#MeToo

22. 10. 2017

„Či či či!“ volali na mě dělníci, když jsem vyšla z domu. Vlastně jsem ani nic jiného nečekala. Celé léto jim trvalo než vyměnili kabely a opravili chodník, a tak jsem raději vycházela ven v kalhotách a často také obcházela blok, abych se s tou tlupou nepotkala.

„Myslel jsem si, že k něčemu takovému už dávno nedochází,“ podivil se můj přítel, když jsem mu popsala svou zkušenost. A já se zas podivila nad jeho nevědomostí.

Jenže když jste žena, naučíte se ledacos – raději nepřemýšlet o obtěžování a nevhodných návrzích a naopak hloubat nad tou nejbezpečnější trasou noční Prahou domů, vybírat peníze ze strategicky umístěných bankomatů a nastupovat do prvního vozu tramvaje.

I když máte všechno promyšlené, může vás ledacos zaskočit…

Třeba kolega, který se na vás během teambuildingového večera přitiskne s tím, že s vámi chce tančit, chvíli doléhá, vyčítá a dotýká se vás, i když řeknete jasné „ne“. Často zaznívá, že muž by měl být gentleman. Jenže v podobných chvílích se gentlemanů spíš nedostává.

A nebo vás může překvapit jeden známý, který se jednou za čas ozve a ujišťuje se, že ho skutečně nechcete vyfotit nahatého. Byť „ne“ už zaznělo. Proč si někteří myslí, že „ne“, které pronese žena, neznamená „ne“, ale spíš „možná“?

There is 1 comment in this article:

  1. 10. 11. 2017Libor says:

    Mě tedy dost vytáčí, když se pak na veřejnosti to vše propírá a dost zlehčuje ve smyslu, že „se vlastně nic nestalo“ a že jsou tu všichni hyperkorektní. Ono se to snadno bagatelizuje, když se to těch lidí netýká :-(.