Udržitelná móda je jen pro vyvolené, tvrdí Dominique Peclers

25. 6. 2018

Dominique Peclers je zosobněním francouzského paradoxu. Představuji si, jak celý život snídala neošizený máslový croissant a večeřela tříchodové menu, na němž nesměly chybět tučné sýry a foie gras. Každý den si nezapomněla nalít k jídlu sklenku vína a někdy třeba i digestif. Dnes je jí 85 let (vím, o věku se psát nemá, ale v tomto článku hraje svou roli) a vypadá neuvěřitelně svěže a žensky. Přijde mi, že snad na všech fotkách je oblečená v pruhovaném triku.

Příznivci minimalismu po tomto sdělení pravděpodobně zaplesali, ale Dominique se v rozpálené místnosti v Kotvě bez mrknutí oka všem přiznala, že kdysi bývala obětí módních trendů. Však je také sama určovala.

Jsme přehlceni informacemi o módě

Ve skutečnosti nevím o soukromém životě Dominique Peclers vůbec nic, ale na Slou Days, jejichž hlavním hostem byla, na mě zapůsobila přednáškou o módním průmyslu. Založila totiž Peclers Paris, jednu z prvních trendsettingových agentur na světě. Trendsettingová agentura tvoří vedle všech těch návrhářů, módních domů a časopisů další článek, který ovlivňuje, co bude většina lidí okolo nás v následujících letech nosit. Jenže, jak Dominique přiznala, doba se mění a informací o módě je někdy až příliš.

Když se po letech rozhodla jít do důchodu, nebavilo jí vysedávat na lavičce v parku a krmit holuby. Rozhodla se tedy pomoct značce Animamá vyrábějící udržitelným způsobem oděvy a módní bytové doplňky, převážně z vlny alpaky.

Dominique přiznala, že dnes už módními časopisy nelistuje. Udržitelnost pak považuje zatím za okrajovou záležitost těch, kteří si ji můžou dovolit. Při nákupu výrobku udržitelné produkce vaše peněženka totiž přece jen zapláče víc než při návštěvě řetězce.

Udržitelnost jako znak elitářství

Nemůžu se ubránit myšlence, že něco málo by vyřešil minimalistický životní přístup. Chápu ale také, že když vám včera začalo téct do bot a jen tak tak ze své mzdy zaplatíte nájem, koupíte si ty první boty, které vám sednou a jejich cena se pohybuje výši, kterou vaše peněženka unese. Minimalismus ani dlouhodobé plánování nejsou odpovědí na všechny životní situace.

Na udržitelný nákup pak potřebujete podle Dominique Peclers peníze nebo vzdělání, respektive přehled. Udržitelný přístup tak zůstává jen variantou pro vyvolené. Svým způsobem jde o elitářskou záležitost, ale není to lepší cesta než bezmyšlenkovité nakupování?

No Comments

Roboti jsou tady. Zatím jen v seriálu Äkta människor

10. 6. 2018

Mám dojem, že seveřané často přicházejí s přelomovými nápady, ale buď se na jejich výtvory zapomene, nebo je někdo přeloží a proslaví se, zatímco severští tvůrci zůstávají na pozadí. Myslím, že se tomu tak děje hlavně v kinematografii. Kdo zná film Muži, kteří nenávidí ženy v americkém podání s Danielem Craigem v hlavní roli? A kdo si vzpomene na původní švédský snímek s přesvědčivým Michaelem Nyqvistem a rebelskou Noomi Rapace? Myslím, že většina lidí si vybaví spíš americkou verzi.

 Äkta människor vs. Humans

Nejinak tomu bývá u seriálů. Když Švédská televize natočila seriál Äkta människor (Skuteční lidé, Real Humans), inspirovala britský Channel 4 a americké AMC k natočení seriálu Humans. Nejdřív jsem se dočetla o anglicky mluvené verzi a až poději narazila na švédskou předlohu. Hned však bylo jasné, že Äkta människor prostě musím vidět, a to nejen proto, abych se necítila trapně, jak poslední měsíce zanedbávám švédštinu, ale i proto, že všichni snad čekáme na moment, kdy v openspacech převezmou naše místa roboti a my budeme moct celé dny lelkovat, zahradničit, číst si nebo cestovat.

Jenže takhle jednoduché to podle švédských tvůrců nebude. Robota si můžete podle nich koupit, ale nemůžete s ním obchodovat, obvykle ho však zaměstnáváte. Jenže roboti nemají práva jako lidé, byť někteří byli osvobozeni pomocí kódu Davida Eichera.

Děti Davida Eichera chtějí osvobodit roboty

Díky tomuto kódu získali vlastní vůli, nezávislost na lidech, umí se sami rozhodovat a žít, navazovat přátelství a také se zamilovávat. Mezi lidmi a roboty tak začínají vznikat partnerské vztahy, o jejich právech pak rozhoduje také soud, jenže nic není vyhráno.

Někteří roboti se cítí být dětmi Davida Eichera a chtějí dát svobodnou vůli všem existujícím robotům. I proti nim bojuje extremistická skupina Äkta människor, která působí spíš jako neonacistická organizace. Její členové zásadně nakupují potraviny produkované pouze lidmi a čas od času dorazí na robotí večírek s baseballovými pálkami.

Seriál není nijak časově ukotven. Vše působí, jako by se děj odehrával dnes. Když už je lidstvo tak daleko, že vytvořilo dokonalého robota, lidskou kopii, kam se poděla Tesla a domácnost řízená umělou inteligencí? říkáte si při sledování.

Tohle mi něco připomíná

Někteří z diváků by mohli tvůrcům vytýkat scény bez častých dějových zvratů a snad trochu i severskou studenost, ale to ode mě nečekejte. Seriál navíc ocení ti, kteří se zajímají o LGBT, etnicitu, sexualitu či práva (nabízí se napsat lidská, ale v tomto případě to příliš nesedí).

Během seriálu dojdete ke spoustě paralelám, protože všechny problémy, které v seriálu hlavní hrdinové řeší, vám někdy můžou být až podezřele povědomé. I dnes totiž někteří lidé vykonávají v podstatě otrockou práci, obchod s lidmi v některých oblastech světa kvete a kdoví, kdo z nás se bude někdy soudit o svá práva.

Konec druhé série tak logicky končí otevřeně a nechá vás napospas domněnkám. Další série se ve Švédsku podle všeho nepřipravuje.

No Comments

Praha–Prčice počtvrté. Proč jsem nestihla svatbu Harryho a Meghan?

30. 5. 2018

Třetí květnovou sobotu se ženil princ Harry s americkou herečkou Meghan Markle. Vybrali si nevděčný termín. Ve stejný den se totiž konal každoroční pochod Praha–Prčice, kterého jsem se rozhodla i počtvrté zúčastnit. Třeba to do obřadu stihneme, říkala jsem si tajně a raději si nepřipomínala, že svatba začíná okolo poledního.

Letos se v den pochodu nehrál žádný hokejový zápas, počasí vyšlo na první pohled nad očekávání dobře, a tak se do Prčice vydal rekordní počet lidí. Podobnou účast napočítali pořadatelé naposledy v roce 1983.

Dokulhat se do cíle

V půl osmé ráno jsme vyráželi z ospalého Benešova přes zámeckou zahradu a už tam se mi nešlo nejlépe. Řekla jsem si tedy, že to přece rozchodím. A tak vás letos nečekají řádky o správné výživě a pitném režimu, ale spíš o jedné velké bolesti při chůzi v parném počasí, které změnilo tuhle dlouhou procházku v potní lázeň.

Vybavuji si, že někde v první polovině pochodu jsme potkali kluka. Šel sám a v ruce držel bundu, která se pohupovala do taktu jeho kroků. O několik hodin později, téměř v samotném závěru jsem toho kluka viděla znovu. Houpání bundy se zpomalilo a kluk kulhal. Podobně jako já.

Asi v polovině trati totiž přišlo strmé klesání a v tu chvíli mě rozbolelo koleno. To přece rozchodím, řekla jsem si znovu a pokračovala v chůzi. Jenže postupně mi začaly překážet nejen kopce, ale i nerovný terén. Každé zatížení znamenalo další a další bodání v namoženém koleni.

Do Prčice! Z Benešova

Nakonec jsem ale přece jen došla do cíle. Pořadatelé letos nezvolili botičku v barvách trikolóry, jak jsem původně doufala a tipovala, ale prozaicky hnědou. Nakonec se alespoň můžu vítězoslavně bušit do prsou, že jsem byla mezi 282 pochodníky, kteří se vydali do Prčice z Benešova.

Výhled na pole a les

Pokud tudy plánujete vyrazit, věřte, že trasa je to nudná a poměrně nenáročná. Překvapilo mě, že vede často po asfaltkách a místních komunikacích, což z ní dělá ideální trasu pro lehké běžecké boty. Kopce nás také příliš nezdržovaly, v paměti si vybavím jen dvě táhlá stoupání úbočím a jedno prudké klesání.

Poslední etapa je pak částečně shodná z mojí oblíbenou trasou z Kosovy Hory.

Sejdeme se na ortopedii

V pondělí mě koleno pořád bolelo, a tak jsem zamířila k prvnímu ortopedovi, kterého jsem našla na internetu. České zdravotnictví umí vždycky překvapit. Byť jde o placenou službu, čas od času narazím na nepříjemnou sestru, která bez předešlého telefonického objednání odmítá komunikovat.

Vy jste šla o víkendu 44 kilometrů? Tak to se nedivte, že vás bolí koleno, dozvěděla jsem se od doktora poté, co mě preventivně poslal na rentgen a pak zkoumal, jestli mě koleno nebolí. Nevím, jestli se se mnou pokoušel špásovat, nebo to myslel vážně, ale možná mě jen nechtěl strašit. Přesto všechno jsem mu vděčná. Nepředepisoval mi drahé masti a nenabízel zázračné injekce. Takže za rok v Prčici na viděnou!

No Comments