Kiruna. Město, kde přestávají platit mapy

09/8/2017

Začalo září, dny se rychle zkracují, sluneční svit nabral podzimní nádech a ve švédské Kiruně se podle všeho začíná objevovat polární záře, světelné představení na obloze. Do tohoto města ležícího za polárním kruhem jsme se vydali v době, kdy se nikdy dostatečně nesetmí. Polární zář jsme tedy oželeli, namísto ní jsme se podívali 500 metrů pod zem a přesvědčili se, že mapy v tomhle severském městě už a nebo ještě neplatí.

Jednoho odpoledne jsme se vydali podívat na stavbu nové radnice. Tady bychom měli pokračovat rovně, usoudím. V jedné ruce držím mapu a rozhlížím se kolem sebe. Před námi měla vést cesta, jenže nevedla. Na vlastní kůži jsme se tak přesvědčili o tom, jak rychle se Kiruna mění. Nemůžete se tu spoléhat na papírové mapy ani Google Maps.

Takhle se stěhuje město

Budujeme pro vás nové město a infrastrukturu, dočetli jsme se na ceduli poblíž staveniště, kde vyrůstá nová radnice a celé obytné čtvrti. Ne snad, že by Kiruna radnici neměla nebo se do města přistěhovalo naráz tolik lidí (ne, uprchlíci za to fakt nemůžou). Důvod je jiný a zní trochu bláznivě. Město se stěhuje o více než tři kilometry na východ.

Osud Kiruny byl vždy ovlivněn těžbou železné rudy a dolem, který leží hned vedle železničního nádraží a co by kamenem dohodil od původní radnice. Těží tu státem vlastněná společnost LKAB, která plánuje posunout základní úroveň těžby zas o něco níž. Když si uděláte výlet na horu Luossavaaru a rozhlédnete se po okolí, uvidíte, jak blízko se těží. Jen málo chybí k sesunutí města pod kopec. Proto padlo rozhodnutí o stěhování.

Mnohé domy čeká demolice, přesunou se jen historicky cenné budovy a například celodřevěný kostel prý odborníci rozeberou a na určeném místě znovu postaví.

Ti, kterým hrozí ztráta domova, dostanou nové byty či domky a někteří si můžou i polepšit. Podoba bydlení se konzultuje s budoucími vlastníky nemovitostí a samotný přesun města byl dohodnut se zástupci radnice i s pastevci sobů v okolí.

Když pijete kafe a 1000 metrů pod vámi se doluje…

Samotný důl můžete navštívit, respektive jeho zákaznické centrum, které se nachází 500 metrů pod zemským povrchem. Když nasednete do autobusu v centru města a ten pak za několik okamžiků zamíří do černého tunelu v kopci, na chvíli se vám sevře hrdlo.

Společnost LKAB vybudovala v kopci silnice, jezdí tu osobní auta i autobusy nebo stroje. V návštěvnickém centru pak uvidíte výstavu těžebních strojů, kinosál a navštívíte místní kavárnu (švédská fika je fenomén platný i pod zemí). Zatímco jsme seděli u šálku kávy, o 1000 metrů níž se tvrdě pracovalo.

Přesun jako z pohádky. Nebo ne?

I během prohlídky dolu se mluví o přesunu města, psalo se o něm samozřejmě i ve světovém tisku. Neobjevilo se v něm třeba, že v částech Kiruny, které čeká demolice, se pořád uklízí a opravuje. Místní tak nepropadají depresi a neztrácejí vztah ke svému okolí.

Kiruna není Horní Jiřetín, jehož obyvatelé si dlouho nebyli jistí, zda nebudou nuceni opustit své domovy kvůli prolomení těžebních limitů. Možnost přesunu obce v Česku zřejmě nikoho nenapadla (a stejně by ji nikdo nezaplatil). Horní Jiřetín po zachování limitů ožívá, lidé opět staví a opravují domy, hlásal tisk. V Kiruně se opravuje pořád, lidé si tu nezoufají, někteří spíš kritizují.

V Kiruně jsme i během krátké návštěvy narazili na odpůrce přesunu. Na plakátech ve městě jsem zahlédla kritické ohlasy na vývoj města. Některé také připomínají obchodování LKAB s Čínou.

A při prohlídce původní radnice jsme narazili na muže, který litoval všeho toho bourání. Není to krása? ptal se nás. Měkké světlo se tu odráželo od dřevěných ochozů a obrovská hala působila jako obývací pokoj města. Tohle všechno padne. Vsadím se, že nová budova radnice nebude tak pěkná, povzdechl si.

No Comments

Do Prčice! O 14 dní později

07/7/2017

Minulý rok jsem se vydali na pochod do Prčice z Týnce nad Sázavou. Trasa Zdeňka Hájka, jak je cesta nazvaná, měří 42 kilometrů a vede překvapivě strmými úseky. Občas narazíte i na prudká klesání, což na pohodě pochodníka nepřidá. Pro velký úspěch jsme si jednoho slunného víkendového dne poslední část zopakovali, tedy etapu z Kosovy Hory do Prčice o příjemné vycházkové délce 14 kilometrů.

Některé kopce jsem už ale vytěsnila z paměti, a tak jsem byla překvapená, s čím vším se musíme potýkat. Bylo asi 14 dní po oficiálním termínu oblíbeného pochodu, což s sebou neslo řadu výhod. Třeba občas pozapomenuté značení P-P nebo stále ještě vysekané cesty v polích.

Cestou jsme potkali asi dva lidi, zřejmě místní, což byla oproti třeba letošnímu pochodu příjemná změna. Jinak nikde nikdo, všude ticho, jen cvrkot cvrčků a bečení ovcí.

Byli byste překvapeni, jak i několik dní dělá s přírodou divy. Hned na startu v Kosově Hoře mi bylo jasné, že za podobného počasí by se nejdelší 70kilometrová trasa změnila v potní lázeň, a tak jsem pochopila, proč se start koná v době ještě nestálého jarního počasí. Kromě přírody se odehrávají divy i na polích, řepka odkvetla, a tak jsem konečně zahlédla růst i jiné zemědělské plodiny.

Jak jsem si nevšimla křížové cesty

Během samotného pochodu člověk často nemá čas ani sílu na rozhlížení se po okolí nebo focení, proto jsem teď dostala šanci si tohle všechno vynahradit. S překvapením jsem zjistila, že trasa z Kosovy Hory vede částečně po křížové cestě. I na působivou cestu okolo křížů jsem po roce zapomněla. Naučná stezka spojuje Jesenici s vrchem Kalvárie a seznamuje s historií kostela v obci a farářem, jenž tu působil. Okolní příroda je kopcovitá, ale malebná, a tak stojí za návštěvu.

Liduprázdná Prčice a legendární hospoda U Škrpálu

Příchod do Prčice byl zvláštní. Kromě nás dorazili na náměstí ve stejnou dobu ještě cyklisté a pár dalších bloudících turistů, takže tu bylo celkem živo, i když do doby konání prčického pochodu to mělo skutečně daleko. Náměstí, které bývá zastavěno stánky s občerstvením a výdejnou plastových botiček a Horalek, bylo tentokrát prázdné.

Konečně došlo také na návštěvu místní hospody s příhodným názvem U Škrpálu, která splní vše, co od podobné hospody čekáte. Na čepu to mají kromě piva i malinovku a v jídelním lístku smažák nebo smažený hermelín s hranolkama, jídlo, které vás nezklame. Roky jsem ho nejedla, tak jsem se k němu výjimečně vrátila.

Ze samotné Prčice nejede během víkendu použitelný autobus, a tak se musíte vydat na vlak do nedalekých Heřmaniček (buď po silnici, nebo po turistické trase, která je sice delší, ale vede voňavým lesem).

No Comments

Made in Turkey. Neplánovaný výlet do Istanbulu nejen s vodní dýmkou

03/29/2017

Oblíbila jsem si rychlé nápady, neplánované dovolené nebo alespoň prodloužené víkendy. Jeden spontánní výlet jsme podnikli začátkem března, kdy jsme vyrazili do Istanbulu, města s více než 14 miliony obyvatel.

Tohle obrovské číslo se projevuje všude – množstvím lidí na chodnících, spoustou aut a autobusů v ulicích, ale také rozvojem města. Cestou z letiště Sabihy Gökçen, mimochodem pojmenovaného podle první vojenské pilotky historie, uvidíte spoustu rozestavěných obytných budov a mrakodrapů, budoucích kanceláří.

Když přiletíte do Asie, abyste se vydali do Evropy

Za autobusovou dopravu z letiště, která vás může hodně zdržet, jsem byla vděčná, protože do asijské části Istanbulu, kde se staví nejvíc, jsme se během výletu už nedostali. Zato jsme prošli historickou část města na evropském kontinentu.

Na cestu jsem si kromě nějakého toho oblečení a kosmetických miniatur přibalila už tradičně Ricoh 500G, Ilford Pan 400 a Fuji Superia 200. Jak se ukázalo, vyšší ISO nebylo třeba. Stačí zaletět o trochu jižněji a slunce svítí i na přelomu zimy a jara mnohem silněji než v Česku.

A protože ještě nezačala hlavní turistická sezona, čas jsme trávili užitečněji než postáváním ve frontách. Během jednoho dne jsme stihli navštívili mešitu sultána Ahmeda (Modrou mešitu), palác Topkapı s úchvatným výhledem a prohlédli si kdysi řecký kostel Hagia Sophia, který byl přestavěn na mešitu a později se z něj stalo muzeum.

Odpoledne jsme se prošli okolo Grand Bazaaru, který ovšem bývá k mé lítosti v neděli zavřený, ale prohlédli jsme si přilehlé ulice a došli k bazaru s kořením, kde se prodávající předbíhají v nabídce pro nás exotických chutí. Turecké sladkosti známe i v Česku, patří mezi ně baklava nebo pečivo baklavě velmi podobné a pak také turkish delights, turecké pochoutky, které český turecký med připomínají maximálně svým tvarem.

Introvert mezi lidmi

Jako člověk vážící si dostatečného osobního prostoru bych v Istanbulu nepochodila, lidé jsou tu všude, jsou různí a je jich spousta, ale jsou slušní a samotné město vyniká orientální vintage atmosférou. Vidíte tu spoustu kdysi honosných domů, zatímco v jiné části města se ambiciozně staví. Na každém rohu připravují kebab nebo cosi, co bych označila za tureckou pizzu. Na falafel jsme zašli do Falafel House, kde nabízí i skvělý humus a nepřekonatelné tabouleh.

Chutnal mi hodně silný turecký čaj, který se téměř zasekává v krku. Jedno balení jsem si koupila domů, ale až následně zjistila, že pro jeho přípravu potřebuji speciální konvice. Improvizaci v podobě dvou hrnců jsem zatím nevyzkoušela.

A samozřejmě jsme museli zajít na vodní dýmku, která se nedá srovnat se službou, kterou nabízejí čajovny v Česku. V istanbulských kavárnách a barech totiž mívají zaměstnance přímo vyhrazeného na přípravu dýmky a péči o uhlíky. Stačí kouřit a tato osoba vám pravidelně přináší nové uhlíky a odnáší ohořelé doutnající zbytky, aby prach nepadal do tabáku.

Made in Turkey

Poměrně zarážející bylo vidět žebrající děti, někdy oblečené v hadrech a často špinavé nebo usínající na schodech do metra. Mnohé z nich jsou zřejmě uprchlíci, syrské děti, kterým sice turecká vláda umožnila vzdělávání v arabštině, ale samotná školní docházka vyžaduje zázemí, které těmto dětem chybí. Proto se často stávají levnou pracovní silou textilního průmyslu.

No Comments