Ukaž, co děláš!

15. 6. 2017

Někdy na střední škole jsem procházela obdobím čtení motivačních knih (nejspíš mi chyběla motivace učit se zpaměti životopisy autorů a ekonomické poučky), kdy jsem hltala knihy radící jak se proslavit, zbohatnout, dosáhnout dalších svých snů. Podobné čtenářské vášně se mi už dávno vyhýbají, ale přesto se mi letos dostala do ruky jedna motivační od Austina Kleona s názvem Show Your Work!, v níž autor čtenářům vysvětluje, jak se prezentovat, když jste introverti, neradi se chlubíte a případně si ani nejste jisti, zda dosáhnete nějakého prezentovatelného výsledku.

Podle autora stejně výsledek nikoho příliš nezajímá, do popředí proto staví proces tvorby. Je jedno, jestli právě pečete kachnu na nedělní oběd, skládáte symfonii nebo píšete pohádky pro děti, důležité je podle Austina Kleona ukázat něco málo z procesu, který se učíte, poodhalit maličkosti, každý den vysvětlit, čím se právě zabýváte.

A na to rozhodně nemusíte být géniové, upozorňuje autor v první radě. Svou knihu totiž rozdělil do 10 kapitol, rad, které vám pomůžou pochopit, že prezentovat se lze i bez toho, abyste se cítili jako samožerové, když použiji oblíbené slovo jedné mé bývalé kolegyně.

Konkrétní kroky vám Austin Kleon sice poradit nemůže, ale jeho kniha je napsaná spontánně, čte se lehce a může fungovat jako skvělý katalyzátor ve chvílích, kdy se vám nic nechce.

Stejný autor napsal zřejmě ještě populárnější knihu Steal Like an Artist: 10 Things Nobody Told You About Being Creative. Tu jsem si nakonec jen tak mimochodem také přečetla, neodolala jsem totiž bezkonkurenční slevě na elektronickou knihu na Amazonu ;)

No Comments

Born to Run. Tahle kniha není o běhání a nemá ani happy end

31. 5. 2017

Kniha Born to Run mate názvem. Christopher McDougall, autor stejnojmenné novely, přidal ještě dovětek A Hidden Tribe, Superathletes, and the Greatest Race the World Has Never Seen. Tu jsem ale nečetla. Tentokrát jsem odsunula stranou své teoretické zkušenosti s běháním a pustila se do jiného bestselleru.

Název Born to Run nese legendární píseň Bruce Springsteena a také jeho autobiografie, která koncem roku 2016 trhala prodejní rekordy na Amazonu. Známý hudebník si dával načas, své vzpomínky prý sepisoval více než sedm let.

Hudba Bruce Springsteena dřív spíš jen proplouvala okolo mě, jedním uchem tam, druhým ven. Pak jsem se zaposlouchala do textů a ocenila, jak skvělé jsou. Nečekala jsem, že poetiku písňových textů najdu i v knize dlouhé více než 500 stránek. Ale našla, každá kapitola by se dala zhudebnit. Bruce Springsteen umí psát hravě a v některých momentech zřejmě i velmi upřímně.

I was a child of Vietnam-era America

Nedejte se mýlit, nejde o soupis celého života Bruce Springsteena, ale spíš o literární ztvárnění několika důležitých etap, vybraných vzpomínek. Překvapí dětství, kdy Bruce vzpomíná, jak se v zimě budil s párou u pusy, protože rodina neměla dost peněz na topení ve všech pokojích.

I was a child of Vietnam-era America, of the Kennedy, King and Malcolm X assassinations. The country no longer felt like the innocent place it was said to be in the Eisenhower fifties, začíná Bruce Springsteen své vyprávění, které se tak  nejspíš stává výpovědí jedné generace.

Zjednodušeně by se dalo říct, že Bruce neměl co ztratit, jezdil po Spojených státech se svou kapelou, koncertoval a nahrával. V úplných začátcích ho podpořila především matka. Naopak s otcem měl Bruce spíš chladný vztah.

Komplikované okamžiky s otcem popisuje hudebník velmi diskrétně, za což si vysloužil od některých čtenářů vyčítavé kritiky. O to silnějším dojmem působí kapitola, v níž popisuje jeho úmrtí, které vnímal prostřednictvím svých dětí.

We’re runners

V několika kapitolách Bruce překvapivě otevřeně lící svůj boj s depresemi, jejich projevy, spolupráci s lékaři i účinky antidepresiv, která dlouhodobě užívá. Deprese jsou důvodem pro jeho čtyřhodinové koncerty, které je ve svých 67 letech (nikdo by mu je nehádal) schopen odehrát. Nejdelší koncert odehrál podle Wikipedie ve Filadelfii v roce 2016, trval 4 hodiny a 4 minuty.

We’re travelers, “runners,” not “stayers.” But each man or woman runs or stays in their own way, domnívá se. Během koncertování jeho deprese pominou, a tak, jak se v závěru ukazuje, jsou koncerty nutností, životní potřebou. Bruce Springsteen byl zrozen k pohybu.

No Comments

Praha–Prčice potřetí: pochod přes sjezdovku na 43kilometrové trase z Tábora

21. 5. 2017

Potřetí jsem se vydala na jednu z tras legendárního pochodu Praha–Prčice. Už minulý rok jsem se rozhodla, že půjdu zas a pevně držela palce, aby vyšlo počasí, protože během letošního rozmarného jara šlo očekávat cokoliv. Nakonec bylo zamračeno, foukalo, ale nepršelo, což z nevypočitatelného května vytvořilo ideální podmínky pro delší pochod.

Všude lidi. Trasa z Tábora není pro samotáře

Vůbec poprvé jsem šla 30kilometrovou trasou z Tábora, letos jsem trasu ji navýšila na 43 kilometrů. Jde o cestu, která je zčásti společná se zmíněnou 30kilometrovou a také s 31kilometrovou trasou z Milevska. Bohužel. Mezi pochodníky kratších tras se kromě rodin s dětmi sem tam objevila i skupinka těch, kteří se už od začátku rozhodně nevyhýbali stánkům s občerstvením a hlavně s pivem (a podle toho se pak také chovali).

Trasa z Týnce nad Sázavou byla v tomto ohledu přátelštější, minulý rok jsem na ní nepotkala snad jediného opilce a obecně šlo o trasu více samotářskou. Z Tábora se naopak vydává na pochod masa lidí, 30kilometrové trasy se podle všeho zúčastnilo 4725 pochodníků, zatímco té naší jen 99.

Budíček ve 4.40 se vyplatil

Pochod si žádá své oběti. Z Prahy jsme vyrazili vlakem krátce po 6. hodině (vstávala jsem ve 4.40) a z Tábora vyrazili v 7.36. Podle všeho se to vyplatilo. Jeli jsme poloprázdným vlakem a celé kupé jsme měli pro sebe, zatímco vlak jedoucí o pouhých 30 minut později byl podle jedné pochodnice naplněný k prasknutí.

Prvních 25 kilometrů jsme ušli za čtyři hodiny, což je výborný výkon, ale udržet rychlost se nám nepodařilo. Přišlo pár stoupání a zabahněných cest, následky nočních přívalových dešťů. Některé stezky bylo dokonce třeba obcházet. Ke konci pochodu jsem přestala vnímat. Boty jsem měla tak jako tak špinavé, a tak jsem pokrčila rameny a vydala se přes louže přímo mazlavým bahnem.

Nemilé překvapení se objevilo na 38. kilometru trasy, tím byla sjezdovka, kterou jsme museli sejít. Na jejím vrcholu stála žena s foťákem, skákala a pokřikovala: Jste skvělí! Vydržte! Nakonec se ukázalo, že nefandí nám, pochodníkům, ale několika lidem, kteří sjezdovku vybíhali.

Nepotěšila ani změna trasy u Prčice (zřejmě kvůli rekonstrukci jednoho z mostů v obci), pochod se kvůli ní prodloužil asi o dva kilometry.

Co jsem letos udělala jinak?

  • Šla jsem v běžeckých botách, které jsem si koupila minulý rok. A tentokrát jsem si neodnesla ani jeden puchýř. Zřejmě jsem nevědomky zvolila vhodnější ponožky. Na tom bude třeba zapracovat :)
  • Běžné jídlo jsem tentokrát vynechala, z loňského roku vím, že mi nedělá dobře. Vybavila jsem se tedy energetickou tyčinku Corny, raw ovocnými tyčinkami (ty mi ale přišly až příliš sladké a v závěru jsem na ně neměla chuť), flapjackem a sušeným masem jerky Jack Links, které si určitě přibalím i příště.
  • Pár dní před pochodem jsem koupila 100% kokosovou vodu z mladých zelených kokosů. Vždycky jsem si říkala, že jde o módní záležitost, ale během 8,5hodinové chůze osvěžila.

Příště z Benešova

I letos jsem v cíli zamáčkla slzu a byla trochu zklamaná, že mi botičku, trofej pro pochodníky, která byla letos růžová, nepředávají slavnostněji než ve stánku na náměstí. Horalka byla tradičně arašídová, a tak, protože jsem na arašídy alergická, jsem ji předala svému spolupochodníkovi.

Pochod Praha–Prčice mě vždycky nadchne a hned následující den se začínám těšit na další ročník. Příště plánuji vyrazit na trasu vedoucí z Benešova. Současně jsem začala objevovat i další akce Klubu českých turistů. Možná toho letos ještě hodně nachodím.

No Comments