Roboti jsou tady. Zatím jen v seriálu Äkta människor

10. 6. 2018

Mám dojem, že seveřané často přicházejí s přelomovými nápady, ale buď se na jejich výtvory zapomene, nebo je někdo přeloží a proslaví se, zatímco severští tvůrci zůstávají na pozadí. Myslím, že se tomu tak děje hlavně v kinematografii. Kdo zná film Muži, kteří nenávidí ženy v americkém podání s Danielem Craigem v hlavní roli? A kdo si vzpomene na původní švédský snímek s přesvědčivým Michaelem Nyqvistem a rebelskou Noomi Rapace? Myslím, že většina lidí si vybaví spíš americkou verzi.

 Äkta människor vs. Humans

Nejinak tomu bývá u seriálů. Když Švédská televize natočila seriál Äkta människor (Skuteční lidé, Real Humans), inspirovala britský Channel 4 a americké AMC k natočení seriálu Humans. Nejdřív jsem se dočetla o anglicky mluvené verzi a až poději narazila na švédskou předlohu. Hned však bylo jasné, že Äkta människor prostě musím vidět, a to nejen proto, abych se necítila trapně, jak poslední měsíce zanedbávám švédštinu, ale i proto, že všichni snad čekáme na moment, kdy v openspacech převezmou naše místa roboti a my budeme moct celé dny lelkovat, zahradničit, číst si nebo cestovat.

Jenže takhle jednoduché to podle švédských tvůrců nebude. Robota si můžete podle nich koupit, ale nemůžete s ním obchodovat, obvykle ho však zaměstnáváte. Jenže roboti nemají práva jako lidé, byť někteří byli osvobozeni pomocí kódu Davida Eichera.

Děti Davida Eichera chtějí osvobodit roboty

Díky tomuto kódu získali vlastní vůli, nezávislost na lidech, umí se sami rozhodovat a žít, navazovat přátelství a také se zamilovávat. Mezi lidmi a roboty tak začínají vznikat partnerské vztahy, o jejich právech pak rozhoduje také soud, jenže nic není vyhráno.

Někteří roboti se cítí být dětmi Davida Eichera a chtějí dát svobodnou vůli všem existujícím robotům. I proti nim bojuje extremistická skupina Äkta människor, která působí spíš jako neonacistická organizace. Její členové zásadně nakupují potraviny produkované pouze lidmi a čas od času dorazí na robotí večírek s baseballovými pálkami.

Seriál není nijak časově ukotven. Vše působí, jako by se děj odehrával dnes. Když už je lidstvo tak daleko, že vytvořilo dokonalého robota, lidskou kopii, kam se poděla Tesla a domácnost řízená umělou inteligencí? říkáte si při sledování.

Tohle mi něco připomíná

Někteří z diváků by mohli tvůrcům vytýkat scény bez častých dějových zvratů a snad trochu i severskou studenost, ale to ode mě nečekejte. Seriál navíc ocení ti, kteří se zajímají o LGBT, etnicitu, sexualitu či práva (nabízí se napsat lidská, ale v tomto případě to příliš nesedí).

Během seriálu dojdete ke spoustě paralelám, protože všechny problémy, které v seriálu hlavní hrdinové řeší, vám někdy můžou být až podezřele povědomé. I dnes totiž někteří lidé vykonávají v podstatě otrockou práci, obchod s lidmi v některých oblastech světa kvete a kdoví, kdo z nás se bude někdy soudit o svá práva.

Konec druhé série tak logicky končí otevřeně a nechá vás napospas domněnkám. Další série se ve Švédsku podle všeho nepřipravuje.

No Comments

Praha–Prčice počtvrté. Proč jsem nestihla svatbu Harryho a Meghan?

30. 5. 2018

Třetí květnovou sobotu se ženil princ Harry s americkou herečkou Meghan Markle. Vybrali si nevděčný termín. Ve stejný den se totiž konal každoroční pochod Praha–Prčice, kterého jsem se rozhodla i počtvrté zúčastnit. Třeba to do obřadu stihneme, říkala jsem si tajně a raději si nepřipomínala, že svatba začíná okolo poledního.

Letos se v den pochodu nehrál žádný hokejový zápas, počasí vyšlo na první pohled nad očekávání dobře, a tak se do Prčice vydal rekordní počet lidí. Podobnou účast napočítali pořadatelé naposledy v roce 1983.

Dokulhat se do cíle

V půl osmé ráno jsme vyráželi z ospalého Benešova přes zámeckou zahradu a už tam se mi nešlo nejlépe. Řekla jsem si tedy, že to přece rozchodím. A tak vás letos nečekají řádky o správné výživě a pitném režimu, ale spíš o jedné velké bolesti při chůzi v parném počasí, které změnilo tuhle dlouhou procházku v potní lázeň.

Vybavuji si, že někde v první polovině pochodu jsme potkali kluka. Šel sám a v ruce držel bundu, která se pohupovala do taktu jeho kroků. O několik hodin později, téměř v samotném závěru jsem toho kluka viděla znovu. Houpání bundy se zpomalilo a kluk kulhal. Podobně jako já.

Asi v polovině trati totiž přišlo strmé klesání a v tu chvíli mě rozbolelo koleno. To přece rozchodím, řekla jsem si znovu a pokračovala v chůzi. Jenže postupně mi začaly překážet nejen kopce, ale i nerovný terén. Každé zatížení znamenalo další a další bodání v namoženém koleni.

Do Prčice! Z Benešova

Nakonec jsem ale přece jen došla do cíle. Pořadatelé letos nezvolili botičku v barvách trikolóry, jak jsem původně doufala a tipovala, ale prozaicky hnědou. Nakonec se alespoň můžu vítězoslavně bušit do prsou, že jsem byla mezi 282 pochodníky, kteří se vydali do Prčice z Benešova.

Výhled na pole a les

Pokud tudy plánujete vyrazit, věřte, že trasa je to nudná a poměrně nenáročná. Překvapilo mě, že vede často po asfaltkách a místních komunikacích, což z ní dělá ideální trasu pro lehké běžecké boty. Kopce nás také příliš nezdržovaly, v paměti si vybavím jen dvě táhlá stoupání úbočím a jedno prudké klesání.

Poslední etapa je pak částečně shodná z mojí oblíbenou trasou z Kosovy Hory.

Sejdeme se na ortopedii

V pondělí mě koleno pořád bolelo, a tak jsem zamířila k prvnímu ortopedovi, kterého jsem našla na internetu. České zdravotnictví umí vždycky překvapit. Byť jde o placenou službu, čas od času narazím na nepříjemnou sestru, která bez předešlého telefonického objednání odmítá komunikovat.

Vy jste šla o víkendu 44 kilometrů? Tak to se nedivte, že vás bolí koleno, dozvěděla jsem se od doktora poté, co mě preventivně poslal na rentgen a pak zkoumal, jestli mě koleno nebolí. Nevím, jestli se se mnou pokoušel špásovat, nebo to myslel vážně, ale možná mě jen nechtěl strašit. Přesto všechno jsem mu vděčná. Nepředepisoval mi drahé masti a nenabízel zázračné injekce. Takže za rok v Prčici na viděnou!

No Comments

Another Place. Trochu jiné místo v Liverpoolu

15. 4. 2018

Sedíme asi 40 minut v autobuse mířícím směrem z města a já naši polohu pro jistotu sleduji on-line, protože v liverpoolských autobusech nehlásí zastávky. Některé jsou navíc na znamení, a tak se krátký výlet za město může změnit v perné okamžiky. Pokud chcete někam trefit, musíte znát Liverpool. Nebo se zeptat řidiče a doufat, že si na vás ve správnou chvíli vzpomene.

Kdybychom byli v Praze, naše cesta by pravděpodobně trvala kratší dobu, ale v Liverpoolu staví autobusy téměř na rohu každého bloku. Můžete se spolehnout, že z jedné zastávky spolehlivě dohlédnete na následující. I na tu předchozí.

Liverpool pro pokročilé?

Another Place jsme na papírové mapě centra nenašli. Existenci pláže, na kterou se rozhodl umělec Antony Gormley rozestavit sto litinových soch, se autoři mapy rozhodli naznačit nenápadnou šipkou v levém dolním rohu. Nebýt předcestovní přípravy, nikdy se na podobné místo nepodíváme. A když se kamarádka, s níž jsem se do Liverpoolu vydala, ještě v Praze ptala, jestli vyrazíme na pláž, zněla její otázka spíš jako plán.

Autobus zamířil mezi nízké domy a bod na mapě mi ukazoval, že se konečně blížíme. Pak už stačilo projít jedním blokem poklidné příměstské čtvrti a před námi se rozprostřel travnatý pruh lemující pláž Crosby. Another Place není název pláže, ale uměleckého díla, stovky litinových soch obrácených čelem k moři, instalace, jejíž autorem je už zmíněný sir Antony Gormley. Kontroverzní litinové sochy nejdřív putovali napříč Evropou až nakonec zakotvily v Liverpoolu, kde stojí od roku 2007.

Běžte do muzea Beatles a pak…

Zatímco některé postávají v bezpečí suchého břehu, jiné se noří do vody i při odlivu. A je to zajímavá podívaná. Mezi sochami, z nichž každá prý váží asi 650 kilogramů, totiž procházejí místní venčící psy, fotí se tu turisté nebo pobíhají běžci. Zdálky jsem někdy trochu zaváhala, jestli se dívám na sochu, nebo na člověka klidně pozorujícího horizont.

A tak, pokud někdy náhodou zavítáte do Liverpoolu, běžte do muzea Beatles, které rozhodně stojí za vidění, a pak se běžte projít taky na pláž. Koupat se tu podle všeho stejně nesmí. Až po našem návratu do Prahy jsem zjistila, že pláž může být celkem nebezpečná, je tu spousta měkkého písku až bahna. To v kombinaci s rychlými přílivy a odlivy může pro případné plavce znamenat problém.

I v polovině března je však počasí v Liverpoolu příjemné a láká k dlouhým procházkám po pobřeží.

No Comments