#MeToo

22. 10. 2017

„Či či či!“ volali na mě dělníci, když jsem vyšla z domu. Vlastně jsem ani nic jiného nečekala. Celé léto jim trvalo než vyměnili kabely a opravili chodník, a tak jsem raději vycházela ven v kalhotách a často také obcházela blok, abych se s tou tlupou nepotkala.

„Myslel jsem si, že k něčemu takovému už dávno nedochází,“ podivil se můj přítel, když jsem mu popsala svou zkušenost. A já se zas podivila nad jeho nevědomostí.

Jenže když jste žena, naučíte se ledacos – raději nepřemýšlet o obtěžování a nevhodných návrzích a naopak hloubat nad tou nejbezpečnější trasou noční Prahou domů, vybírat peníze ze strategicky umístěných bankomatů a nastupovat do prvního vozu tramvaje.

I když máte všechno promyšlené, může vás ledacos zaskočit…

Třeba kolega, který se na vás během teambuildingového večera přitiskne s tím, že s vámi chce tančit, chvíli doléhá, vyčítá a dotýká se vás, i když řeknete jasné „ne“. Často zaznívá, že muž by měl být gentleman. Jenže v podobných chvílích se gentlemanů spíš nedostává.

A nebo vás může překvapit jeden známý, který se jednou za čas ozve a ujišťuje se, že ho skutečně nechcete vyfotit nahatého. Byť „ne“ už zaznělo. Proč si někteří myslí, že „ne“, které pronese žena, neznamená „ne“, ale spíš „možná“?

No Comments

Kiruna. Město, kde přestávají platit mapy

8. 9. 2017

Začalo září, dny se rychle zkracují, sluneční svit nabral podzimní nádech a ve švédské Kiruně se podle všeho začíná objevovat polární záře, světelné představení na obloze. Do tohoto města ležícího za polárním kruhem jsme se vydali v době, kdy se nikdy dostatečně nesetmí. Polární zář jsme tedy oželeli, namísto ní jsme se podívali 500 metrů pod zem a přesvědčili se, že mapy v tomhle severském městě už a nebo ještě neplatí.

Jednoho odpoledne jsme se vydali podívat na stavbu nové radnice. Tady bychom měli pokračovat rovně, usoudím. V jedné ruce držím mapu a rozhlížím se kolem sebe. Před námi měla vést cesta, jenže nevedla. Na vlastní kůži jsme se tak přesvědčili o tom, jak rychle se Kiruna mění. Nemůžete se tu spoléhat na papírové mapy ani Google Maps.

Takhle se stěhuje město

Budujeme pro vás nové město a infrastrukturu, dočetli jsme se na ceduli poblíž staveniště, kde vyrůstá nová radnice a celé obytné čtvrti. Ne snad, že by Kiruna radnici neměla nebo se do města přistěhovalo naráz tolik lidí (ne, uprchlíci za to fakt nemůžou). Důvod je jiný a zní trochu bláznivě. Město se stěhuje o více než tři kilometry na východ.

Osud Kiruny byl vždy ovlivněn těžbou železné rudy a dolem, který leží hned vedle železničního nádraží a co by kamenem dohodil od původní radnice. Těží tu státem vlastněná společnost LKAB, která plánuje posunout základní úroveň těžby zas o něco níž. Když si uděláte výlet na horu Luossavaaru a rozhlédnete se po okolí, uvidíte, jak blízko se těží. Jen málo chybí k sesunutí města pod kopec. Proto padlo rozhodnutí o stěhování.

Mnohé domy čeká demolice, přesunou se jen historicky cenné budovy a například celodřevěný kostel prý odborníci rozeberou a na určeném místě znovu postaví.

Ti, kterým hrozí ztráta domova, dostanou nové byty či domky a někteří si můžou i polepšit. Podoba bydlení se konzultuje s budoucími vlastníky nemovitostí a samotný přesun města byl dohodnut se zástupci radnice i s pastevci sobů v okolí.

Když pijete kafe a 1000 metrů pod vámi se doluje…

Samotný důl můžete navštívit, respektive jeho zákaznické centrum, které se nachází 500 metrů pod zemským povrchem. Když nasednete do autobusu v centru města a ten pak za několik okamžiků zamíří do černého tunelu v kopci, na chvíli se vám sevře hrdlo.

Společnost LKAB vybudovala v kopci silnice, jezdí tu osobní auta i autobusy nebo stroje. V návštěvnickém centru pak uvidíte výstavu těžebních strojů, kinosál a navštívíte místní kavárnu (švédská fika je fenomén platný i pod zemí). Zatímco jsme seděli u šálku kávy, o 1000 metrů níž se tvrdě pracovalo.

Přesun jako z pohádky. Nebo ne?

I během prohlídky dolu se mluví o přesunu města, psalo se o něm samozřejmě i ve světovém tisku. Neobjevilo se v něm třeba, že v částech Kiruny, které čeká demolice, se pořád uklízí a opravuje. Místní tak nepropadají depresi a neztrácejí vztah ke svému okolí.

Kiruna není Horní Jiřetín, jehož obyvatelé si dlouho nebyli jistí, zda nebudou nuceni opustit své domovy kvůli prolomení těžebních limitů. Možnost přesunu obce v Česku zřejmě nikoho nenapadla (a stejně by ji nikdo nezaplatil). Horní Jiřetín po zachování limitů ožívá, lidé opět staví a opravují domy, hlásal tisk. V Kiruně se opravuje pořád, lidé si tu nezoufají, někteří spíš kritizují.

V Kiruně jsme i během krátké návštěvy narazili na odpůrce přesunu. Na plakátech ve městě jsem zahlédla kritické ohlasy na vývoj města. Některé také připomínají obchodování LKAB s Čínou.

A při prohlídce původní radnice jsme narazili na muže, který litoval všeho toho bourání. Není to krása? ptal se nás. Měkké světlo se tu odráželo od dřevěných ochozů a obrovská hala působila jako obývací pokoj města. Tohle všechno padne. Vsadím se, že nová budova radnice nebude tak pěkná, povzdechl si.

No Comments

O nedůležitosti navazování. Proč je někdy lepší nechat minulost plavat a vydat se jinudy?

29. 8. 2017

Vždycky jsem byla přesvědčená o důležitosti navazování. Na cokoliv. Tahle myšlenka jde totiž vcelku dobře dohromady s uklidňující ideou stoupání po kariérním žebříčku do stále vyšších pater.

Když jsem před více než rokem odcházela ze zabydlené kanceláře a na rozloučenou se zamýšlela nad počtem vypitých káv, byla jsem si jistá, že musím navázat prací, v níž využiji své zkušenosti. Co jiného taky psát do motivačních dopisů? Moje představa však narazila na háček. Někdy totiž není jasné, na co navázat.

Když vás nebaví telefonování…

Do hry navíc vstupuje další problém, totiž nastavení člověka. Samozřejmě, že introvertovi vadí neustálé vystupování před lidmi, zatímco extrovertovi by zřejmě nevyhovovaly dlouhé hodiny osamělé práce za počítačem. Mám ale dojem, že lidé se mezi sebou liší i nastavením, očekáváním nebo nadšením pro určitý druh činností.

Zatímco někdo se raduje z každého vyřízeného telefonátu nebo odeslaného e-mailu, jiný s oblibou počítá, uklízí, vaří nebo staví dům… Koncem března jsem se loučila znovu, tentokrát v už ne tak zabydlené kanceláři. Tehdy mi docházelo, že do první skupiny rozhodně nepatřím.

Co pořád děláš?

Po mnoha letech pracovních víkendů a svátků a chvilkovém střídání práce jsem si vzala pauzu. Neplánovala jsem ji, ale také jsem nevěděla, jak ji přerušit. Ekonomika se kvůli mé pauze na záda nepoloží, usoudila jsem.

Co celé dny děláš? ptali se mě někteří nechápavě. Přitom je na světě spousta věcí, kterým se můžete věnovat. Pokud se chcete naučit něco nového, potřebujete často jen počítač a připojení k internetu, lekce pole dance jsem měla zaplacené na několik měsíců dopředu a hot jógu vystřídalo domácí cvičení během parných odpolední.

Po několika měsících mi došlo, že ve volném čase tvořím, vyrábím, buduji a raduji se z viditelných výsledků. Může být člověk nastavením tvůrce, budovatel, stavitel?

A tak jsem se rozhodla nenavazovat. Čirou náhodou jsem našla práci, která zahrnuje spoustu tvoření, budování i viditelných výsledků. A hlavně spoustu nového, takže teď teprve přijde ta pravá sranda… Nebo taky ne. Uvidíme.

No Comments