Another Place. Trochu jiné místo v Liverpoolu

04/15/2018

Sedíme asi 40 minut v autobuse mířícím směrem z města a já naši polohu pro jistotu sleduji on-line, protože v liverpoolských autobusech nehlásí zastávky. Některé jsou navíc na znamení, a tak se krátký výlet za město může změnit v perné okamžiky. Pokud chcete někam trefit, musíte znát Liverpool. Nebo se zeptat řidiče a doufat, že si na vás ve správnou chvíli vzpomene.

Kdybychom byli v Praze, naše cesta by pravděpodobně trvala kratší dobu, ale v Liverpoolu staví autobusy téměř na rohu každého bloku. Můžete se spolehnout, že z jedné zastávky spolehlivě dohlédnete na následující. I na tu předchozí.

Liverpool pro pokročilé?

Another Place jsme na papírové mapě centra nenašli. Existenci pláže, na kterou se rozhodl umělec Antony Gormley rozestavit sto litinových soch, se autoři mapy rozhodli naznačit nenápadnou šipkou v levém dolním rohu. Nebýt předcestovní přípravy, nikdy se na podobné místo nepodíváme. A když se kamarádka, s níž jsem se do Liverpoolu vydala, ještě v Praze ptala, jestli vyrazíme na pláž, zněla její otázka spíš jako plán.

Autobus zamířil mezi nízké domy a bod na mapě mi ukazoval, že se konečně blížíme. Pak už stačilo projít jedním blokem poklidné příměstské čtvrti a před námi se rozprostřel travnatý pruh lemující pláž Crosby. Another Place není název pláže, ale uměleckého díla, stovky litinových soch obrácených čelem k moři, instalace, jejíž autorem je už zmíněný sir Antony Gormley. Kontroverzní litinové sochy nejdřív putovali napříč Evropou až nakonec zakotvily v Liverpoolu, kde stojí od roku 2007.

Běžte do muzea Beatles a pak…

Zatímco některé postávají v bezpečí suchého břehu, jiné se noří do vody i při odlivu. A je to zajímavá podívaná. Mezi sochami, z nichž každá prý váží asi 650 kilogramů, totiž procházejí místní venčící psy, fotí se tu turisté nebo pobíhají běžci. Zdálky jsem někdy trochu zaváhala, jestli se dívám na sochu, nebo na člověka klidně pozorujícího horizont.

A tak, pokud někdy náhodou zavítáte do Liverpoolu, běžte do muzea Beatles, které rozhodně stojí za vidění, a pak se běžte projít taky na pláž. Koupat se tu podle všeho stejně nesmí. Až po našem návratu do Prahy jsem zjistila, že pláž může být celkem nebezpečná, je tu spousta měkkého písku až bahna. To v kombinaci s rychlými přílivy a odlivy může pro případné plavce znamenat problém.

I v polovině března je však počasí v Liverpoolu příjemné a láká k dlouhým procházkám po pobřeží.

No Comments

Kiruna. Město, kde přestávají platit mapy

09/8/2017

Začalo září, dny se rychle zkracují, sluneční svit nabral podzimní nádech a ve švédské Kiruně se podle všeho začíná objevovat polární záře, světelné představení na obloze. Do tohoto města ležícího za polárním kruhem jsme se vydali v době, kdy se nikdy dostatečně nesetmí. Polární zář jsme tedy oželeli, namísto ní jsme se podívali 500 metrů pod zem a přesvědčili se, že mapy v tomhle severském městě už a nebo ještě neplatí.

Jednoho odpoledne jsme se vydali podívat na stavbu nové radnice. Tady bychom měli pokračovat rovně, usoudím. V jedné ruce držím mapu a rozhlížím se kolem sebe. Před námi měla vést cesta, jenže nevedla. Na vlastní kůži jsme se tak přesvědčili o tom, jak rychle se Kiruna mění. Nemůžete se tu spoléhat na papírové mapy ani Google Maps.

Takhle se stěhuje město

Budujeme pro vás nové město a infrastrukturu, dočetli jsme se na ceduli poblíž staveniště, kde vyrůstá nová radnice a celé obytné čtvrti. Ne snad, že by Kiruna radnici neměla nebo se do města přistěhovalo naráz tolik lidí (ne, uprchlíci za to fakt nemůžou). Důvod je jiný a zní trochu bláznivě. Město se stěhuje o více než tři kilometry na východ.

Osud Kiruny byl vždy ovlivněn těžbou železné rudy a dolem, který leží hned vedle železničního nádraží a co by kamenem dohodil od původní radnice. Těží tu státem vlastněná společnost LKAB, která plánuje posunout základní úroveň těžby zas o něco níž. Když si uděláte výlet na horu Luossavaaru a rozhlédnete se po okolí, uvidíte, jak blízko se těží. Jen málo chybí k sesunutí města pod kopec. Proto padlo rozhodnutí o stěhování.

Mnohé domy čeká demolice, přesunou se jen historicky cenné budovy a například celodřevěný kostel prý odborníci rozeberou a na určeném místě znovu postaví.

Ti, kterým hrozí ztráta domova, dostanou nové byty či domky a někteří si můžou i polepšit. Podoba bydlení se konzultuje s budoucími vlastníky nemovitostí a samotný přesun města byl dohodnut se zástupci radnice i s pastevci sobů v okolí.

Když pijete kafe a 1000 metrů pod vámi se doluje…

Samotný důl můžete navštívit, respektive jeho zákaznické centrum, které se nachází 500 metrů pod zemským povrchem. Když nasednete do autobusu v centru města a ten pak za několik okamžiků zamíří do černého tunelu v kopci, na chvíli se vám sevře hrdlo.

Společnost LKAB vybudovala v kopci silnice, jezdí tu osobní auta i autobusy nebo stroje. V návštěvnickém centru pak uvidíte výstavu těžebních strojů, kinosál a navštívíte místní kavárnu (švédská fika je fenomén platný i pod zemí). Zatímco jsme seděli u šálku kávy, o 1000 metrů níž se tvrdě pracovalo.

Přesun jako z pohádky. Nebo ne?

I během prohlídky dolu se mluví o přesunu města, psalo se o něm samozřejmě i ve světovém tisku. Neobjevilo se v něm třeba, že v částech Kiruny, které čeká demolice, se pořád uklízí a opravuje. Místní tak nepropadají depresi a neztrácejí vztah ke svému okolí.

Kiruna není Horní Jiřetín, jehož obyvatelé si dlouho nebyli jistí, zda nebudou nuceni opustit své domovy kvůli prolomení těžebních limitů. Možnost přesunu obce v Česku zřejmě nikoho nenapadla (a stejně by ji nikdo nezaplatil). Horní Jiřetín po zachování limitů ožívá, lidé opět staví a opravují domy, hlásal tisk. V Kiruně se opravuje pořád, lidé si tu nezoufají, někteří spíš kritizují.

V Kiruně jsme i během krátké návštěvy narazili na odpůrce přesunu. Na plakátech ve městě jsem zahlédla kritické ohlasy na vývoj města. Některé také připomínají obchodování LKAB s Čínou.

A při prohlídce původní radnice jsme narazili na muže, který litoval všeho toho bourání. Není to krása? ptal se nás. Měkké světlo se tu odráželo od dřevěných ochozů a obrovská hala působila jako obývací pokoj města. Tohle všechno padne. Vsadím se, že nová budova radnice nebude tak pěkná, povzdechl si.

No Comments

Do Prčice! O 14 dní později

07/7/2017

Minulý rok jsem se vydali na pochod do Prčice z Týnce nad Sázavou. Trasa Zdeňka Hájka, jak je cesta nazvaná, měří 42 kilometrů a vede překvapivě strmými úseky. Občas narazíte i na prudká klesání, což na pohodě pochodníka nepřidá. Pro velký úspěch jsme si jednoho slunného víkendového dne poslední část zopakovali, tedy etapu z Kosovy Hory do Prčice o příjemné vycházkové délce 14 kilometrů.

Některé kopce jsem už ale vytěsnila z paměti, a tak jsem byla překvapená, s čím vším se musíme potýkat. Bylo asi 14 dní po oficiálním termínu oblíbeného pochodu, což s sebou neslo řadu výhod. Třeba občas pozapomenuté značení P-P nebo stále ještě vysekané cesty v polích.

Cestou jsme potkali asi dva lidi, zřejmě místní, což byla oproti třeba letošnímu pochodu příjemná změna. Jinak nikde nikdo, všude ticho, jen cvrkot cvrčků a bečení ovcí.

Byli byste překvapeni, jak i několik dní dělá s přírodou divy. Hned na startu v Kosově Hoře mi bylo jasné, že za podobného počasí by se nejdelší 70kilometrová trasa změnila v potní lázeň, a tak jsem pochopila, proč se start koná v době ještě nestálého jarního počasí. Kromě přírody se odehrávají divy i na polích, řepka odkvetla, a tak jsem konečně zahlédla růst i jiné zemědělské plodiny.

Jak jsem si nevšimla křížové cesty

Během samotného pochodu člověk často nemá čas ani sílu na rozhlížení se po okolí nebo focení, proto jsem teď dostala šanci si tohle všechno vynahradit. S překvapením jsem zjistila, že trasa z Kosovy Hory vede částečně po křížové cestě. I na působivou cestu okolo křížů jsem po roce zapomněla. Naučná stezka spojuje Jesenici s vrchem Kalvárie a seznamuje s historií kostela v obci a farářem, jenž tu působil. Okolní příroda je kopcovitá, ale malebná, a tak stojí za návštěvu.

Liduprázdná Prčice a legendární hospoda U Škrpálu

Příchod do Prčice byl zvláštní. Kromě nás dorazili na náměstí ve stejnou dobu ještě cyklisté a pár dalších bloudících turistů, takže tu bylo celkem živo, i když do doby konání prčického pochodu to mělo skutečně daleko. Náměstí, které bývá zastavěno stánky s občerstvením a výdejnou plastových botiček a Horalek, bylo tentokrát prázdné.

Konečně došlo také na návštěvu místní hospody s příhodným názvem U Škrpálu, která splní vše, co od podobné hospody čekáte. Na čepu to mají kromě piva i malinovku a v jídelním lístku smažák nebo smažený hermelín s hranolkama, jídlo, které vás nezklame. Roky jsem ho nejedla, tak jsem se k němu výjimečně vrátila.

Ze samotné Prčice nejede během víkendu použitelný autobus, a tak se musíte vydat na vlak do nedalekých Heřmaniček (buď po silnici, nebo po turistické trase, která je sice delší, ale vede voňavým lesem).

No Comments