Born to Run. Tahle kniha není o běhání a nemá ani happy end

05/31/2017

Kniha Born to Run mate názvem. Christopher McDougall, autor stejnojmenné novely, přidal ještě dovětek A Hidden Tribe, Superathletes, and the Greatest Race the World Has Never Seen. Tu jsem ale nečetla. Tentokrát jsem odsunula stranou své teoretické zkušenosti s běháním a pustila se do jiného bestselleru.

Název Born to Run nese legendární píseň Bruce Springsteena a také jeho autobiografie, která koncem roku 2016 trhala prodejní rekordy na Amazonu. Známý hudebník si dával načas, své vzpomínky prý sepisoval více než sedm let.

Hudba Bruce Springsteena dřív spíš jen proplouvala okolo mě, jedním uchem tam, druhým ven. Pak jsem se zaposlouchala do textů a ocenila, jak skvělé jsou. Nečekala jsem, že poetiku písňových textů najdu i v knize dlouhé více než 500 stránek. Ale našla, každá kapitola by se dala zhudebnit. Bruce Springsteen umí psát hravě a v některých momentech zřejmě i velmi upřímně.

I was a child of Vietnam-era America

Nedejte se mýlit, nejde o soupis celého života Bruce Springsteena, ale spíš o literární ztvárnění několika důležitých etap, vybraných vzpomínek. Překvapí dětství, kdy Bruce vzpomíná, jak se v zimě budil s párou u pusy, protože rodina neměla dost peněz na topení ve všech pokojích.

I was a child of Vietnam-era America, of the Kennedy, King and Malcolm X assassinations. The country no longer felt like the innocent place it was said to be in the Eisenhower fifties, začíná Bruce Springsteen své vyprávění, které se tak  nejspíš stává výpovědí jedné generace.

Zjednodušeně by se dalo říct, že Bruce neměl co ztratit, jezdil po Spojených státech se svou kapelou, koncertoval a nahrával. V úplných začátcích ho podpořila především matka. Naopak s otcem měl Bruce spíš chladný vztah.

Komplikované okamžiky s otcem popisuje hudebník velmi diskrétně, za což si vysloužil od některých čtenářů vyčítavé kritiky. O to silnějším dojmem působí kapitola, v níž popisuje jeho úmrtí, které vnímal prostřednictvím svých dětí.

We’re runners

V několika kapitolách Bruce překvapivě otevřeně lící svůj boj s depresemi, jejich projevy, spolupráci s lékaři i účinky antidepresiv, která dlouhodobě užívá. Deprese jsou důvodem pro jeho čtyřhodinové koncerty, které je ve svých 67 letech (nikdo by mu je nehádal) schopen odehrát. Nejdelší koncert odehrál podle Wikipedie ve Filadelfii v roce 2016, trval 4 hodiny a 4 minuty.

We’re travelers, “runners,” not “stayers.” But each man or woman runs or stays in their own way, domnívá se. Během koncertování jeho deprese pominou, a tak, jak se v závěru ukazuje, jsou koncerty nutností, životní potřebou. Bruce Springsteen byl zrozen k pohybu.

No Comments

Le vent nous portera. Když dva zpívají totéž…

10/28/2016

Na chodbě visel plakát upozorňující na blížící se koncert Nouvelle Vague a já se zas cítila jako před sedmi osmi lety, kdy jsem tuhle skupinu poslouchala. Kdysi mi někdo tvrdil, že naživo nejsou dobří, ale to posoudit nemůžu. Zatím jsem na jejich koncertu nebyla.

Čas od času narážím na dvě skupiny interpretů, tedy na ty, kteří natočí skvělé album, ale na koncertech jim přece něco chybí. A pak naopak na ty, co při domácím poslechu příliš nebaví, na pódiu však zázračně ožijí. Mezi ty druhé jsem si zařadila písničkářku a multiinstrumentalistku Sophii Hunger, která vystoupila v Paláci Akropolis.

Jak jsem si vzpomněla na Noir Désir

Vystoupení začalo jako by nic. Sophie Hunger ještě v přítmí vešla na jeviště a začala zpívat. A zpívala i píseň Le vent nous portera, kterou se proslavila v 90. letech poměrně známá francouzská skupina s pohnutou historií Noir Désir.

Jejím členem byl kontroverzní Bertrand Cantat, který během žárlivé scény zmlátil svou přítelkyni Marii Trintignant. Ta po útoku upadla do bezvědomí a nakonec v nemocnici zemřela. Cantat byl následně odsouzen k osmi letům vězení, po čtyřech byl ovšem propuštěn.

Hudebník byl dáván do souvislosti s další smrtí blízké ženy. V lednu 2010 spáchala sebevraždu jeho bývalá manželka, která si krátce před smrtí stěžovala na psychický teror, kterého se měl Bertrand Cantat dopustit. Spekulovalo se také o fyzickém týrání.

To jsem ještě sledovala televizi

O několik měsíců se Cantat rozhodl vystoupit s Noir Désir v Bordeaux, což ovšem logicky vyvolalo protesty ze strany ochránců lidských a ženských práv. Nakonec se v listopadu 2010 členové skupiny definitivně rozloučili, skupina zanikla.

Noir Désir jsem okolo roku 2000 poslouchala a vybavuji si také, jak klip k písni Le vent nous portera běžel na právě startující televizi Óčko (tehdy jsem se na televizi ještě dívala). Po nějaké době jsem se dočetla o osudu Bertranda Cantata a píseň dostala hořký nádech…

3 komentáře