Another Place. Trochu jiné místo v Liverpoolu

15. 4. 2018

Sedíme asi 40 minut v autobuse mířícím směrem z města a já naši polohu pro jistotu sleduji on-line, protože v liverpoolských autobusech nehlásí zastávky. Některé jsou navíc na znamení, a tak se krátký výlet za město může změnit v perné okamžiky. Pokud chcete někam trefit, musíte znát Liverpool. Nebo se zeptat řidiče a doufat, že si na vás ve správnou chvíli vzpomene.

Kdybychom byli v Praze, naše cesta by pravděpodobně trvala kratší dobu, ale v Liverpoolu staví autobusy téměř na rohu každého bloku. Můžete se spolehnout, že z jedné zastávky spolehlivě dohlédnete na následující. I na tu předchozí.

Liverpool pro pokročilé?

Another Place jsme na papírové mapě centra nenašli. Existenci pláže, na kterou se rozhodl umělec Antony Gormley rozestavit sto litinových soch, se autoři mapy rozhodli naznačit nenápadnou šipkou v levém dolním rohu. Nebýt předcestovní přípravy, nikdy se na podobné místo nepodíváme. A když se kamarádka, s níž jsem se do Liverpoolu vydala, ještě v Praze ptala, jestli vyrazíme na pláž, zněla její otázka spíš jako plán.

Autobus zamířil mezi nízké domy a bod na mapě mi ukazoval, že se konečně blížíme. Pak už stačilo projít jedním blokem poklidné příměstské čtvrti a před námi se rozprostřel travnatý pruh lemující pláž Crosby. Another Place není název pláže, ale uměleckého díla, stovky litinových soch obrácených čelem k moři, instalace, jejíž autorem je už zmíněný sir Antony Gormley. Kontroverzní litinové sochy nejdřív putovali napříč Evropou až nakonec zakotvily v Liverpoolu, kde stojí od roku 2007.

Běžte do muzea Beatles a pak…

Zatímco některé postávají v bezpečí suchého břehu, jiné se noří do vody i při odlivu. A je to zajímavá podívaná. Mezi sochami, z nichž každá prý váží asi 650 kilogramů, totiž procházejí místní venčící psy, fotí se tu turisté nebo pobíhají běžci. Zdálky jsem někdy trochu zaváhala, jestli se dívám na sochu, nebo na člověka klidně pozorujícího horizont.

A tak, pokud někdy náhodou zavítáte do Liverpoolu, běžte do muzea Beatles, které rozhodně stojí za vidění, a pak se běžte projít taky na pláž. Koupat se tu podle všeho stejně nesmí. Až po našem návratu do Prahy jsem zjistila, že pláž může být celkem nebezpečná, je tu spousta měkkého písku až bahna. To v kombinaci s rychlými přílivy a odlivy může pro případné plavce znamenat problém.

I v polovině března je však počasí v Liverpoolu příjemné a láká k dlouhým procházkám po pobřeží.

No Comments

Příběh skříně. O tom, jak funguje módní průmysl

31. 3. 2018

Když jsem byla dítě, dědila jsem oblečení po příbuzných. Mezi těmito oděvy byly často i roláky nebo neoblíbené kousavé svetry, které jako na potvoru vydržely roky bez sebemenší újmy. Zatímco dnes bych s tím, že by moje oblečení snad někdy mohly nosit moje děti, nepočítala.

Tuny oblečení diskutabilní kvality, které se k nám ročně dováží, sice snížily ceny, za které se můžeme relativně levně obléct, ale nízká cena je vyvážena jinými náklady, ať už devastací životního prostředí, otrockou prací nebo pouhým faktem, že spolu s oblečením se zahalujeme do chemického koktejlu, který nám nemusí svědčit.

A právě na to naráží koordinátorka mezinárodní kampaně Fashion Revolution v Česku Veronika Blabla Hubková hned na minimalistickém přebalu své nové knihy nazvané Příběh šatníku. Přemýšleli jste někdy, jak je možné vyrobit a prodat triko za tři stovky? ptá se.

Kniha je napsaná v přátelském duchu, takže po chvíli čtení získáte dojem, že si o módě povídáte s kamarádkou. Přátelský tón je v kontrastu s fakty, kterými vás autorka nezahltí, ale v každé kapitole najdete alespoň jedno faktické shrnutí nebo tabulku, ze které vás zamrazí.

Příběh skříně do každé kabelky

Veronika přímo nesleduje výrobní proces oděvů, ale navazuje na něj a věnuje se téměř všem aspektům, které výrobu fast fashion doprovázejí, tedy nízkým platům dělníků, používání chemikálií při výrobě, certifikátům a také například tomu, co se stane s oblečením, když ho vyhodíme do speciálního kontejneru.

Knížka je tenká, a tak se vám vejde do sebemenší kabelky, ať už jste ji nakoupili v jednom z mnoha řetězců nebo vám ji vyrobil řemeslník ze Žižkova.

Veronika Blabla si navíc sáhne do svědomí, když přiznává, že i ona někdy nakupuje v řetězcích, ale, jak dodává, důležité je nakupovat s rozmyslem a pořízené oblečení nosit co nejčastěji. Tím otázku udržitelné módy přibližuje těm, kteří se zatím o oděvní průmysl jako takový nezajímali, natož aby ho považovali za něco, co by našim životům mohlo škodit. A případně také těm, kteří považovali otázku udržitelné módy za elitářskou, protože kdo z nás má na to, aby si koupil kalhoty za tři tisíce? Možná vám vydrží delší dobu, ale jít do řetězce a koupit si podobné za čtvrtinu je pro peněženku méně bolestivá záležitost.

Co všechno je ještě v pořádku?

Nejreálnější se pro každého z nás jeví nakupovací minimalismus, jímž ušetříme peníze i čas strávený bezhlavým pobíháním po obchodech nebo ranními dilematy před otevřenou skříní. Na druhou stranu můžete získat dojem, že nakupování v řetězcích je vlastně v pořádku, když nakupujete málo a nakoupené oblečení nosíte až do roztrhání poslední nitky.

Příběh skříně doporučuji, kde můžu. Jde totiž, pokud se nepletu, o jedinou česky psanou knihu věnující se dopadům rychlé módy. Příběh skříně si můžete objednat on-line ;)

1 Comment

Soustředit se na to nejdůležitější

8. 2. 2018

Jednoho rána jsem se vzbudila a uvědomila si, že se spousta z nás honí za zbytečnostmi. Včetně mě. Ne, takhle to úplně nebylo. Téhle myšlence předcházel šok, náročné období provázené spoustou myšlenek a změn.

Když jsem byla dítě, vysvětlovala mi teta se sestřenkou, že bude skvělé, když budu studovat, protože  pak nebudu muset například umývat cizím ženám vlasy, dávat pozor na cestující ve stanicích metra, mrznout během zimních dní u stánku s oblečením z Asie a nebudu pracovat na směny.

Tomu všemu jsem se vyhnula, pravda, ale, jak si postěžoval můj známý, stejně nakonec sedíme v openspacu od 8 do 17. A také se dohadujeme s kolegy, píšeme jeden e-mail za druhým, odpovídáme na Skypu, někdy se raději snažíme odfiltrovat okolní prostředí a mimo jiné samozřejmě pracujeme.

Je to výhra? A když ne, znamená to snad, že jsme něco prohráli? Neurčuje tohle hodnocení pouze naše vnitřní nastavení, případně příliš kritické vnitřní oko?

Poměrně rychle procházím vystřízlivěním, uvědomuji si, že jsou i jiné věci na světě, jiné způsoby realizace. Možná se o nich nedozví celý openspace ani vás za ně vaši nadřízení nepochválí, ale život vám rozhodně zlepší.

Co mám na mysli? Někdo by to nazval work–life balance, já jsem to sama pro sebe nazvala čas pro ty z nejbližších, kteří vás mají rádi, na činnosti, které vás baví, byť třeba právě teď nedávají smysl nikomu kromě vám.

Tak vzhůru do toho.

1 Comment