Aklimatizace v kině: Druhá strana naděje

07/30/2017

Aklimatizace může být náročná, zvlášť když jste strávili téměř 14 dní za polárním kruhem, vybavujete si spoustu zážitků a chybí vám svěží vzduch, v němž se mísí vůně lesů a moře. Návrat do Prahy jsem si osvěžila alespoň kinem, respektive filmem finského režiséra Aki Kaurismäkiho Druhá strana naděje (Toivon tuolla puolen, The Other Side of Hope).

Khaled Ali utíká se svou sestrou z Aleppa, společně se vydávají balkánskou cestou do Evropy, ale před maďarskými hranicemi se navzájem ztratí. Khaledovi se náhodou podaří dostat do Finska, kde se přihlásí na policii a požádá o azyl. Současně se snaží pokračovat v pátrání po své sestře.

Dva muži, dvě šance na nový život

Byl by to příliš jednoduchý příběh, kdyby se v něm neobjevila postava obchodníka s košilemi. Waldemar Wikström také utíká, byť se nachází v o dost komfortnější situaci. Stárnoucí Fin opouští svou manželku, která propadla alkoholu. Snaží se začít nový život, a tak koupí živořící restauraci, ve které denně podávají rybí karbanátky.

Zatímco v zařízení pro uprchlíky se Khaled dozvídá, že melancholické a smutně působící vyhostí nejdřív, Finům je dovoleno utápět se v alkoholu a je jim jedno, že místní policisté stále píšou na psacích strojích, databáze občanů nejsou chráněné a vytištění falešného občanského průkazu trvá jen pár minut.

Když Waldemar potká Khaleda, skončí to pěstním soubojem. Pak však udělá vstřícný krok a zaměstná Khaleda ve své restauraci.

Někdy stačí udělat vstřícný krok

Aki Kaurismäki se věnuje filmům už přes 30 let, ale zůstává věrný absurditě. Ta nechyběla ani v tomto snímku, navíc doplněná poslouchatelným finským folkem.

Reakce v sálu mi potvrdily, že Aki Kaurismäki není pro všechny a že někdo nepochytí nadsázku a absurditu, se kterou finská režisérská legenda přistupuje k natáčení (i proto, že můj doktor má v ordinaci psací stroj a zřejmě ho aktivně používá, v tamních restauracích se přestalo kouřit teprve nedávno a podivnost některých úředníků v Česku už ani nezarazí).

Nedoslovnost však vyvažuje lidskost, přátelství a smysl pro humor hlavních postav, ty tak dodávají téhle hořké komedii optimismus a naději. Protože, jak režisér ukazuje, někdy stačí udělat jeden vstřícný krok.

No Comments

Život začíná po stovce. Příběh nejstarší švédské blogerky Dagny

05/18/2017

Když jsem minulý rok trávila chvíli v Göteborgu, jednoho líného nedělního rána jsem při čištění zubů a pobíhání po hotelovém pokoji pustila televizi, kde právě běžel rozhovor s Dagny Carlsson. Bylo jí tehdy 104 let a proslavila se jako nejstarší blogerka Švédska i celého světa.

Ještě několik málo let před tím ovšem natočila režisérka Åsa Blanck o této seniorce jdoucí s dobou dokumentární snímek Život začíná po stovce (Livet börjar vid hundra). V něm zaznamenala Dagny bavící se s televizními hvězdami, na slavnostní premiéře snímku Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel a také při každodenních činnostech nebo těch trochu výjimečných, třeba během hledání nového partnera na on-line seznamce.

Když se potopil Titanik…

Dagny Carlsson se narodila v roce, kdy se potopil Titanik a ženám bylo stále odpíráno volební právo. Jako dítě vdovy z chudé rodiny musela začít pracovat jako šička, byť jí šití nikdy nešlo. Její první manželství neodpovídalo romantickým představám, a tak se Dagny ve 37 letech vrátila do školy a navíc poznala svého druhého muže, Harryho, po jehož smrti si myslela, že i její život skončil.

Jenže pak si koupila počítač a založila blog, na který denně přispívá. Postupně se jí splnil i celoživotní sen, stala se lektorkou, učí mladší seniory, jak pracovat s počítačem a užít si trochu zábavy na internetu.

Ne všichni senioři potřebují chodítko

Hodinový film má svá dojemná místa, chvíle, kdy i Dagny musí přemoct smutek, aby odvyprávěla svůj příběh. S přibývajícím věkem si seniorka uvědomila, že nemusí být šedivá myš. Postupně se tak změnila ve svéráznou ženu, která nehledí na věk ani názory druhých. A navíc potká nejstaršího švédského DJ…

Celkovým vyzněním optimistický film ukazuje, že senioři nemusejí být starci obcházející lékaře, žijící v domovech důchodců nebo v eldéenkách. A navíc připomíná, že i důchodci jsou lidé se svými potřebami a touhami.

Dokument s českými titulky si můžete stáhnout zdarma na stránkách Promítej i ty.

No Comments

Alone in Berlin na filmovém plátně. Zas jsem se nechala nachytat knižní předlohou…

04/9/2017

Pamatuji si na své první zklamání z filmového zpracování knižní předlohy. Byla jsem ještě dítě a oblíbila si převyprávění slavného Robinsona Crusoa od Josefa Plevy. Pak jsem ale viděla v televizi filmovou verzi, která se mi oproti fantaziím zdála nudná. Tolikrát jsem si v duchu představovala opuštěný ostrov a hlavní hrdiny, že film u mě neměl šanci.

Stejný osud postihl snímek Alone in Berlin natočený podle stejnojmenné předlohy Hanse Fallady, kterou jsem četla v létě 2016. Moment, kdy hlavní hrdina bojující proti nacistickému režimu pohlednicemi s texty vyzývající ke svobodě projevu, podlehne zvědavosti a nakonec prošvihne ten pravý čas ke skousnutí pilulky s jedem popsal Hans Fallada možná až příliš živě (a tvůrci filmu se s tím nedokázali popasovat).

V Alone in Berlin jsem tak objevila další výborně napsanou knihu zaznamenávající hrůzy druhé světové války. Samozřejmě, že se mi v minulosti dostala do rukou spousta románů zasazených do období druhé světové války, tento se však odehrává přímo v Berlíně, kde lidé žijí zdánlivě běžně a nemusejí denně bojovat o holý život. Za kulisami Berlína se ovšem odehrávají dramata, která často můžou končit smrtí, vraždou, sebevraždou, popravou nebo jen výhrůžkami koncentračním táborem.

Film, který byl představen na Berlinale 2016, zpočátku povedeně líčí děsivé události, ke kterým dojde v jednom berlínském činžáku. Pak se to ale zvrtne. Snaha o zkratkovitost, touha ukázat všechno ničí momenty, které si vybavuji z knižní podoby.

Snímek je navíc v angličtině, což působí zpátečnicky. Proč by film natočený v Berlíně ukazující život německého obyvatelstva, neměl být natočen v němčině? Zřejmě jde o cenu za koprodukci, na níž se podílela Velká Británie, Francie a Německo.

Potěšilo mě snad jen, že ve filmu hraje mimo jiné známý švédský herec Mikael Persbrandt. Potěšilo by mě to ještě víc, kdyby nehrál nácka :)

No Comments