Norské čtenářské léto: Naivní. Super a Doppler

11. 8. 2017

Zatím jsem nezjistila, jestli norský spisovatel Erlend Loe prodělal syndrom vyhoření, jeho knihy by tomu však nasvědčovaly (ale může samozřejmě jít jen o mou čtenářskou vztahovačnost). Kdybych měla tu možnost, zeptala bych se ho. Zatím mi nezbývá nic jiného než spekulovat.

Během léta jsem se začetla hned do tří bestsellerů zmíněného spisovatele. Prvním z nich je Naivní. Super, příběh o studentovi, který opustí školu, aby se na chvíli zastavil a nic nedělal.

Házet si míčem a zatloukat…

Hlavní hrdina bydlí v bytě svého bratra a uklidňuje se monotónními činnostmi, třeba házením si míčem nebo hraním si s primitivní zatloukačkou. Spíš než smysl života hledá hlavní hrdina motivaci. Co a proč by měl vlastně dělat v situaci, kdy jedinou úlevu nachází v hraní jednoduchých dětských her?

Erlend Loe přivádí své postavy do absurdních situací, pokládá jednoduché a na první pohled naivní otázky, které však v kontextu příběhu dávají smysl.

Ani v lese se neobešel bez čokolády

Tak tomu je i v novele Doppler. Stejnojmenná hlavní postava je otec dvou dětí, na něhož dolehne smrt v rodině i na první pohled dobře uspořádaný život. A tak se Doppler vydá do lesa, kde si postaví stan, ochočí losa a pojmenuje ho Bongo. Žije jako lovec a sběrač. Bylo by mu skvěle, kdyby nepotřeboval pravidelný přísun nízkotučného mléka, případně nedostal chuť na čokoládu Toblerone.

Kniha je napsaná svěžím vtipným tónem a popisuje člověka, který se chce odtrhnout od norské společnosti, nechce být pracovitým manželem, ale současně si uvědomuje, že je na některých vymoženostech současné společnosti závislý.

Letos vyšla v češtině i druhá kniha o Dopplerovi nazvaná Náklaďáky Volvo (Volvo Lastvagnar). Kromě toho, že Doppler v ní učiní jednu zásadní věc, totiž odejde hledat štěstí do Švédska, se setkává se dvěma švédskými seniory a zjišťuje, že i život v sousedním státu může být zneklidňující.

Náklaďáky Volvo pro mě postrádají trefnost předchozího dílu. Autor navíc vkládá do příběhu různé pomlky, ve kterých se přímo obrací na čtenáře, což mi sice přijde originální, ale občas také bohužel přehnané.

No Comments

Aklimatizace v kině: Druhá strana naděje

30. 7. 2017

Aklimatizace může být náročná, zvlášť když jste strávili téměř 14 dní za polárním kruhem, vybavujete si spoustu zážitků a chybí vám svěží vzduch, v němž se mísí vůně lesů a moře. Návrat do Prahy jsem si osvěžila alespoň kinem, respektive filmem finského režiséra Aki Kaurismäkiho Druhá strana naděje (Toivon tuolla puolen, The Other Side of Hope).

Khaled Ali utíká se svou sestrou z Aleppa, společně se vydávají balkánskou cestou do Evropy, ale před maďarskými hranicemi se navzájem ztratí. Khaledovi se náhodou podaří dostat do Finska, kde se přihlásí na policii a požádá o azyl. Současně se snaží pokračovat v pátrání po své sestře.

Dva muži, dvě šance na nový život

Byl by to příliš jednoduchý příběh, kdyby se v něm neobjevila postava obchodníka s košilemi. Waldemar Wikström také utíká, byť se nachází v o dost komfortnější situaci. Stárnoucí Fin opouští svou manželku, která propadla alkoholu. Snaží se začít nový život, a tak koupí živořící restauraci, ve které denně podávají rybí karbanátky.

Zatímco v zařízení pro uprchlíky se Khaled dozvídá, že melancholické a smutně působící vyhostí nejdřív, Finům je dovoleno utápět se v alkoholu a je jim jedno, že místní policisté stále píšou na psacích strojích, databáze občanů nejsou chráněné a vytištění falešného občanského průkazu trvá jen pár minut.

Když Waldemar potká Khaleda, skončí to pěstním soubojem. Pak však udělá vstřícný krok a zaměstná Khaleda ve své restauraci.

Někdy stačí udělat vstřícný krok

Aki Kaurismäki se věnuje filmům už přes 30 let, ale zůstává věrný absurditě. Ta nechyběla ani v tomto snímku, navíc doplněná poslouchatelným finským folkem.

Reakce v sálu mi potvrdily, že Aki Kaurismäki není pro všechny a že někdo nepochytí nadsázku a absurditu, se kterou finská režisérská legenda přistupuje k natáčení (i proto, že můj doktor má v ordinaci psací stroj a zřejmě ho aktivně používá, v tamních restauracích se přestalo kouřit teprve nedávno a podivnost některých úředníků v Česku už ani nezarazí).

Nedoslovnost však vyvažuje lidskost, přátelství a smysl pro humor hlavních postav, ty tak dodávají téhle hořké komedii optimismus a naději. Protože, jak režisér ukazuje, někdy stačí udělat jeden vstřícný krok.

No Comments

Rusko obsadilo Norsko. V seriálu Okkupert

9. 7. 2017

Budoucnost nepřinesla naší planetě nic dobrého, lidstvo je zmítáno klimatickou krizí. Norsko se proto rozhodlo změnit dosavadní směr. Dáme světu technologii, kterou budou využívat následující generace, tvrdí odhodlaně norský premiér, kterého vynesl do vládního křesla slib skoncovat s využíváním fosilních paliv. Svůj předvolební program splní a Norsko skutečně zastaví těžbu ropy a zemního plynu. Tak začíná poměrně odvážně natočený norský seriál Okkupert (Occupied, Okupace) z roku 2015.

Nemusíte být jasnovidci, abyste tušili, že reakce evropských států nejsou pozitivní. Představitelé Evropské unie protestují a Norsko musí počítat s tvrdými sankcemi. Pozastavení těžby se však nelíbí ani Rusům, kteří dostanou ropné vrty pod svou kontrolu. Bez jediného výstřelu.

Za všechno ne(může) Jo Nesbø

A aby se to všechno ještě trochu zkomplikovalo, scenáristé zasadili příběh do pomyslné budoucnosti, kdy Spojené státy už dávno nejsou členy NATO. Norsku nikdo nepomůže a tamním politikům nezbývá než lavírovat v diplomatických kličkách.

Mezi tvůrce seriálu patří také u nás známý spisovatel Jo Nesbø a za jedinou nelogičnost příběhu lze považovat zájem Ruska na norské ropě. Proč by Rusko mělo pomáhat evropským státům s nezbedným Norskem? Z dnešního pohledu se to zdá nelogické, v budoucnosti se ale může stát cokoliv.

Přesvědčivě jsou naopak vykresleny hlavní postavy. Chovali se Čechoslováci v srpnu 68 podobně? napadne vás při sledování. Někteří hrdinové věří či spíš doufají v optimistickou budoucnost a zachovávají klid, jiní na příchodu Rusů do Norska vydělávají, zatímco další protestují a upozorňují na přečiny, jichž se ruští okupanti dopouštějí (myslím, že v tomhle bodě se norská produkce drží raději při zemi).

S každým dalším dílem se stupňuje napětí, situace v zemi je nepřehlednější a mnozí hlavní hrdinové už zřejmě ani netuší, na čí straně je pravda. Viníci se hledají těžko a vyjednávání s Ruskem komplikuje partyzánská organizace Free Norway.

Okkupert, Lilyhammer, Mammon… A české seriály

Ministerského předsedu ztvárnil Henrik Mestad, známá tvář ze severské gangsterky Arme Riddere (Jackpot) nebo seriálu Lilyhammer. Jednu z hlavních postav si zahrál také Eldar Skar, který se objevil v seriálu Mammon.

Kdybychom porovnali českou a norskou produkci, bylo by to zvláštní srovnání. Česká televize představila v roce 2015 Doktora Martina, na ČSFD špatně hodnocenou kriminálku Místo zločinu Plzeň a na Českých lvech bodovala produkce HBO se seriálem Vladimíra Michálka nazvaným Mamon, který vychází z norské předlohy (ten jsem ještě neviděla a plánuji to napravit).

Česká historie i současnost je plná zajímavých témat a dalo by se podle ní inspirovat k natočení poutavějších a realističtějších příběhů než k vyčpělému vyprávění o špičkovém lékaři, který skončí ve vesnické ordinaci. Neobjevil se podobný motiv už v Nemocnici na kraji města? Ale možná jsem příliš kritická a měla bych víc sledovat iVysílání České televize (ano, televizor stále nemáme).

Politický thriller Okkupert bude mít druhou sérii, premiéra se zřejmě chystá na říjen 2017.

No Comments