Jeden den, jedna zpráva o prezidentské kandidatuře. Ve filmu Mimořádná zpráva

07/13/2018

Dvě redakce, dvě různá média a jedno tajemství, které hodlají novináři odhalit, i když jim leckdy není přáno. Tak nějak by se v lehce bulvárním stylu dal popsat dokumentární snímek Tomáše Bojara s názvem Mimořádná zpráva (Breaking News).

Psal se začátek roku 2017 a mnozí komentátoři spekulovali, zda se bude Miloš Zeman opětovně ucházet o prezidentský úřad. Svou kandidaturu prezident neoznámil národu zcela otevřeně a veřejně na tiskové konferenci, nejdřív tuto informaci prozradil trochu utajeně v okruhu svých příznivců a přátel, které pozval začátkem března 2017 na Pražský hrad.

Tuhle informaci musíte mít

Dokumentarista Tomáš Bojar se tématu chopil a sledoval v rozhodující den dva týmy, totiž redakci Hospodářských novin a zpravodajství České televize.

Obě redakce pracují nezávisle na sobě, oživují své kontakty a snaží se zajistit si informace přímo ze setkání na Pražském hradě, kam novináři nebyli zváni. Výjimkou byla asi jen ČTK a také redaktor ČT Vladimír Keblúšek, kterému se podařilo dostat do sálu a propašovat techniku, pomocí které nahrál a odvysílal projev Miloše Zemana.

Důvod je zřejmý. Tak důležitou informaci, jakou je prezidentská kandidatura, jednoduše musíte mít a zveřejnit. Nad některými událostmi nemůžete mávnout rukou, protože jsou příliš zajímavé nebo důležité.

Jeden den skončil, předvolební maraton začal

Pro nezasvěceného diváka bude dokument zajímavým vhledem do práce novináře, newsroomu a zákulisí televizního vysílání. Během sledování snímku se možná pak zapomene pozastavit nad pracovní dobou, protože, jak ze snímku vyplývá, oba šéfredaktoři pracují od rána do pozdního večera, aby rozhodli jaké informace zveřejnit, respektive které z připravených článků poslat do tisku. Pokud však je vám novinářské prostředí trochu blízké, neobjevíte v dokumentu nic nového.

Tomáš Bojar dění nijak nekomentuje, neptá se a zřejmě často čerpá z pevně umístěných kamer v kancelářích jednotlivých redakcí. Přesto všechno se mu povede odvyprávět příběh o každodenní novinářské práci a zároveň o zprávě, která tak trochu předznamenávala předvolební dění.

No Comments

Borg vs. McEnroe. Tenis nebyl nikdy fotogeničtější

01/28/2018

Moje znalosti tenisu se omezují jen na fakt, že jsem kdysi randila s chlapem, který se aktivně o tuto hru zajímal a někdy si ji i zahrál. Tak daleko, aby mě vzal na kurt, jsme to ale nedotáhli. Možná i proto, že ani během zápasů českých tenistů nesedím u televize a nefandím. Do kina na film Borg/ McEnroe mě tedy přivedly spíš pochvalné recenze a zájem o severskou kinematografii než fanouškovství.

Až po zhlédnutí filmu jsem si vygooglovala, že Švéd Björn Borg vyhrával od poloviny 70. let French Open a Wimbledon jako na běžícím páse. Ve Švédsku jsem na něj však už narazila, bývalý tenista je dnes totiž majitelem oděvní značky Björn Borg AB, která se specializuje na produkci sportovního oblečení a spodního prádla.

Vraťme se však k filmu. Ten ukazuje atmosféru Wimbledonu 1980, kdy se proti Björnu Borgovi postavil Američan John McEnroe. Snímek však není záznamem tenisového zápasu, ukazuje osudy obou hráčů, které vyvrcholí zápasem ve finále. A zatímco Borg obhajuje svůj pátý titul, McEnroe chce sesadit tenisovou legendu z trůnu Wimbledonu. Oba jsou výborní sportovci, ale neskutečně odlišní.

McEnroe, kterého ztvárnil Shia LaBeouf, působí nevyrovnaně, při zápasech se hlasitě dohaduje a mezi diváky není oblíbený. Borg zůstává stoicky klidný, závislý na rituálech. Jeho pedanství, se kterým kontroluje tenisové rakety, jako by hraničilo s mentální poruchou.

Björna Borga si zahrál švédský herec Sverrir Gudnason, kterého možná (ne)znáte z filmů Call Girl, Vážná hra (Den allvarsamma leken) nebo Láska a citróny (Små citroner gula). Nejnověji si má zahrát v americkém filmu Dívka v pavoučí síti (The Girl in the Spider’s Web), pokračování trilogie Milénium Stiega Larssona.

Týmy obou tenisových hvězd očekávají výhru, fanoušci podpisy, přítelkyně zájem, trenéři výkon… A to všechno na oba padá. Nervozita stoupá i ve filmu spolu s blížícím se finále. Pokud přijdete do kina stejně nepoučeni o sportovní historii jako já a předem jste si nenašli ani výsledek zápasu, dokáže vás film vyšponovat do nejvyšších obrátek, jako byste se měli turnaje sami zúčastnit. Záběr s Borgem střídá záběr ukazující McEnroa. Vlastně ani netušíte, komu byste měli fandit. Ve finále pak možná uvidíte, že i tenis může být fotogenický.

Možná vás pak překvapí, že se natáčelo také na pražské Štvanici a že si ve filmu zahrála také Tuva Novotny, jejíž otec pochází z Prahy a ona sama v Česku studovala. A nebyl by to alespoň částečně švédský film, kdyby si v něm nezahrál také Stellan Skarsgård, tentokrát v roli trenéra Björna Borga.

1 Comment

Aklimatizace v kině: Druhá strana naděje

07/30/2017

Aklimatizace může být náročná, zvlášť když jste strávili téměř 14 dní za polárním kruhem v Praze vám chybí nejen ten svěží vzduch, v němž se mísí vůně lesů a moře. Návrat do Prahy jsem si osvěžila alespoň kinem, respektive filmem finského režiséra Aki Kaurismäkiho Druhá strana naděje (Toivon tuolla puolen, The Other Side of Hope).

Khaled Ali utíká se svou sestrou z Aleppa, společně se vydávají balkánskou cestou do Evropy, ale před maďarskými hranicemi se navzájem ztratí. Khaledovi se náhodou podaří dostat do Finska, kde se přihlásí na policii a požádá o azyl. Současně pokračuje v pátrání po své sestře.

Dva muži, dvě šance na nový život

Byl by to příliš jednoduchý příběh, kdyby se v něm neobjevila postava obchodníka s košilemi. Waldemar Wikström také utíká, byť se nachází v o dost komfortnější situaci. Stárnoucí Fin opouští svou manželku, která propadla alkoholu. Penzista začne jinak, a tak koupí živořící restauraci, ve které na denním menu vždy zaručeně uvidíte rybí karbanátky.

Zatímco v zařízení pro uprchlíky se Khaled dozvídá, že melancholické vyhostí nejdřív, Finové se utápějí v alkoholu a je jim jedno, že místní policisté stále píšou na psacích strojích, databáze občanů nejsou chráněné a vytištění falešného občanského průkazu trvá pár minut.

Seznámení hlavních postav probíhá divoce a tragikomicky. Když Waldemar potká Khaleda, skončí to pěstním soubojem. Pak však Fin udělá vstřícný krok a zaměstná imigranta ve své restauraci.

Někdy stačí udělat vstřícný krok

Aki Kaurismäki se věnuje filmům už přes 30 let, ale zůstává věrný absurditě. Ta nechyběla ani v tomto snímku, navíc doplněná poslouchatelným finským folkem.

Reakce v sálu mi potvrdily, že Aki Kaurismäki není pro všechny a že někdo nepochytí nadsázku a absurditu, se kterou finská režisérská legenda přistupuje k natáčení (i proto, že můj doktor má v ordinaci psací stroj a zřejmě ho aktivně používá a v tamních restauracích se přestalo kouřit teprve nedávno).

Nedoslovnost však vyvažuje lidskost, přátelství a smysl pro humor hlavních postav, ty tak dodávají téhle hořké komedii naději. Protože, jak režisér ukazuje, někdy stačí udělat jeden vstřícný krok.

No Comments