Norské čtenářské léto: Naivní. Super a Doppler

08/11/2017

Zatím jsem nezjistila, jestli norský spisovatel Erlend Loe prodělal syndrom vyhoření, jeho knihy by tomu však nasvědčovaly (ale může samozřejmě jít jen o mou čtenářskou vztahovačnost). Kdybych měla tu možnost, zeptala bych se ho. Zatím mi nezbývá nic jiného než spekulovat.

Během léta jsem se začetla hned do tří bestsellerů zmíněného spisovatele. Prvním z nich je Naivní. Super, příběh o studentovi, který opustí školu, aby se na chvíli zastavil a nic nedělal.

Házet si míčem a zatloukat…

Hlavní hrdina bydlí v bytě svého bratra a uklidňuje se monotónními činnostmi, třeba házením si míčem nebo hraním si s primitivní zatloukačkou. Spíš než smysl života hledá hlavní hrdina motivaci. Co a proč by měl vlastně dělat v situaci, kdy jedinou úlevu nachází v hraní jednoduchých dětských her?

Erlend Loe přivádí své postavy do absurdních situací, pokládá jednoduché a na první pohled naivní otázky, které však v kontextu příběhu dávají smysl.

Ani v lese se neobešel bez čokolády

Tak tomu je i v novele Doppler. Stejnojmenná hlavní postava je otec dvou dětí, na něhož dolehne smrt v rodině i na první pohled dobře uspořádaný život. A tak se Doppler vydá do lesa, kde si postaví stan, ochočí losa a pojmenuje ho Bongo. Žije jako lovec a sběrač. Bylo by mu skvěle, kdyby nepotřeboval pravidelný přísun nízkotučného mléka, případně nedostal chuť na čokoládu Toblerone.

Kniha je napsaná svěžím vtipným tónem a popisuje člověka, který se chce odtrhnout od norské společnosti, nechce být pracovitým manželem, ale současně si uvědomuje, že je na některých vymoženostech současné společnosti závislý.

Letos vyšla v češtině i druhá kniha o Dopplerovi nazvaná Náklaďáky Volvo (Volvo Lastvagnar). Kromě toho, že Doppler v ní učiní jednu zásadní věc, totiž odejde hledat štěstí do Švédska, se setkává se dvěma švédskými seniory a zjišťuje, že i život v sousedním státu může být zneklidňující.

Náklaďáky Volvo pro mě postrádají trefnost předchozího dílu. Autor navíc vkládá do příběhu různé pomlky, ve kterých se přímo obrací na čtenáře, což mi sice přijde originální, ale občas také bohužel přehnané.

No Comments

Ukaž, co děláš!

06/15/2017

Někdy na střední škole jsem procházela obdobím čtení motivačních knih (nejspíš mi chyběla motivace učit se zpaměti životopisy autorů a ekonomické poučky), kdy jsem hltala knihy radící jak se proslavit, zbohatnout, dosáhnout dalších svých snů. Podobné čtenářské vášně se mi už dávno vyhýbají, ale přesto se mi letos dostala do ruky jedna motivační od Austina Kleona s názvem Show Your Work!, v níž autor čtenářům vysvětluje, jak se prezentovat, když jste introverti, neradi se chlubíte a případně si ani nejste jisti, zda dosáhnete nějakého prezentovatelného výsledku.

Podle autora stejně výsledek nikoho příliš nezajímá, do popředí proto staví proces tvorby. Je jedno, jestli právě pečete kachnu na nedělní oběd, skládáte symfonii nebo píšete pohádky pro děti, důležité je podle Austina Kleona ukázat něco málo z procesu, který se učíte, poodhalit maličkosti, každý den vysvětlit, čím se právě zabýváte.

A na to rozhodně nemusíte být géniové, upozorňuje autor v první radě. Svou knihu totiž rozdělil do 10 kapitol, rad, které vám pomůžou pochopit, že prezentovat se lze i bez toho, abyste se cítili jako samožerové, když použiji oblíbené slovo jedné mé bývalé kolegyně.

Konkrétní kroky vám Austin Kleon sice poradit nemůže, ale jeho kniha je napsaná spontánně, čte se lehce a může fungovat jako skvělý katalyzátor ve chvílích, kdy se vám nic nechce.

Stejný autor napsal zřejmě ještě populárnější knihu Steal Like an Artist: 10 Things Nobody Told You About Being Creative. Tu jsem si nakonec jen tak mimochodem také přečetla, neodolala jsem totiž bezkonkurenční slevě na elektronickou knihu na Amazonu ;)

No Comments

Born to Run. Tahle kniha není o běhání a nemá ani happy end

05/31/2017

Kniha Born to Run mate názvem. Christopher McDougall, autor stejnojmenné novely, přidal ještě dovětek A Hidden Tribe, Superathletes, and the Greatest Race the World Has Never Seen. Tu jsem ale nečetla. Tentokrát jsem odsunula stranou své teoretické zkušenosti s běháním a pustila se do jiného bestselleru.

Název Born to Run nese legendární píseň Bruce Springsteena a také jeho autobiografie, která koncem roku 2016 trhala prodejní rekordy na Amazonu. Známý hudebník si dával načas, své vzpomínky prý sepisoval více než sedm let.

Hudba Bruce Springsteena dřív spíš jen proplouvala okolo mě, jedním uchem tam, druhým ven. Pak jsem se zaposlouchala do textů a ocenila, jak skvělé jsou. Nečekala jsem, že poetiku písňových textů najdu i v knize dlouhé více než 500 stránek. Ale našla, každá kapitola by se dala zhudebnit. Bruce Springsteen umí psát hravě a v některých momentech zřejmě i velmi upřímně.

I was a child of Vietnam-era America

Nedejte se mýlit, nejde o soupis celého života Bruce Springsteena, ale spíš o literární ztvárnění několika důležitých etap, vybraných vzpomínek. Překvapí dětství, kdy Bruce vzpomíná, jak se v zimě budil s párou u pusy, protože rodina neměla dost peněz na topení ve všech pokojích.

I was a child of Vietnam-era America, of the Kennedy, King and Malcolm X assassinations. The country no longer felt like the innocent place it was said to be in the Eisenhower fifties, začíná Bruce Springsteen své vyprávění, které se tak  nejspíš stává výpovědí jedné generace.

Zjednodušeně by se dalo říct, že Bruce neměl co ztratit, jezdil po Spojených státech se svou kapelou, koncertoval a nahrával. V úplných začátcích ho podpořila především matka. Naopak s otcem měl Bruce spíš chladný vztah.

Komplikované okamžiky s otcem popisuje hudebník velmi diskrétně, za což si vysloužil od některých čtenářů vyčítavé kritiky. O to silnějším dojmem působí kapitola, v níž popisuje jeho úmrtí, které vnímal prostřednictvím svých dětí.

We’re runners

V několika kapitolách Bruce překvapivě otevřeně lící svůj boj s depresemi, jejich projevy, spolupráci s lékaři i účinky antidepresiv, která dlouhodobě užívá. Deprese jsou důvodem pro jeho čtyřhodinové koncerty, které je ve svých 67 letech (nikdo by mu je nehádal) schopen odehrát. Nejdelší koncert odehrál podle Wikipedie ve Filadelfii v roce 2016, trval 4 hodiny a 4 minuty.

We’re travelers, “runners,” not “stayers.” But each man or woman runs or stays in their own way, domnívá se. Během koncertování jeho deprese pominou, a tak, jak se v závěru ukazuje, jsou koncerty nutností, životní potřebou. Bruce Springsteen byl zrozen k pohybu.

No Comments