.

Seriál se rozjíždí pomalu, ale o to zajímavější je konec. Podezřelí se mění pomalu s každým dílem, případ se vyvíjí a stejně tak vztahy hlavních postav. Působivý je také příběh dcery policisty Mikaela Eklunda, která se nemůže vyrovnat se smrtí své matky a navíc se dá tajně dohromady s kolegou svého otce, který rozhodně nepatří mezi slušnou část místní policejní stanice.

Jak už jsem nastínila výše, konec zůstává otevřený, jako by se tvůrci připravovali na natáčení další série. S tou se ale už bohužel nepočítá. Roli Mikaela Eklunda totiž ztvárnil Michael Nyqvist, oblíbený švédský herec, který koncem června 2017 zemřel, podlehl rakovině plic. A najít náhradu za ve Švédsku tak známého herce? To by nešlo. A tak 100 Code zůstane jedním z posledních seriálů, v němž si Michael Nyqvist zahrál jednu z hlavních rolí.

No Comments

Kiruna. Město, kde přestávají platit mapy

09/8/2017

Začalo září, dny se rychle zkracují, sluneční svit nabral podzimní nádech a ve švédské Kiruně se podle všeho začíná objevovat polární záře, světelné představení na obloze. Do tohoto města ležícího za polárním kruhem jsme se vydali v době, kdy se nikdy dostatečně nesetmí. Polární zář jsme tedy oželeli, namísto ní jsme se podívali 500 metrů pod zem a přesvědčili se, že mapy v tomhle severském městě už a nebo ještě neplatí.

Jednoho odpoledne jsme se vydali podívat na stavbu nové radnice. Tady bychom měli pokračovat rovně, usoudím. V jedné ruce držím mapu a rozhlížím se kolem sebe. Před námi měla vést cesta, jenže nevedla. Na vlastní kůži jsme se tak přesvědčili o tom, jak rychle se Kiruna mění. Nemůžete se tu spoléhat na papírové mapy ani Google Maps.

Takhle se stěhuje město

Budujeme pro vás nové město a infrastrukturu, dočetli jsme se na ceduli poblíž staveniště, kde vyrůstá nová radnice a celé obytné čtvrti. Ne snad, že by Kiruna radnici neměla nebo se do města přistěhovalo naráz tolik lidí (ne, uprchlíci za to fakt nemůžou). Důvod je jiný a zní trochu bláznivě. Město se stěhuje o více než tři kilometry na východ.

Osud Kiruny byl vždy ovlivněn těžbou železné rudy a dolem, který leží hned vedle železničního nádraží a co by kamenem dohodil od původní radnice. Těží tu státem vlastněná společnost LKAB, která plánuje posunout základní úroveň těžby zas o něco níž. Když si uděláte výlet na horu Luossavaaru a rozhlédnete se po okolí, uvidíte, jak blízko se těží. Jen málo chybí k sesunutí města pod kopec. Proto padlo rozhodnutí o stěhování.

Mnohé domy čeká demolice, přesunou se jen historicky cenné budovy a například celodřevěný kostel prý odborníci rozeberou a na určeném místě znovu postaví.

Ti, kterým hrozí ztráta domova, dostanou nové byty či domky a někteří si můžou i polepšit. Podoba bydlení se konzultuje s budoucími vlastníky nemovitostí a samotný přesun města byl dohodnut se zástupci radnice i s pastevci sobů v okolí.

Když pijete kafe a 1000 metrů pod vámi se doluje…

Samotný důl můžete navštívit, respektive jeho zákaznické centrum, které se nachází 500 metrů pod zemským povrchem. Když nasednete do autobusu v centru města a ten pak za několik okamžiků zamíří do černého tunelu v kopci, na chvíli se vám sevře hrdlo.

Společnost LKAB vybudovala v kopci silnice, jezdí tu osobní auta i autobusy nebo stroje. V návštěvnickém centru pak uvidíte výstavu těžebních strojů, kinosál a navštívíte místní kavárnu (švédská fika je fenomén platný i pod zemí). Zatímco jsme seděli u šálku kávy, o 1000 metrů níž se tvrdě pracovalo.

Přesun jako z pohádky. Nebo ne?

I během prohlídky dolu se mluví o přesunu města, psalo se o něm samozřejmě i ve světovém tisku. Neobjevilo se v něm třeba, že v částech Kiruny, které čeká demolice, se pořád uklízí a opravuje. Místní tak nepropadají depresi a neztrácejí vztah ke svému okolí.

Kiruna není Horní Jiřetín, jehož obyvatelé si dlouho nebyli jistí, zda nebudou nuceni opustit své domovy kvůli prolomení těžebních limitů. Možnost přesunu obce v Česku zřejmě nikoho nenapadla (a stejně by ji nikdo nezaplatil). Horní Jiřetín po zachování limitů ožívá, lidé opět staví a opravují domy, hlásal tisk. V Kiruně se opravuje pořád, lidé si tu nezoufají, někteří spíš kritizují.

V Kiruně jsme i během krátké návštěvy narazili na odpůrce přesunu. Na plakátech ve městě jsem zahlédla kritické ohlasy na vývoj města. Některé také připomínají obchodování LKAB s Čínou.

A při prohlídce původní radnice jsme narazili na muže, který litoval všeho toho bourání. Není to krása? ptal se nás. Měkké světlo se tu odráželo od dřevěných ochozů a obrovská hala působila jako obývací pokoj města. Tohle všechno padne. Vsadím se, že nová budova radnice nebude tak pěkná, povzdechl si.

No Comments

Život začíná po stovce. Příběh nejstarší švédské blogerky Dagny

05/18/2017

Když jsem minulý rok trávila chvíli v Göteborgu, jednoho líného nedělního rána jsem při čištění zubů a pobíhání po hotelovém pokoji pustila televizi, kde právě běžel rozhovor s Dagny Carlsson. Bylo jí tehdy 104 let a proslavila se jako nejstarší blogerka Švédska i celého světa.

Ještě několik málo let před tím ovšem natočila režisérka Åsa Blanck o této seniorce jdoucí s dobou dokumentární snímek Život začíná po stovce (Livet börjar vid hundra). V něm zaznamenala Dagny bavící se s televizními hvězdami, na slavnostní premiéře snímku Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel a také při každodenních činnostech nebo těch trochu výjimečných, třeba během hledání nového partnera na on-line seznamce.

Když se potopil Titanik…

Dagny Carlsson se narodila v roce, kdy se potopil Titanik a ženám bylo stále odpíráno volební právo. Jako dítě vdovy z chudé rodiny musela začít pracovat jako šička, byť jí šití nikdy nešlo. Její první manželství neodpovídalo romantickým představám, a tak se Dagny ve 37 letech vrátila do školy a navíc poznala svého druhého muže, Harryho, po jehož smrti si myslela, že i její život skončil.

Jenže pak si koupila počítač a založila blog, na který denně přispívá. Postupně se jí splnil i celoživotní sen, stala se lektorkou, učí mladší seniory, jak pracovat s počítačem a užít si trochu zábavy na internetu.

Ne všichni senioři potřebují chodítko

Hodinový film má svá dojemná místa, chvíle, kdy i Dagny musí přemoct smutek, aby odvyprávěla svůj příběh. S přibývajícím věkem si seniorka uvědomila, že nemusí být šedivá myš. Postupně se tak změnila ve svéráznou ženu, která nehledí na věk ani názory druhých. A navíc potká nejstaršího švédského DJ…

Celkovým vyzněním optimistický film ukazuje, že senioři nemusejí být starci obcházející lékaře, žijící v domovech důchodců nebo v eldéenkách. A navíc připomíná, že i důchodci jsou lidé se svými potřebami a touhami.

Dokument s českými titulky si můžete stáhnout zdarma na stránkách Promítej i ty.

No Comments